Jsem zpátky….aneb moje/Vaše cesta ke sportu

Je nad slunce jasné, že pokud se sebou chceme začít něco dělat, shodit nějaké to kilo a hlavně se dobře cítit, měli bychom vyvinout nějakou sportovní aktivitu. To, jak se nám to podaří nastartovat záleží nejvíc na našem dosavadním životním stylu a na našem odhodlání. Pro mnoho lidí je pohyb a sport naprosto přirozenou součástí života, Ti se ale obvykle nedostanou do pásma obezity a s tím souvisejících patálií. A pak je daleko větší množství těch, kteří buď kdysi sportovali (jako třeba já) a z různých důvodů přestali a nebo těch, pro které je sport sprosté slovo. 

Dnešní článek bych ráda věnovala těm, kteří neví jak začít, tápou  a hledají svojí cestu.  Dozvíte se zase něco málo o mně a o tom, jak to zrovna pro mě byla vlastně docela hračka (aneb co se v mládí naučíš….). Budu moc ráda, když Vás to nakopne a třeba i inspiruje. 

V předchozích článcích jsem se zmiňovala o tom, že jsem v minulosti vedla různé komerční lekce aerobiku a posilování. Byla to moje obrovská láska a vášeň, které jsem věnovala spoustu času a peněz a NIKDY jsem nelitovala.  Na začátek chci říct, že rodiče byli a jsou „nesportovci“, tudíž vztah ke sportu jsem měla v podstatě nulový. Kromě přirozených aktivit jako bylo v létě kolo a v zimě brusle na rybníku jiná sportovní aktivita neexistovala. Ale byla jiná doba, celé dny jsem prolítala venku s děckama z okolí-skákali jsme gumu, hráli vybiku, pořád jsme někde lezli, šplhali, hráli na Sochy a Honzo, vstávej, kolik je hodin? Prostě taková ta „socíkovská“ klasika. 

I když mě rodiče ke sportu nijak nesměrovali, tak jsem kolem puberty začínala ke sportu tíhnout jaksi sama od sebe, začala jsem z vlastní iniciativy chodit na házenou, pak na gymnastiku, atletiku, prostě jsem zkoušela všechno možné. Na vrcholový sport už bylo pozdě, ale o to mi opravdu nešlo.  Takže jsem hledala. Během několika let jsem vyzkoušela leccos a zjistila jsem, že mi jdou gymnastická cvičení a že mě baví nejvíc ve spojení s hudbou. Aerobik byl tehdy v úplných plenkách, dokonce se tomu říkalo „jazzgymnastika“ , řada z Vás si možná pamatuje pořad „Cvičme v rytme“, to bylo přesně to, co mě bavilo. Tu a tam jsem nějakou hodinu „Cvičení pro ženy“ navštívila a bylo to fajn. 

Velký zlom nastal v době studií na vysoké škole. Tam jsem začala prakticky denně chodit na různé lekce, v té době  byl komerční aerobik na vrcholu, navíc jsem měla obrovské štěstí, že jsem studovala v mecce aerobiku, v Ostravě.  Bylo to něco úžasného. Skvělá hudba, skvělí instruktoři, totální nadšení. Takovou záplavu endorfinů jsem do té doby nezažila. Tak jsem se do aerobiku zamilovala, že jsem si udělala instruktorské zkoušky a po absolvování školy se vrhla na předcvičování v mém rodném městě. Povím Vám, byla to jízda. Narvané sály, téměř každý týden různé kurzy, semináře. Věnovala jsem tomu prakticky veškerý volný čas a vydělané peníze. Díky této mé vášni jsem našla spoustu nových přátel, kteří jsou mými skvělými přáteli dodnes (viď Ivet) a bylo to skvělé období mého života. S menší či větší intenzitou jsem se předcvičování věnovala skoro 20 let. 

Komerční lekce cvičení pro veřejnost prošly velkým vývojem, aerobik upadl do recese, objevovaly se nové trendy, konkurence, několikrát jsem změnila místo působení a po čase zjistila, že už je to pro mě jen povinnost, druhá práce a že mi to nepřináší, to co dřív. Nebyla v tom radost, nadšení, ale je ten „mus“. 

Usoudila jsem, že je nejvyšší čas skončit. Jelikož to nebylo dobré pro mě, nebylo by to dobré ani pro klientelu. Svoji kariéru cvičitelky jsem tedy uzavřela. A tři roky jsem NIC nedělala! Ale vůbec NIC. Maximálně nárazově kolo, bazén, brusle, lyže s rodinkou. A představte si: vůbec mi to nechybělo. Syndrom vyhoření byl zřejmě intenzivnější než jsem čekala. Jenže co se stalo? Správně! Tělu se to nelíbilo. Bolesti různého druhu, blokace, menší či větší úrazy (při záchvatu aktivity), přibírání na váze (za 3 roky krásných 10 kilo). Jak jsem (ne)spokojeně kynula začala jsem se vyhýbat i tomu málu, nechtělo se mi pak už ani do bazénu, ani na brusle, všechno byl problém. Prostě totální „hniloba“.  A když už jsem tedy někdy někam vyrazila, tak jsem všechny jen kritizovala, částečně oprávněně z „profesionální deformace“ částečně asi z celkového momentálního nastavení. Super výmluva, že tam a tam cvičí „naprd“ a že tam prostě chodit nehodlám. Každá výmluva byla prostě dobrá výmluva.

Když jsem se letos v zimě probrala, věděla jsem hned, že bez sportu to nepůjde. Ne proto,  že se to jakože „má“ , ale protože jsem se prostě chtěla vrátit zpět, chtěla jsem zažít znovu tu záplavu endorfinů, ty skvělé pocity při i po tréninku, tu radost z pohybu, chtěla jsem zkrátka zase „naskočit do vlaku“.  Věděla jsem, že to vzhledem k velmi omezeným časovým možnostem, které jsem v té době měla, bude trochu složitější než kdykoliv předtím. Ale zároveň jsem byla přesvědčená o tom, že to PŮJDE. Po racionálním zamyšlení  a „analýze“ mých časových možností mi vyšla v podstatě pouze jediná dlouhodoběji a soustavněji udržitelná možnost a to cvičit doma RÁNO, velmi BRZY ráno. Takže budíček v 5:30. 

Abych pravdu řekla, absolutně jsem se nezabývala tím, co budu cvičit. Byla jsem  sama k sobě naprosto upřímná a na rovinu si přiznala: jsi troska, fyzička nula, síla nula, dynamika mínus deset, BMI na hranici obezity. Takže pěkně pomalu, začnu čímkoliv. A tady mi nesmírně pomohla moje „cvičitelská“ minulost, respektive se mi zúročily všechny ty hodiny anatomie, fyziologie, kineziologie. Věděla jsem, že když si na začátek dám squaty (dřepy), kliky (pochopitelně dámské) a leh-sedy v nějaké krátké desetiminutové sérii, bude to na rozjezd bohatě stačit. A tak jsem začala. V pyžamu (převlékání do úboru byl po ránu dost luxus), na podložce, bosa.  V únoru  jsem začínala 50 dřepy, 10 dámskými kliky (měla jsem co dělat) a 50 leh-sedy. Každý den, ráno co ráno, když všichni ještě sladce spali. Postupně jsem začala série navyšovat, přidávat další cviky a strečink. Budíček jsem musela posunout na 5:15, pak na 5:00. I na úbor došlo. Když mi ranní rozcvička trvala cca 30 minut, už jsem si dovolila jeden den v týdnu odpočívat. Zažívala jsem skvělé pocity, endorfiny mi šly i ušima, byla jsem pozitivně nastartovaná na každý nový den, rostlo mi sebevědomí. Začala jsem pozorovat samozřejmě i fyzické změny. Po měsíci to samozřejmě nebyl žádný zázrak, ale zadek byl nějak výš, pupek byl o něco málo menší, v obličeji jsem trochu splaskla. Změny byly při dobré vůli opravdu patrné. 

Možná se ptáte, proč jsem necvičila podle YouTube? V té době jsem samozřejmě znala Jillian Michaels, Zuzku Light, Boba Harpera apod. Ale ty tréninky trvaly cca 30 minut a to pro mě z počátku bylo nemožné, navíc jsem fakt náročná a při projíždění všech možných workoutů jsem prostě narážela na to, že lekce nebyly úplně podle mých plánů. Představa, že budu každý den trávit čas (který jsem fakt neměla) projížděním videí a hledáním toho pravého pro mě, které by navíc trvalo 15 minut a bylo pro začátečníky …..nemyslitelné.  Řekla jsem si, že to prostě musím zvládnout celé sama, věřila jsem si. A právem. Jela jsem systematicky 5x-6x týdně převážně posilovací tréninky.

Přibližně po 6 týdnech jsem přece jen po lekcích na YouTube sáhla. Docházela mi fantazie, fyzička šla nahoru, oprášila jsem činky, balanční podložku, overball, bodyball a chtěla jsem se posunout dál. Dále jsem si cvičila svoje tréninky, přidala jsem sem tam lekci cardia nebo HIITu obvykle z kanálu FitnessBlender, stále jsem se pohybovala kolem 30 minut cvičení, o víkendu když byl čas, jsem cvičila déle- 45-60 minut. Tímto směrem jsem šla týden po týdnu, zvyšovala jsem zátěže na činkách, o víkendu přidala sobotní ranní běh. Zhruba v květnu jsem díky mé kamarádce Ivetě objevila Performance Training od Adama Česlíka, který spolu s jeho systémem stravování způsobil asi největší revoluci na mé cestě k novému já.  O tom ale až někdy později.

Je mi jasné, že tato cesta není pro každého, ale pokud jste dospěli do bodu, kdy se sebou chcete „hejbnout“, začít s pohybem nebo jako já vrátit se k tomu, co jste tak milovali, je potřeba najít takový směr a způsob, který Vám bude vyhovovat, bude Vás motivovat a bavit. 

 Dovolte mi tedy pár  slov, které by Vám mohly pomoct a popostrčit tím správným směrem:

• Zvažte své časové možnosti – pokud bojujete s časem bude pro Vás skvělé cvičit doma, ušetříte čas přesunu do tělocvičny, posilovny, nebudete fixováni na konkrétní čas a místo. A ušetříte i kačky!
•  Zvažte svoji aktuální fyzickou zdatnost  a zkušenosti – pokud si vůbec nevěříte a víte, že jste na tom bídně, vyhledejte profesionála. Profík  by Vám měl sestavit program podle Vašich momentálních schopností a časových možností. Měl by Vám ho být také schopen měnit podle toho, jak roste Vaše forma.
• Pokud si nevěříte, nemáte zkušenosti a z různých důvodů prostě nemůžete navštěvovat fitko nebo komerční lekce, mrkněte na on-line lekce pro začátečníky. Na YouTube jich je nepřeberné množství. Ale pozor! V různé kvalitě. Mně se osvědčil kanál FitnessBlender, mým zkušeným okem je to myslím velmi inspirativní platforma, která má hlavu a patu. Dnes už ikonická Jillian Michaels je též fajn, nicméně pro začátečníky doporučuji 30 Days Shred Level 1, jednotlivé Levels určitě nepřeskakujte. Vše pěkně popořádku a postupně.
  
  
  FitnessBlender
  https://www.youtube.com/channel/UCiP6wD_tYlYLYh3agzbByWQ
  (do vyhledávače tohoto kanálu zadejte „beginners“ a můžete vesele  vybírat)
  
  
  Jillian Michaels
  https://www.youtube.com/watch?v=1Pc-NizMgg8
  

• Cvičte opravdu pravidelně, moje zkušenost je, že minimální zátěž 3 hodiny týdně vede k měřitelnému výsledku – váhovému úbytku (spolu s optimálním jídelníčkem samozřejmě), zvýšení síly, vytrvalosti, definování svalů.
• Nepřepalte začátek, obzvlášť pokud jste nezkušení a v bídném fyzickém stavu. Tělo Vám to spočítá.  I mně to nesčetněkrát při záchvatu aktivity spočítalo-úrazem, blokacemi svalů, nemocí. Mějte svoje tělo rádi a nakládejte mu postupně.
• Pokud jste dočetli až sem a říkáte si, tohle ale není pořád nic pro mě, vezměte kolo a vyražte do přírody, vezměte brusle a jděte bruslit, domluvte se s holkama a běžte si pinknout volejbal, běžte na squash, vezměte kecky a vyběhněte do parku, vezměte podložku a běžte na jógu. Prostě ZAČNĚTE!  S čímkoliv. Pravidelně. KAŽDÝ POHYB JE LEPŠÍ NEŽ ŽÁDNÝ POHYB.

Jsem přesvědčená, že opravdu každý najde takovou  aktivitu, která ho bude bavit, motivovat a přinášet mu radost. Sport a pohyb je nejen cesta ke štíhlému a zdravému tělu. Je to zábava, dobrodružství, adrenalin, tmelící prvek. Pokud to „svoje“ objevíte, změní se Vám život, po všech stránkách. K lepšímu.

Už jste našli to „svoje“ ? Nebo stále tápete? Podělte se o to se mnou. Moc ráda si to přečtu.

Vaše
JS