čtvrtek 20. října 2016

Co (ne)mám tedy jíst? II. Část – Co (ne) funguje mně!



V první části tohoto tématu jsem se zmiňovala o tom, jak bychom měli poslouchat svoje tělo a jíst „tak akorát“…..jistě, velmi obecné a možná dost abstraktní a neuchopitelné rady pro někoho, kdo stojí na prahu obezity (nebo už v ní nedej bože je). To, že bychom měli naslouchat, co nám tělo říká a jíst přiměřeně, jinými slovy nepřežírat se tím co nám chutná,  je otázka celkového přístupu ke stravování, je to cesta, životní postoj. 

Ale jak začít? Jaký systém zvolit? Ptáte se, proč systém? Protože když opravdu chcete váhu zredukovat a to razantně, tak to systém prostě chce. Záměrně nepoužívám slovo dieta, protože mi evokuje striktní metody omezené časem od- do…a potom ? Potom návrat zpět? Jo-jo efekt? To prostě nechceš! Nemám to slovo zkrátka ráda.   

Je potřeba připomenout, že každý jsme originál, nejen zevnějškem, myšlením, ale i stavbou těla, hormonálním nastavením, genetickou výbavou, chuťovými preferencemi atd. Tudíž co funguje jednomu, nefunguje druhému. To je snad jediné objektivní zjištění týkající se tématu hubnutí. Proto zde nebudu popisovat způsoby a možnosti, kterými lze dosáhnout  redukce váhy. Je jich plný internet, máme mnoho výživových poradců, STOB klubů atd.

Ukážu Vám svoji cestu, se všemi překážkami a neúspěchy a doufám i s prvním velkým vítězstvím.
Začnu opět v minulosti, protože tam často najedeme odpovědi na spoustu otázek.  

Jsem z „oplácané“ rodiny. Stačí? V naší rodině z máminy strany ani taťkovy strany žádný hubeňour.  Všichni takoví pěkně slovansky oplácaní. Hranice nadváha/obezita.  Od dětství klasická strava (ale tak co bych taky chtěla za hlubokého socialismu že?) –bílé pečivo, řízky, guláše, omáčky, polívky z pytlíku, párečky….troufnu si říct, že toto jsme v mé generaci měli všichni stejné. Proč je tedy můj muž včetně celé jeho rodiny štíhlý? Úplně jednoduše proto, že od mala aktivně sportoval a také proto, že se nikdy nepřežíral. Jedl a jí normální porce, jedl a jí všechno, neodpírá si nic, co mu chutná a nejí co mu nechutná. Sportuje, poslouchá své tělo a jí tak akorát. A jsme zase na začátku. Jak prosté. Jak jednoduchá je cesta ke zdravému a štíhlému tělu. 

U nás doma se jedlo jinak. Pořádně. Pořádné porce, když mi něco chutná tak do bezvědomí. 2x přidat? Není problém. Často se jedlo automaticky, je čas na jídlo, jdeme tedy jíst, oběd ve 12 hodin a přes to nejede vlak i kdybychom snídali v 10 hodin dopoledne.  K tomu si přidejte téměř nulovou sportovní aktivitu, když pominu pobíhání s dětmi  kolem baráku a na problém v dospělosti máte zaděláno.  

Nicméně jako dítě jsem nadváhu neměla, řekla bych, že jsem byla úplně „normální, průměrná“ holka.  Jak jsem psala v minulém článku sama jsem si vyhledávala různé sportovní aktivity, lítala venku, takže jsem ty omáčky a rohlíky vyběhala. První známky boubelatění přišly na střední škole-každý den dojíždění, vstávání v 5 hodin ráno, nový denní režim, na sport nebyl čas ani myšlenky, prostě telecí léta. Za rok jsem nabrala pěkných 10 kilo. Stravování v té době bylo naprosto katastrofální-každý den majonézové saláty, ruská vejce v místním bufetu, teplý oběd málokdy, nepravidelnost. Tenkrát jsem to vůbec neřešila. Nějak jsem se srovnala i s těmi 10 kily, se kterými jsem se prala až do studií na VŠ. Při záchvatu hladovky – 5 kg, +7 kg…..metody byly tedy dost drsné, ale v té době neexistovala prakticky žádná osvěta. Takže když jsem chtěla zhubnout, jednoduše jsem skoro nejedla, doma jsem skákala panáky či dělala různé prostocviky z „jazzgymnastiky“.  Prostě nevědomost a mládí. 

Na vysoké škole jsem pak čichla k aerobiku a kila šla tak nějak přirozeně dolů. V té době už začaly vycházet i články a knížky o zdravé výživě a já je začala hltat. Váha se mi celkem stabilizovala, ale rozhodně jsem nebyla žádná šlachovitá a štíhlá cvičenka ála „Božská těla“ (to už je opravdu ale film pro pamětníky), pořád jsem byla „krev a mlíko“ ale žádná tragedie to nebyla. Proč když jsem tolik cvičila? Ano, jídlo. Pořád špatně. Byla jsem „pažravá“. Moje oblíbené slovo, které vše vystihuje. Když mi jídlo chutnalo, přežrala jsem se, jedla jsem obrovské porce zdravého i nezdravého. Hlavně že mi chutnalo.  A na vejšce se taky pořád pařilo a pochlastávalo, další zbytečné kalorie. Nicméně vůbec mě to v té době netrápilo, měla jsem jiné starosti, respektive jsem vlastně žádné neměla, kromě dokončení studia.  Prostě jsem si to užívala.  

V tomto stylu jsem pokračovala několik let. Už jsem byla zpět v rodném městě, bydlela u rodičů, chodila do práce, několikrát týdně jsem předcvičovala a žila si svým spokojeným „single“ životem se vším všudy. I přes x-hodin v tělocvičnách jsem pořád byla „oplácaná“, ano jídlo, pořád stejná písnička, stejné stravovací zlozvyky, večírky, mejdany.  Jednoho dne jsem se na sebe naštvala (no byla za tím trochu i sázka s kamarádem – on přestane kouřit a já zhubnu 10 kg), váha překročila 75 kg a já se rozhodla s tím něco udělat. Nijak zvlášť jsem to nestudovala, prostě jsem přestala jíst po 17 hodině, trochu zmenšila porce, nějaké potraviny jsem nahradila zdravější variantou (rozuměj jogurtem s 0,1% tuku a podobnými nesmysly), přestala jsem pít pivo, začala pít víno. Malinko jsem přidala i na pohybu, ačkoliv v té době jsem trávila v tělocvičnách a fitkách možná 4-5 hodin týdně, ještě jsem aktivitu navýšila. Kila šla raketově dolů, zhubla jsem asi 12 kilo, byla jsem krásně „šlank“. Toto období trvalo cca 2 roky, držela jsem se skvěle. Stále jsem nejedla po 17 hodině, ostatní jsem moc neřešila. Taky cesta. 

Pak přišlo období, kdy jsem se seznámila se svým mužem a přestala dodržovat pravidlo „po 17 hodině NIC“, chodili jsme na večeře a doma jsem začala vyvařovat tak trochu po „chlapsku.“ Do té doby singl dívčí kuchyně s různými vegetariánsko-makrobiotickými experimenty a minimem masa se změnila na mužskou klasiku-maso, maso, maso a k masu maso.  Žádná velká katastrofa se nekonala a celé jsem to přežila s výkyvem plus 5 kilo maximálně, pořád jsem měla dost pohybu-stále jsem předcvičovala, manžel velký sportovec, takže jsme moc rádi sportovali spolu. 

Ve 33 letech jsem otěhotněla, v plném zdraví jsem přežila očekávání i porod,  přibrala „krásných“ 17 kilo, které do roka a do dne zmizely. Opět jsem se vrhla na cvičení a do pracovního procesu, přibyly i jiné starosti a já se dokonce dostala s kily ještě níž než před otěhotněním. To však netrvalo věčně. Ubyly starosti, ubrala jsem na pohybu a začala přidávat na jídle, začala jsem se opět dostávat do těch špatných zažitých rodinných stereotypů-když mi něco chutnalo, tak do bezvědomí, jedla jsem úplně automaticky,i když jsem vůbec jíst nemusela a to jen proto, že byl čas nebo že se to hodilo nebo prostě jen tak. 

Propapala jsem se k 80 kilům, přišel moment prozření a já šla opět „do toho“, tedy do redukce. Nastolila jsem systém 5-6 menších jídel denně, komplexní živiny s lehkou převahou sacharidů, omezila jsem milované víno, 2x týdně jsem předcvičovala ve fitku k tomu nějaké sporty s rodinou.  Stačilo to. Ztratila jsem nějakých 8-9 kilo a byla jsem spokojená. Tento stav však trval jen krátkou dobu, velmi brzy jsem zase sklouzla ke své „pažravosti“, kdy jsem si nedokázala poručit a jedla jsem svá oblíbená jídla do přežrání.

 Asi bych měla říct, že jsme doma nejedli nijak nezdravě, manžel sice miluje maso, ale stejně tak miluje zeleninu, máme rádi různé lahůdky-sýry, paštiky a mě opravdu baví trávit čas vařením.  Spoustu lahůdek jsem doma připravovala sama. Budu trochu neskromná, ale mám za to, že návštěvy se k nám vždycky moc těšily, protože ochutnaly něco domácího, nového a hlavně s láskou tvořeného. Jenže: když mi něco zachutnalo, měla jsem „tmu“, byla jsem schopná se opravdu totálně přecpat. Nakládala jsem si větší porce než manžel a to se prostě muselo časem projevit.  Největší hřebík do rakve jsem si ovšem zatloukla, když jsem přestala se sportem. A to úplně. Přišel „burnout syndrom“ a dílo zkázy bylo dokonáno.  

3 roky plácání se, krize, frustrace (viz. předchozí články). Pak přišlo probuzení, ten kýžený a žádoucí A-HA moment a já znovu začínala. S 85 kily, můj hmotnostní rekord.  Jak? Úplně stejně jako předtím a tak, jak radí 11 z 10 výživových poradců. Tedy: převážně sacharidové snídaně, klidně i svačinka, komplexní oběd se všemi živinami , odpoledne proteinovo-sacharidová sváča a večer proteiny, vláknina a „hlavně žádné sacharidy“, ty jsou zakázané, žádný alkohol, žádné sladké nápoje.  Mírný kalorický deficit, nějaký sport a ono to půjde.  A ono to šlo. První měsíc. Krásná 4 kila dole, paráda. Byla jsem nadšená. Každé ráno jsem si zacvičila, přidávala zátěž, den předem vařila a chystala krabičky. Prostě značka ideál. Doktorka Kateřina by ze mě měla radost.  

Nadšení mě mírně opustilo, když jsem po měsíci „procesu“ stoupla na váhu a nic. Respektive jsem se vážila každý týden a váha prostě stála, postava tedy díky cvičení začínala mít jakéstakés tvary ale v podstatě se to nedalo nijak změřit. No nebyly to žádné veselé chvíle, začínala jsem z každotýdenního měření a vážení mít stres. Ale nevzdávala jsem to. Stále jsem 5-6x týdně cvičila, přidávala minuty, zátěže. Stále jsem „krabičkovala“….a stále NIC. Po měsíci opět žádná změna.  Na rovinu: asi 3x mě napadlo, že se na to prostě vykašlu. Každý den jsem vstávala v 5 hodin ráno, každý den jsem strávila minimálně hodinu navíc v kuchyni přípravami všech těch racionálních jídel a měřitelný efekt NULA. Zoufalství. Něco bylo špatně. Ale pořád jsem nesešla z cesty, každé ráno „na značkách“ , každý den plná taška jídla do práce. Ale s daleko menším nadšením a s daleko většími pochybnostmi. Ale nevzdala jsem to. Přece to nezahodíš jen tak...dva měsíce snahy, ranního vstávání, dřiny. Vždyť se cítíš fajn, tělo se Ti zpevnilo, nejsi po obědě unavená, nejsi tak oteklá....Nejsi srab, nesmíš to vzdát. Toto jsem si pořád dokola opakovala.

Zachránily mě opět „moje holky“. Probrala jsem to s nimi ve „skupině.“  Všechno jsou to zkušené „dietářky“, mají přehled o novinkách a trendech.  Věděla jsem, že když už nic jiného podpoří mě a „sprdnou na dvě doby“ jen vyslovím myšlenku, že bych se na to nejraději vykašlala. A bingo! 

Moje drahá Iveta mi hned řekla, že jím hodně sacharidů a že jich fakt tolik nepotřebuju a už vůbec ne ráno. Poslala mi odkazy na články „fitness guru“ Adama Česlíka, abych věřila, že to nejsou žádné ničím nepodložené nesmysly, ale holá fakta.  Články jsem přečetla na jeden zátah a nastal A-HA moment číslo dva. Ve všech chybách a mýtech jsem se našla. Jako by psal o mě. Jako by si mě vzal jako předlohu. Jako smyslů zbavená jsem začala studovat  taje LOW-CARB jídelníčku, všechno jsem konzultovala se zkušenými  low-carb strávníky. A hlavně jsem to okamžitě převedla do praxe. A výsledek: za první týden minus 2 kila, za celý měsíc pak 4 kila a další měsíce v průměru mínus 2,5-3  kila. Celkem za 5 měsíců low-carb jídelníčku jsem ztratila 14 kilo. Dohromady od začátku února k dnešnímu dni 18 kilo.

Toto je tedy moje „low-carb“ cesta ke štíhlému a zdravému tělu, tak jak jsem s ní začínala (nyní to mám již malinko jinak, ale pořád jsem low-carb, o tom zas někdy jindy):
  •   Nepočítám kalorie ani makroživiny.
  • Potraviny nevážím, ani nemám kuchyňskou váhu.
  • Jím, co mi chutná a nejím, co mi nechutná .
  •   Používám mozek.
A teď už vážně a konkrétně:
  • Jím 3x maximálně 4x denně.
  • Nesladím. Ničím. Ani medem, ani javorovým sirupem. Je to cukr v jiném kabátě. A když už, tak použiji bezkalorická sladidla na bázi sukralózy.
  • Snídaně je složená především z bílkovin, tuků a vlákniny, neboli vajíčka na tisíc způsobů.
  • Nepiji mléko a ostatní mléčné produkty jím omezeně – 1 bílý jogurt týdně, 1x-2x týdně kvalitní tučný sýr a to v malém množství.
  • Oběd je pořád stejná písnička-150-200 g masa+tepelně upravená zelenina (směsi, pyré, dušená zelenina)se lžící zdravého tuku, po tomto chodu si dávám ještě hrst ořechů a Actimel (kefír, podmáslí).
  • Pokud svačím, tak je to proteinový koktejl (bez mléka, s trochou lesního ovoce, se skořicí a trochou ořechového másla). Když nemám možnost si udělat koktejl, beru sebou proteinovou tyčku, je to ale nouzovka, nedoporučuji svačit to denně.
  • A večeře? Překvápko! Maso (i ryba samozřejmě)  a zelenina. Opět 150-200 gramů a obrovský zeleninový salát, do kterého si dle chutí přidávám olivy, semínka, parmezán, fetu.
  • Snažím se hodně pít. Při low-carb stravě je velmi důležitý pitný režim. Doporučuje se 2,5-3 litry vody denně. Přiznám s pitným režimem mám problém. Jsem ráda, když do sebe dostanu 2-2,5 litru.
  •   Piji bylinné či zelené čaje, vodu a kávu „bez ničeho.“
  • Alkohol je zabiják redukce, celý proces brzdí. Jsou to úplně zbytečné sacharidy navíc s pořádnou jaterní zátěží. Jenže já miluji víno. Takže jsem si sama sobě dovolila 1x-2x týdně malé množství vína, maximálně 0,5 litru týdně. Ano, nikdo nejsme dokonalý.
  •   1x týdně si povolím: od 17 hodin jím, to co si přes týden nedopřeji-ovoce, přílohy-hlavně rýži a brambory a dám si klidně i domácí zmrzlinu. Není to ale žádná brutální přežíračka, tedy neměla by být. Občas byla. Holt nejsem robot.


Suma sumárum: nejím pečivo, nejím přílohy, moje strava je postavená na bílkovinách a zdravých tucích, omezila jsem konzumaci mléčných produktů a alkoholu. V podstatě je to modifikace PALEO stravy.
Jsem zdravá, bez viróz, bez ekzému, který mě sužoval přes 20 let a jsem lehčí o 18 kilo. Nemám chutě na nezdravá jídla, nemám chutě na sladké, nemám hlad mezi jídly, nemusím myslet na to, že teď je čas na jídlo, protože moje tělo mi to řekne samo.

Neříkám, že Vám to bude fungovat. Mně to zafungovalo, je to moje cesta, která mi maximálně vyhovuje.  Je to strava pro mě dlouhodobě a trvale udržitelná. Miluji jí a těším se na každé svoje jídlo.

Odkazy na články Adama Česlíka, které mi otevřely oči a posunuly mě tam, kam jsem potřebovala:
http://risebyperformance.cz/2016/02/mytus03/

Přidávám ještě odkaz na článek Kristinky Čechové, kterou moc ráda čtu a která je velmi inspirativní. Též má zkušenosti s low-carb stravováním.
http://www.kristinacechova.cz/2014/11/muj-pohled-na-low-carb-rezim-zkusenosti.html

A co vy? Co funguje Vám? Už jste našli svoji trvale udržitelnou cestu?

Ráda se od Vás inspiruji.

Vaše  JS
Snídaně -vajíčka, losos, cuketa, okurka, paprika

Oběd-ryba tilapie, špagetová dýně, rajče, paprika
Oběd-losos na grilu, listový špenát s kokosovým mlékem
Odpolední svačina-cottage sýr, skyr, rajčata, konopná semínka

Večeře: čekanka, avokádo, syrečky, ořechy, hruška

10 komentářů:

  1. Skvělý článek, díky za něj. Trochu jako kdybych se dívala do zrcadla. Momentálně mám taky A-HA moment a řeším, jak se vypořádat s tím, že pojedeme na prodloužený víkend, kde to máme i s polopenzí.... Snad se tam s nimi bude dát mluvit a nebudou se na mě dívat divně, když si budu na snídaně a večeře nosit vlastní zeleninu. Ale zajímalo by mě, jak jsi to řešila ty na případné dovolené? Díky a měj se krásně a těším se na další články :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji. Tak nosit si vlastní jídlo do restaurace asi není úplně "košer" :-) V každé dnes už průměrné restauraci by Ti měli vyjít vstříc. Ráno přece není problém si nabrat zeleninu a večer o ní poprosit. To je moje zkušenost. Na rovinu: o dovolené jsem to příliš neřešila, nač se stresovat v okamžicích, kdy mám nabírat síly. Snídaně byla bufetová, takže žádný problém snídat vajíčka a zeleninu. Přes den jsem si dávala s chutí regionální dobroty (byly jsme na Slovensku) a to naprosto bez výčitek, fakt jsem to neřešila. Nepřežírala jsem se, jedla jsem úplně normálně. Když jsem měla chutˇna halušky, tak jsem si je prostě dala, ale ne kotel, ale s dcerou "na půl". V penzionu vařili skvěle, nic nebyl problém, večer už jsem si většinou dávala skvělé maso s ještě lepším salátem. Každý den jsme podnikali túry, takže pohybu jsem měla až až. V té době už na tom moje hlava byla tak, že jsem věděla, že až se vrátím, zase naskočím do zaběhnutých kolejí low-carb jídelníčku. A být Tebou udělám to stejně. Zkus si nějaké kompromisy domluvit s personálem hotelu (penzionu) a zbytkem se netrap, přece nebudeš hladovět a kazit si víkend, to za to nestojí.

      Vymazat
    2. Děkuju, no, tohle bude opravdu malý penzionek se společnýma sociálkama, tak moc nevím, jak to tam s tou jejich kuchyní bude. Ale věřím, že se mi snad povede ráno se vyhnout pečívu a večer přílohu nahradit zeleninovým salátem :) Budeme turistikovat na Šumavě, takže stejně si povezeme s sebou jídlo, které budeme s sebou nosit na tůry, protože se trochu obávám, že v tuto "mimosezónu" už se nedá spoléhat na to, že bude vždy a všude otevřeno a hlavně, budem hlavně v lesích, takže i tak počítám s dovozem "vlastních zásob". No, nebudu to hrotit, ale budu se snažet se držet na uzdě a doufám, že to zvládnu i bez nealka, ať nevypadnu ze zajetého režimu :)

      Vymazat
  2. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  3. Mohu se zeptat, zda jste vyradila mlecne vyrobky zamerne? Ja ted zkousim low carb stravovani par tydnu a prave prevazne snidane delim do vajickovych a do reckeho jogurtu/skyru s necim. Jinak bych se tech vajec prejedla za chvili.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak nevyřadila jsem je zcela. Bez sýru nežiju :-) Tak třeba paleo a whole 30 zcela vyřazuje mléčné produkty. Ale to už opravdu záleží na Vašem nastavení. Pokud nemáte intoleranci na laktózu, tak si klidně mléčné produkty dávejte. Nevidím nic špatného na bílém jogurtu, skyru, tvarohu a kvalitním sýru. Momentálně jím mléčné produkty běžně...ty výše uvedené samozřejmě.

      Vymazat
  4. Dobrý den, mi se moc líbí způsob, jak to paní Jitka zvládla i o tom napsala článek! Děkuji za nej!
    Dovolim si však pochybovat o vyřazení mléčných výrobků, když píše, že v dané době každý den po obědě pila Actimel a večeřela salát s balkánský sýrem. To jsou přece také mléčné výrobky, kromě jmenovaného jogurtu k svačině.
    Vnímám si toho, protože se je snažím taky omezit, a přijde mi, že když člověk nejí v přísnějším ani lusteniny a výrobky z nich (tofu), musel by fakt jist pořád maso:( což mi bohužel zcela nevyhovuje. Ještě budu muset pohledat nějaké stránky o low- carb pro vegetariánství.:)
    Každopádně děkuji za inspiraci!
    Annie

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zcela jsem mléčné produkty nevyřadila. Z počátku jsem si dávala Actimel a třeba kvalitního sýru jsem se nevzdala nikdy. Parmezán mě provázel LC stravováním od začátku. Vegetariáni a vegani mají LC stravování o dost náročnější. To přiznávám. Držím place.

      Vymazat
  5. Já jsem nikdy nedržela žádnou dietu. Nevydržím to. Jsem milovník jídla a pohybu, takže se řídím tím, že se má jíst všechno, ale v rozumné míře. A když jednou za čas zhřeším, tak si dám o to větší kolečko, abych to vyběhala :-D . Jediné co dodržuju, abych měla u každého jídla ovoce nebo zeleninu. Chodím si pro ni na farmářské trhy a díky tomu, že se "zaplácnu" zeleninou, tak nepotřebuju jíst tolik sacharidů.

    OdpovědětVymazat
  6. S manželem to sledování TV a sportovní výsledky mává ještě více, já jsem teda trošku více při zemi, ale jeho to bere to snad není možné. Ať je to fotbal na hokej, na ničem nezáleží, prostě se na to dívá a je neskutečně zapálený.

    OdpovědětVymazat