pátek 2. listopadu 2018

Nikdy neříkej nikdy


Jsem zpátky. Kde? Kam jsem se vrátila? No ano, opět vedu hodiny pro veřejnost. O své cvičitelské minulosti jsem se zmiňovala již ZDE a také TADY, nebudu to tedy znova rozpitvávat. Chci se spíše zamyslet nad tím, proč jsem to kdysi zapíchla  a proč jsem se vrátila. 

Okénko do minulosti .......

Trocha historie I..cca rok 2000. Chebský aerobik maratón 

Trocha historie II....rok asi 1998 IFAA kongres v Průhonicích s Jirkou Kornem 

Trocha historie III....další z legendárních kongresů, tentokrát s Agnetou, přibližně rok 1999

Trocha historie IV...Jezdili jsme cvičit i k moři. Chorvatsko, Kukljica 2001

Trocha historie V.....další Průhonický kongres, rok? nevím. To byly modely..


Lektorování různých forem skupinových lekcí jsem se věnovala téměř dvacet let. Přestávka byla vlastně pouze jedna jediná a to v době těhotenství a časného mateřství. Velmi rychle jsem naskočila zpátky do toho parádního, endorfiny zaplněného vlaku. Nové prostory, nová příležitost, noví lidé. 

Partička lektorek z Písečné....nová příležitost při mateřské. Bylo to bezva. Rok 2008

Silvestrovská cvičení byla skvělá..šampus nesměl chybět


Jak už jsem se zmiňovala dříve, klasické formy jako aerobik, step aerobik, bodystyling, dance aerobik, bodyball přestávaly být pro klientelu zajímavé, přicházely nové trendy, které zaplňovaly sály, třeba velmi populární zumba, jumping atd. Pokusila jsem se přizpůsobit a vedla jsem hodiny zumby. Jak mě to nebavilo! Měla jsem úplně narváno, měla jsem dokonce pořadník na jednotlivé lekce, a přesto jsem cítila, že to pro mě není dostatečná motivace. Po prvotním záchvatu, který trval možná  rok, začal zájem upadat. Ženský zřejmě vycítily, že to nejde od srdce, přesto skalních 15 pořád nadšeně chodilo. Mimo zumbu jsem ještě cvičila jako kompenzaci bodyball, tedy cvičení s velkým míčem. Zájem byl velmi malý, často jsme se ani nesešli. Přitom je to tak zdravé a funkční cvičení, žádné leháro. Ale zkrátka to zrovna nebyl hit tělocvičen a fitstudií. Bylo pak velkým překvapením pro všechny,  když jsem před prázdninami roku 2012 úplně skončila. Byla jsem zcela na konci svých mentálních sil, cvičitelský burn-out syndrom v plné parádě. V podstatě se mi velmi ulevilo, končila jsem s přesvědčením, že už nikdy nebudu vést žádné hodiny, NIKDY.

Nutno předeslat, že se už v této době začaly objevovat úplně nové trendy typu intervalový trénink, kruhový trénink, HIIT trénink apod. Lidé začínali cvičit v domácím prostředí podle on-line lekcí na YT. A já si ťukala na hlavu. Nové trendy jsem absolutně odmítala. Hodina přece musí mít jasnou strukturu, tedy zahřátí, protažení, hlavní část, zklidnění a strečink, musí se cvičit celkem 60 minut, maximálně na 60 - 65 % maximální tepové frekvence po dobu minimálně 30 minut (jinak to nemá smysl), osoba lektora je nenahraditelná a bez něj to nejde apod. Zkrátka jsem pořád žila v zajetí původních, léty utvrzených klišé, které však s vývojem a pokrokem v celé oblasti fitness, začala mít slabá místa. Pokrok nezastavíš... ani v oblasti fitness. Vlastně si myslím, že právě tato oblast nabrala neskutečně na dynamice. Rozvojem sociálních sítí a médií se trendy, ale i nároky a zároveň vědomosti veřejnosti rozvíjely velmi rychle. A já to nebrala v úvahu, vlastně jsem to bojkotovala, odmítla jsem se přizpůsobit. Pořád jsem se otáčela do minulosti, bylo mi dobře v mých jistých vodách klasiky, kterou jsem tak dobře uměla. Byla jsem úplně zakonzervovaná a nebyla jsem ochotná se přizpůsobit trendům. A dobře mi tak. Téměř tři roky jsem doslova hnila, nikdo mi nebyl dost dobrej, všichni cvičili hůř než já, nezdravě, netechnicky, kecali blbosti. Měla jsem úplně zavřenou hlavu. Já, člověk vždy otevřený novinkám a změnám. Ne v této oblasti. Zpětně to vůbec nechápu.

Zhruba po 3 letech jsem dostala zprávu od jedné mé bývalé klientky, jestli někde necvičím, že jí moje hodiny moc chybí. Začal mi vrtat červík v hlavě a po pár dnech přemýšlení jsem se rozhodla. Zkusím to znova. Jenže jsem to vzala za špatný konec. Období klidu, kdy jsem necvičila, jsem totiž rozhodně nevěnovala studiu a zkoušení nových směrů, bylo tomu přesně naopak. Všichni byli pitomci. Takže jsem začala 2x v týdnu vést hodiny stepu a to pěkně postaru. Hodiny měly spíše posilovací charakter, občas se vloudil nějaký ten taneční prvek. Pořád to ale byla ta léty prověřená klasika. Po prvotním nadšení začal zájem upadat, dostala jsem se opět do stresu s nájmem, protože jsem opakovaně zvolila formu individuálního vstupného plus vstupu na permanentku (což je v dnešní době prostě smrt). Takže jedna chyba za druhou. První měsíc jsem měla navíc zdravotní problém, totálně jsem si odvařila nohy (divný, po skoro tříletém nicnedělání a nabrání 10 kil). Takže rehabilitace a tejpy mě zachránily před totálním odpadnutím. Celý tento pokus o návrat skončil po 4 měsících s mým prohlášením, že už opravdu NIKDY. 

Jenže za necelé dva měsíce poté se mi rozsvítilo a začala ta moje velká transformace. Vzala jsem to zodpovědně a s nadšením, a pokud mě sledujete, výsledky znáte. Tentokrát jsem opravdu každý den sledovala nové trendy, byla to objevná dobrodružství, všechno jsem na sobě testovala. Nejen různé stravovací styly, nové potraviny, ale i naprosto nové formy cvičení. Žila jsem tím, moc mě to bavilo.

Ale nic netrvá věčně. Pořád miluju svůj aktivní životní styl, pořád mám ráda různé formy pohybu (pořád dělám všechno možné, však víte), nicméně to počáteční nadšení a motivace  se zkrátka velmi pomalu vytratily. Nevytratily se zcela, ale už to nebylo ono. Dost často jsem se ke cvičení musela přemlouvat, někdy jsem se přemluvila a bylo to fajn, ale často taky ne. Ten oheň zkrátka nevydržel hořet tak mocným plamenem jako na začátku cesty. Něco tomu chybělo, nebylo to ono.

Tím, že jsem aktivní na Facebooku, kde mám své "fit" stránky a pořád se pohybuji hodně i mezi reálnými lidmi, čas od času mi samozřejmě přistál dotaz, zda to svoje know-how nechci předávat dál. Jestli nemám v plánu být osobní trenér, nebo zase vést hodiny pro veřejnost, případně psát jídelníčky. NE, NE, ROZHODNĚ NE. První dvě NE se rozplynuly v MOŽNÁ, třetí NE je NE s třemi vykřičníky. 

Za moje definitivní rozhodnutí opět se vrátit "před lidi" může taková poměrně nevinná letní konverzace s mojí virtuální kamarádkou Pavlínou (vidíš, co jsi způsobila?), která má podobný nezvratný osud jako já (učitelka, cvičitelka), navíc jsme si věkově a tak nějak celkově blízké. Pája ale nebyla tak zabedněná jako já kdysi, měla otevřenou mysl a dokázala se přizpůsobit době. Nevyhořela, nacházela a stále nachází nové cesty a možnosti, aby k tomu nedošlo. Trošku jsem se poptávala, jak to dělá a už ani nevím jak se konverzace přesně stočila, ale každopádně výsledkem byla věta: "Tak to zkus a uvidíš, to zvládneš." Vím, že jsem pak seděla a naprosto hluboce jsem přemýšlela, proč jsem tenkrát skončila, proč jsem vyhořela, proč jsem nedokázala pokračovat jako ona. Poskládala jsem si to jako puzzle a došla k tomu, co píšu výše. Uvědomila jsem si tolik věcí, příčinu a následek. Do tohoto momentu jsem nad tím totiž nikdy nepřemýšlela. Stalo se, mělo to tak být a hotovo. A stejně byli všichni tenkrát pitomý. A v tu chvíli přišla absolutní sebereflexe, prozření.  Po takové době. Brečela jsem. Takový koktejl emocí. Lítosti a smutku z toho, že jsem neprokoukla dřív (já jsem taková kráva!) , radosti, že jsem to celé rozlouskla (tak proto!) a taky už jsem cítila velké očekávání (komu zavolám, kde teda budu cvičit?). Měla jsem jasno. Byl to totálně nový impuls a začala jsem jednat. Udělala jsem si menší průzkum trhu, ale v podstatě jsem měla signály, že o cvičení se mnou nějaký zájem bude. Prostory jsem našla okamžitě. V duchu hesla "štěstí přeje připraveným" jsem se hladce domluvila s majiteli perfektně vybaveného fitka Sportcentrum Cheb, ve kterém jsem kdysi působila. S majitelkou Janou Stöckelovou navíc máme moc fajn vztah, ona je prostě super ženská. Navíc je ikonou české, ale i světové kulturistiky. Zaběhla jsem na živnostenský úřad a obnovila si živnost. Poučena z předchozích nezdarů jsem zvolila formu časově ohraničeného, předem zaplaceného kurzu, který bude probíhat 2x v týdnu. Už mi nic nestálo v cestě a vyjela jsem s promo, a to pouze na Facebooku. Během dvou dnů byl kurz plný. Byla  a stále jsem v šoku. Absolutně jsem to nečekala. Při takové konkurenci, která i u nás na maloměstě, za ten čas mojí pasivity, vyrostla. S lítostí jsem některé ženy musela odmítnout. Kvantita na úkor kvality je špatná cesta. To jsem jim nemohla udělat. Byla jsem opravdu moc překvapená. Tolik lidí nezapomnělo, tolik lidí mi pořád věří. 90 % holek jsou totiž moje bývalé klientky. Co když je zklamu? Co když se jim to nebude líbit? Co když už to nezvládnu? Odpovědnost, vděk, strach, očekávání, radost, nadšení....Tohle všechno se ve mně mlelo najednou.

A v polovině září to vypuklo. Už na začátku měsíce  jsem se začala připravovat, nakoupila jsem ještě nějaké drobné vybavení, pořešila hudbu, založila jsem si sešit na rozpisy lekcí. Příprava musí být. Kdo je připraven, není překvapen. 

První hodina byla taková testovací. Cvičily jsme takový fullbody interval, bez pomůcek, základní cviky. Pocity po? Zvláštní. Prostě první hodina. Bylo to moc nebo málo? Bylo to vhodné pro všechny? Nicméně známé, upocené, ale usmívající se tváře mi dávaly signály, že vše je, jak má být.

A žily a cvičily šťastně až do smrti.... Jsem šťastná, že jsem se vrátila. Mám naprosto skvělou zpětnou vazbu a na každou lekci se tak moc těším. Je to pro mě absolutní odpočinek. Vypnutí hlavy. Jsem tam jen se "svými ženami". Snažím se, aby bylo cvičení pestré. Nejčastěji cvičíme intervalový trénink zvaný tabata, a to v různých podobách, střídáme to s kruhovým, více silovým tréninkem, využíváme různá náčiní a pomůcky (tašky, jak říkáme kettelbellům,  a gumy vedou), proběhly už i dvě "retro" hodiny ve formě klasického bodystylingu a stepu. Jsme zhruba v polovině kurzu a už jsme domluvené na pokračování po Novém roce. Jsem nadšená, že ženy jsou nadšené. 

A jedna aktuální....mám jen jednu jedinou. Nefotíme, makáme :-) 


Našla jsem ten nový impuls, motivaci, která se pomalu vytrácela. Zjistila jsem, že zkrátka potřebuji lidi, aby mi určitý druh pohybu přinášel tu největší radost. Na kolo totiž jdu s chutí a nejraději sama. To je úplně něco jiného. Určitý druh meditace. Stejně tak běh. Ne tak posilování, hopsání atd. Když máš něco hluboce pod kůží, nezmizí to, je to tam stále,  jen to třeba chvíli odpočívá a nabírá síly na další cestu. 

Pájo, moc Ti děkuju za nakopnutí a povzbuzení. Tohle bylo to nejlepší rozhodnutí za posledních pár let. 

Jani, Tobě děkuju za příležitost. Jsem fakt moc ráda, že jsem právě u Vás.

A třetí, největší díky patří všem "mým holkám". Za důvěru. Moc to pro mě znamená. Fakt jsem měla strach. Rozplynul se velmi brzy. Už vím, že to bude v pohodě. Jste zkrátka báječné. 

Tak nakonec se z toho vyklubal dost osobní článek, ač to vlastně nebylo tak úplně v plánu. Snad jste tu vlnu emocí přežili.

A příště budeme zase cestovat. 

Vaše

JS


P.S. Nikdy nenechte Váš plamen vyhasnout. Nikdy nevíte, kdy budete mít sirky, papír a dřevo na jeho znovuzapálení. Jestli vůbec. Přikládejte, aspoň malá polínka.

neděle 2. září 2018

Cestománie #2 - Motodiary 2018: Ze srdce švýcarských Alp do Itálie

Jste napnutý, co? Omlouvám se za prodlevu, ale když není múza, moc to nejde. A taky jsem měla potřebu sepsat zas něco málo ze svého fit života. Ale zpět k cestování.

Den třetí  - Gluringen (Švýcarsko) - Gordona (Itálie) 

Ráno skutečně zazvonil budík v půl šesté a já vystřelila z postele směr boty. No, byly mokré, ne už nacucané, ale zkrátka mokré. Venku 14 stupňů, ovšem v údolí. Slunce se přes mraky dralo ven. Mrkli jsme na předpověď, Furka hlásila 6 stupňů. No sbohem. To jsem odmítla riskovat. Dlouhá cesta před námi a já si ji nehodlala zkazit rýmičkou či něčím horším. Nejenže jsem měla mokré boty, ale moje "zimní"  výbava byla prakticky nulová. Jedno slabé funkční triko s dlouhým rukávem  a jedna slabá mikina. Bída. Opět jsme u toho, že základem cestování na motorce je výbava. Mrzelo mě to, hodně. Konkrétně Furkapass a Gotthardpass jsou průsmyky, které podle průvodců stojí za to vidět. 

Zatímco chlapci vyrazili směr Nufenen-Gotthard-Furka, nacpala jsem do mokrých bot ručníky a padla jsem za vlast do postele. Mé obavy, že už neusnu, se rozplynuly, jen co jsem zavřela oči. S leknutím jsem se vzbudila kolem 9. hodiny a šla jsem na snídani. Nechyběly luxusní švýcarské sýry, moc dobré pečivo (ano, PEČIVO, čtete správně) a báječná káva. Začala jsem být malinko nervózní při představě, že se klukům či strojům, nedej bože, něco stalo...Co bych jako dělala? Sama kdesi ve Švýcarsku? S chabou jazykovou výbavou? U druhé kávy se mé strachy vytratily a to v momentě, kdy jsem uslyšela bublání motorů. Hoši se vrátili zmrzlí a hladoví. Přivítali mě hláškou "No ještě že si s námi nejela, bys zmrzla za první zatáčkou".

Nadlábli se a vyprávěli...Ačkoliv jsem s nimi nebyla, o krásy těchto passů Vás neochudím. Takže tentokrát  jen obrazem.


6 stupňů Celsia....


Prostě ho sem musím dát....našeho Jendu. Má můj největší obdiv


Svatý Gotthard





Dvojjazyčné cedule jsou ve Švýcarsku běžné



Socha Sv. Gottharda

 







Zima a sníh kam se podíváš






Když už je zima Tondovi, tak je fakt ZIMA 










Díky rannímu výletu se logicky celkem výrazně posunul náš odjezd z hotelu. Pobalili jsme a zhruba kolem půl jedenácté jsme vyrazili. V suchých botách. A s dlouhým rukávem pod bundou. K mému překvapení jsme měli namířeno do Andermattu přes Furku. Mé srdce zaplesalo. Hoši si tedy dali výjezd nahoru podruhé. 

Cestou do Andermattu se mi muž postaral o slušnej adrenalinovej zážitek. Už když jsme vyjížděli z hotelu, svítila na motorce kontrolka doplnění paliva, tudíž jsme museli někde poblíž natankovat. Ptala jsem se, jestli je tedy někde blízko benzínka. Odpovědí mi bylo, že ať jsem v klidu, že je v každé vesnici. Takže jsme v klidu minuli asi 4 benzínky ve vesnicích, dojezd se nebezpečně zkracoval a my začali stoupat na Furku. Představila jsem si, že nám dojde benzín těsně pod vrcholem průsmyku. No bylo mi špatně. Honza na druhé motorce na tom byl totiž úplně stejně. Představa, že jdeme s kanystrem třeba 8 kilometrů dolů a pak zas nahoru, mě dost děsila, obzvlášť když byly vrcholky hor zahalené do mraků. Motorka hlásila dojezd přibližně 10 km, když jsme vyjeli na Furku. I přes svou nervozitu  jsem cestou zaznamenala vyhlášený hotel Belveder, impozantní stavbu uprostřed žebříku serpentin, která je vidět z protisvahu při sjezdu do údolí z Grimselpassu. Předchozí den jsem se na ni nemohla vynadívat.

Fotky Belvederu jsem si vypůjčila z Google galerie. Zdánlivě malinký. Přitom je viditelný z tak velké dálky

A je obrovský a překrásný. Vpravo nahoře je vidět zbytek Rhónského ledovce
Na vrcholu Furky jsem se lehce uklidnila. Proč? Protože kopec dolů. Tak snad už to nějak dojedem. Ano, jeli jsme. Byla to krása. Stále bylo frišno, společnost nám dělaly opět všudypřítomné krávy, skály, sníh, níže lišejníky, ale také železnice a vlak. Dojeli jsme do první vesnice, kde měla být podle navigace benzínová stanice. Byla, ale samoobslužná. Načež moji řidiči prohlásili "serem na to, to dojedem". Kam jako? Motorka ukazovala dojezd nula. To už jsem byla celkem hysterická a křičela, že přece zvládnou natankovat v samoobsluze. Klídek, jedem dál. Dojeli jsme na výpary do Andermattu na první Shell benzínku, která byla....tadáááá samoobslužná. Teď už se z toho hoši nevykroutili a s pomocí místní obsluhy pro případ nouze natankovali. No moje nervy. Dalším znakem typickým pro Švýcarsko je převaha samoobslužných benzínek. S tím je třeba počítat a hlavně netřeba se toho bát. Zvládnout se to dá, pro každý případ je v záloze pomocná obsluha.

Na benzínce jsem se přioblékla, teploměr ukazoval 16 stupňů, to už není úplně teplota pro mě. Mraky nad Andermattem vypadaly hrozivě. Vyjeli jsme směr Oberalpass a já si byla jistá, že jedeme do deště. Taky že jo. Na vrcholu malého průsmyku foukal ledový vítr a začalo drobně pršet. Na nic jsme nečekali a navlíkli se  do gumových hábitů a já se začala smiřovat s tím, že zas suchou nohou neprojedu.


Byla jsem už zas zmrzlá a na to focení jsem si ani helmu nesundala
Děšť samozřejmě sílil, začalo se blýskat a hřmít. Z města Disentis Mustér jsme zamířili do italské části Švýcarska, a to přes Lukmanierpass neboli Lucomagno. Cesta nebyla vzhledem k počasí žádný extra zážitek, navíc byla samá stavba. Na vrchol průsmyku jsme jeli snad přes osm semaforů, tedy jednosměrných uzavírek. Za normálních podmínek by to byla asi jiná písnička. Cesta totiž celou dobu vede kolem horské řeky. Nejsou to tedy klasické serpentiny, spíš jen horská cesta podél řeky se spoustou malých tunelů. Na vrcholu průsmyku je přehradní nádrž, typická stavba pro tyto oblasti.

Lucmanier byl v mracích a lilo jako z konve
Pro srovnání, opět z galerie Googlu. Dlouhý tunel na vrcholu, kterým vyjedete k restauraci, kde v té slotě nebyla ani noha.




Kupodivu mi nebyla taková zima jako předchozí den na Grimselu, možná to bylo tím, že jsme si to štrádlovali směrem na jih a nebylo tak chladno. Oteplovalo se snad každý metr, byli jsme již v italském kantonu a skutečně jsem si jako v Itálii připadala. Hory se začaly zelenat, vesničky měly typický italský punc lehké ošuntělosti, nechyběly kavárničky a skútry. A hlavně! Bylo najednou přes 20 stupňů. Moje magická hranice. Za chvíli bylo 25 a pak dokonce 30 stupňů. To,  že nás potkala další bouřka, už mi bylo jedno, nohy byly mokrý tak jako tak, ale bylo teplo. V teple na motorce totiž velmi rychle uschnete.

Dojeli jsme do města Arbedo, kde jsme si dali pauzu na kávu a pozdní oběd. Náhle bylo vedro jako hrom, přes 30 stupňů. Zabalili jsme nepromoky a vyrazili směr San Bernardino. Už když jsme ty naše gumové kamarády balili do kufrů, pochybovala jsem o smyslu této činnosti. V našem směru bylo úplně černo. Sotva jsme dojeli na kraj města, už jsme je zase vytahovali. Nekonečný příběh pokračoval. Projeli jsme krátkou a intenzivní bouřkou, jak jsme stoupali, ochlazovalo se, ale nebyla to taková hrůza, byli jsme zkrátka na jihu. Velmi prudkým, ale zároveň dlouhým stoupáním a zavřenými serpentinami jsme vystoupali do ráje. San Bernardino Pass. Nádhera. Ani noha. Absolutní ticho. Jezerní laguna. Skály. Balzám na duši. Odměna za strastiplnou mokrou cestu.















Jedna noha tam byla, tedy dvě samozřejmě. Anglický fotograf, který nám sdělil, že předchozí den se při sjezdu dolů zabil motorkář. Příběh se smutným koncem. I takové jsou. My věřili, že nás nic strašného nepotká.  Musíte věřit, jinak byste nikam nedojeli. 

Na  Bernardinu jsme se zasekli, nemohli jsme se nabažit. Ale bylo kolem půl páté a nás čekala ještě hodně dlouhá cesta. Dalším cílem byl Julierpass a k němu jsme se mohli dostat dvojí cestou.  Kratší, nudnější a delší, zábavnější. Vzhledem k pokročilé hodině jsme zvolili tu první. Takže směr Thusis jsme vzali hlavní silnicí, pak jsme odbočili na Marmorera a  Bivio. Celkem pohodlnou a nenáročnou cestou jsme vystoupali na vrchol průsmyku, kde proběhlo doplnění živin a tekutin, rychlé foto a rychle pryč. 

Upřímně si tento pass pamatuji ze všech nejméně, byla jsem už hodně unavená a teplota začala opět klesat a to velmi rychle. Byli jsme totiž hodně vysoko. Pamatuji si jen tu červenou budovu, jejíž význam mi zůstal utajen. Jako by tam vůbec nepatřila.
V oknech jsem viděla stojany s oblečením, nikde ani noha, všude zavřeno





Zbývalo nám zhruba 60 kilometrů do cíle, což v horských podmínkách znamená minimálně hodinu cesty. Bylo kolem šesté hodiny a bylo zase chladno. Měli jsme před sebou poslední průsmyk. Sjeli jsme tedy mírně dolů k jezerům Silvaplana a zalitovali jsme. Zalitovali jsme, že nemáme čas. To byla taková krása....a taková zima. Vím jistě, že pokud se někdy někam budu chtít znovu podívat, bude to do Silvaplany. Jsou to dvě překrásná rozlehlá jezera, která lemují drsné skály. Je to ráj kiterů a surfařů. Mají můj obdiv, protože ráchat se ve vodě z ledovců uprostřed léta při teplotě kolem 15 stupňů v nadmořské výšce 1 815 m n.m., to chce pořádnou kuráž. Tohle místo mě ale vzalo za srdce a to nemám zimu ráda. Opět jsem si vypůjčila fotky z Google galerie, abyste měli představu. My museli mazat do Itálie.




Na silvaplanská jezera prakticky navazuje Malojapass. Když přijíždíte od jezer, tak ho jen sjíždíte dolů. Byly to poměrně prudké a zavřené serpentiny a řidiči si pořádně zakroutili. Po projetí nejnižším bodem jsme za chvíli minuli státní hranici s Itálií a věděli jsme, že jsme na baráku cobydup. Opět se začalo rapidně oteplovat a hory zelenat. Projeli jsme středověkou Chiavennou a dojeli do vesničky Gordona, kde jsme měli zarezervovaný nocleh v rodinném penzionu typu Bed and Breakfest. Bylo to přímo u kostela, v centru dění líné italské vesnice. Paní domácí byla milá, uměla anglicky zhruba jako já (tedy blbě), takže jsme si báječně rozuměli. Penzion byl úplně nově zrekonstruovaný, krásný. 

Rychle jsme se osprchovali, vybalili, já nacpala ručníky do bot a šli jsme do místní vyhlášené restaurace na večeři. Italové nezklamali. Bylo to úžasné. Všichni jsme si pochutnali. Byli jsme příšerně unavení, řidiči obzvlášť (projeli ten den celkem 9 průsmyků) a hladoví. Dali jsme si všichni tři dohromady místní předkrm, jakési sýrové smažené koule na rukolovém salátu, já si dala špagety se slávkami a mořskými plody a chlapi steak s polentou. Lépe upravenou polentu jsem nejedla. Byla to hustá kaše s máslovou příchutí, do které byl vmíchaný sýr, který se po nabrání táhnul, plus nějaké bylinky. Už jsem si posháněla recept a určitě ji vyzkouším. A nevynechali jsme sladkou tečku...klasické italské tiramisu vytuněné jahodami. Tento den si zkrátka zasloužil kompletní menu. Po večeři jsme se šnečím tempem doploužili do penzionu a usnuli snad dřív, než jsme padli do postele. Měli jsme za sebou přes 400 kilometrů a před sebou vlastně totéž.

Vezli jsme si déšť s sebou nebo jsem konečně dojela se suchou nohou? Máme to nejnáročnější už za sebou nebo nás to teprve čeká? 

To se dozvíte už brzy. Doufejte. I já doufám. 

Vaše 

JS