čtvrtek 1. prosince 2016

Sexy plné křivky aneb falešné sebevědomí krásek XXL



Krásný den všem.

Dlouho nebyl žádný článek, protože na rovinu: dlouho jsem sbírala odvahu k jeho zveřejnění. Brzy pochopíte proč. 

Asi to možná od některých z Vás schytám. Možná Vám budu připadat jako odnaučený kuřák. Ano, ten militantní odnaučený kuřák, který nesnáší kuřáky s takovou vehemencí až je všem protivný. 

Ráda bych se dnes zamyslela nad tím, jak sami sebe vnímáme, jak je naše vnímání často naprosto odlišné od reality a jak „sexy plné křivky“ mají blízko k nezdravé a život ohrožující obezitě.  Nebudu soudit estetickou stránku věci, ta je totiž naprosto podružná. Ale jak se to vezme. Podružná je, ale má obrovský vliv na naší psychiku, protože je prostě vidět….a jsme zase na začátku….u naší hlavy, u našeho myšlení.
 
Začnu tím, jak jsem jednoho krásného dne šla na vstupní vyšetření kvůli rehabilitaci. Paní doktorka, drobná štíhlá blondýnka, věk cca 55 let, mě vyšetřila a mimo jiné do lékařské zprávy napsala: NADVÁHA. Je to zhruba 8 let, v té době jsem vážila cca 73-75 kilo, byla jsem na mateřské dovolené s dcerkou, které nebyl ani rok. A řeknu Vám jedno, vůbec jsem si tlustá ba ani oplácaná nepřišla, takže se mě to docela dotklo. Jenže v té době jsem nijak extrémně necvičila, v podstatě jsem se teprve vracela k předcvičování a objektivně posouzeno nadváhu jsem skutečně měla, podle BMI( Body Mass Index) určitě a paní doktorka prostě nebyla slepá.  Index BMI nad 25 je prostě nadváha, ať se nám to líbí nebo ne. A já měla v té době přes 26. 

Říkáte si, ale nějaké tabulky, nějaká čísla….Index BMI je světově uznávaný základní orientační index pro konstatování toho, zda jste s váhou v normálu nebo ne.  Řada z Vás mi odpoví, ale to je přece nesmysl, je dávno překonaný. No a já říkám, že není. Jediné osoby, u kterých bude výsledné číslo zavádějící jsou vrcholoví sportovci. A ruku na srdce kdo z nás to je? Kdo má na sobě tolik svalů, že i když mu výsledek BMI sdělí, že má nadváhu, může hrdě říct, ale podívejte se jsem samý sval a tuku mám minimum?  Myslím, že téměř nikdo  z  nás.  Význam a smysl BMI indexu jako základního orientačního ukazatele zdravé váhy bych prostě nezpochybňovala. 

Jinými slovy paní doktorka udeřila hřebíček na hlavičku. V té době jsem se naštěstí rychle rozpohybovala a přiblížila se hranici zdravé váhy a přes letité peripetie a jojo efekty jsem dnes v pásmu „normální váha, gratulujeme Vám.“  I já sama sobě gratuluji. 

Proč to vše píšu? Protože se neustále setkávám s tím, že se máme mít rády takové jaké jsme, i když jsme oplácané, obezní, při těle, tlusté, krev a mlíko….říkejme tomu jak chceme. Že máme být spokojené sami se sebou, máme mít rády svoje tělo, máme se s tím naučit žít. Pardon….ale tyhle kecy jsou podle mě cesta do pekel….cesta do pekel obezity a následných zdravotních problémů, frustrací a depresí.  Soudím podle sebe.  Z mého pohledu je totiž vrchol neúcty k sobě samé, ke svému tělu, a svému zdraví prožrání se k obezitě. Když jsem vloni dosáhla svého váhového rekordu  a sama sebe jsem nepoznávala na fotkách, první co jsem si řekla bylo: Jak jsem tohle mohla dopustit? Jak jsem sama sobě tohle mohla udělat? Ano, prožrala a proválela jsem se na hranici obezity. Krutá pravda. Krutá realita. Z mého pohledu je prostě obezita vrchol neúcty k vlastnímu tělu a zdraví.  Ano, teď už se blížím těm odnaučeným kuřákům….. 

A čert by mě pak vzal, když vidím….Miss plné křivky….Miss XXL…..Sexy boubelky….. a ty řeči kolem…..Jsem spokojená, jsem taková jaká jsem a nestydím se za to, líbím se sama sobě….
Pro mě to jsou prostě alibistický řeči. Ono se totiž v uvozovkách smířit s tloušťkou, říct si" jsem jaká jsem a taková se mám ráda", jeví jako mnohem snažší cesta….jenže jaká vlastně cesta? Cesta k čemu ? To přece žádná cesta není. Rozhodně to není cesta ke zdravému tělu ani duchu.  Je to cesta k falešnému sebevědomí a falešné spokojenosti.  V mých očích je to poraženecký přístup. Rezignace, ať se to jeví zcela opačně.

Každá v uvozovkách spokojená a smířená baculka by se probudila raději štíhlá. Akorát si to ty holky prostě nechtějí přiznat a tím, že se ještě sdružují do těch prazvláštních uskupení (Baculatý víkend, Bohyně v nás, Sexy boubelky apod.)ve smyslu společné neštěstí sbližuje, ustrnou na místě. Myslím, že nikoho nemůže motivovat parta lidí, která se utvrzuje v tom, že stav věcí je fajn, jsme v pohodě, jsme tlusté, smířené, spokojené, sebevědomé……to, že si s každým dalším kilem zatloukají hřebík do rakve? To je vedlejší, hlavně, že se mám ráda taková jaká jsem.   

Co je skvělého na tom, že:

  •    Se potím jako prase.
  •   V létě musím pod sukně a šaty nosit speciální prádlo, abych si neodřela stehna.
  •   V tukových záhybech se mi dělají opruzeniny.
  •  Když si zavazuju tkaničky je to dost nekomfortní, protože  mi vadí ten špek na břiše.
  •  Když jdu do druhého patra, zadýchám se.
  •   Mám problém si koupit padnoucí oblečení v běžných obchodech. Nekupuji to, co se mi líbí, ale to co mi je a co leccos zakryje.
  •  Pokaždé když přijdu k lékaři, slyším: „Měla byste zhubnout nebo budete mít zdravotní problémy“ (pokud už je nemám).
  •  Vaše klouby, srdce, vnitřní orgány pláčou pod zátěží, kterou jim nakládáte a jednoho dne vypoví službu……diabetes, vysoký krevní tlak, kloubní artróza, mozková mrtvice, infarkt myokardu, neplodnost, psychické problémy….

Opravdu jsem takto spokojená a sebevědomá?  Není lepší s tím něco udělat? Zkusit to? Přestat se uklidňovat těma pseudosebevědomýma kecama?

Není důvod se nenávidět za to jací jsme, ale také není důvod ustrnout na místě, vzdát to, uchlácholit se falešným sebevědomím a sebeláskou. 

Co tedy dělat? Jak začít?

No jednoduše….být k sobě naprosto upřímní, nalít si čistého vína. Bez řečí kolem, bez výmluv a obhajob. Podívat se do zrcadla a správně si ho nastavit. Naštvat se na sebe, říct si nebo napsat, o co v životě v obézním těle přicházím a co štíhlým tělem získám.

Holky, zkuste to. Fakt to stojí za to! Osobně lituji, že jsem se neprobrala dřív, byl to tak trochu ztracenej čas. Život v tlustém těle prostě není tak kvalitní jako v těle štíhlém….po všech stránkách.  Ale kdybych neprošla celým tímhle procesem, zřejmě byste nečetly tyhle řádky.

Takže vše je jak má být. 


Vlevo listopad 2016, vpravo listopad 2015
Vlevo a uprostřed listopad 2016, vpravo květen 2016

Přeji všem, kteří se hledají, neví, bojí se, mají pocit, že nejsou schopni změny, ať jejich okamžik prozření přijde co nejdřív.  Je to těžké, souhlasím. Je to neuchopitelné. Je to něco, co se nedá naučit, nedá se tomu poručit. Musí to uzrát.  A možná Vám zrovna tyhle řádky k tomu momentu pomohou. Moc Vám to všem ze srdce přeji.

Vaše 

JS

29 komentářů:

  1. Perfektně popsáno. A klobouk dolů před Tvou prací na sobě!

    OdpovědětVymazat
  2. Chápu jak to myslíte. A vlastně s tím souhlasím. Též se mi nelíbí ta propagace XXL. Ovšem člověk se musí začít mít rád takový jaký je, vážit si sám sebe a cenit se. Jinak bude stále v bludném kruhu motivace, hubnutí a obžerství. Těm, co se v tom hubnutí pořád plácají, mohou být trošku nesvé ve skupinách militantních dietářek a cvičenek, které v každé debatě mluví o hřešení..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Lidi jsou obézní/vyhublí, protože si sami sebe neváží (nepočítám zdravotní důvody, ale i s těmi se dá často hodně dělat - vlastní zkušenosti - z "hubeňourského" pohledu + hormonální porucha). Oceňovat musí člověk pokrok na sobě, ne stagnaci, přijmutí svého stavu, těla, v jakém se nachází. Přijmout sama sebe - začít na sobě pracovat...a začít pracovat na zdravém těle. Žena, která na sobě začíná pracovat se nemůže porovnávat s ženami, které jsou o úrovně výš...a to nepočítám, Vámi zmíněné, "militantní cvičenky"...ale zdravý rozum by měl napovědět, že :)...

      Vymazat
    2. Ono je to spíše o jakémsi sebeuvědomění. Tedy říct si: jsem tlustá, mám problém, mohu si za to sama ale také si sama dokážu pomoci a když ne je tu spoustu odborníků. Jde o to prostě nerezignovat a začít s tím něco dělat. Pokud si sama sebe cením, uvědomuji si svoji hodnotu, zvládnu to. Druhý extrém je samozřejmě tzv. biorexie-posedlost svým tělem, kaloriemi, živinami...to je taky nebezpečné, i tam to může sklouznout. A zase jsme u té hlavy, u zdravého selského rozumu.

      Vymazat
    3. Tento komentář byl odstraněn autorem.

      Vymazat
  3. Lepší článek na toto téma jsem ještě nečetla. Určitě je to i díky tomu, že jste si "tím" prošla...a kam jste se dostala (vypadáte skvěle!). Tohle je článek na otisknutí do nějakého ženského časáku.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuju, to je velká poklona. Moc si toho vážím.

      Vymazat
  4. Skvělý článek. Díky za něj.

    OdpovědětVymazat
  5. Ahoj,
    super článek, často nad tímto přemýšlím, už vzhledem ke své profesi :)) Každopádně souhlasím jen částečně. Víc-než-XXL modelky, propagace toho, že je to v pořádku a ignorování zdravotních problémů je jedna věc, samozřejmě, že většina obézních by ráda zhubla, ale problém vidím v tom, že ten proces hubnutí vidí spoustu lidí jako neřešitelnou matematickou rovnici přes půl tabule a jediný, kdo jí může rozumět, je ten, kdo trvale a udržitelně zhubl.
    Myslím, že velký problém toho, proč se spoustě obézních lidí nedaří zhubnout, je ten, že jim chybí sebevědomí, nevěří si, že to dokážou, připadají si, že jim prostě není přáno a nedá se s tím nic dělat. A pokud jim nějaký kult dodá sebevědomí, může to pro spoustu lidí být právě ta první cesta ke štíhlosti, řeknou si, že se vlastně mají rády takové, jaké jsou, takže i když si jednou dají čokoládový dort, není to konec světa a nemusí přijít domů a vyplenit lednici, když to stejně nemá cenu. Prostě člověk si musí trochu věřit, aby vidět cestu k vysněnému cíli.
    Bohužel se samozřejmě vždycky najde někdo, kdo ty kulty tloušťky bere jen jako výmluvu a utvrzuje se v tom, že to přece ničemu nevadí. Ale pokud je takový člověk pak vlastně šťastný, nevidím na tom sebevědomí nic falešného, je to jen jeho problém, že zdravotní problémy dorazí a štěstí s nimi nejspíš skončí.
    Verča
    A trochu tematicky přidávám odkaz na blog :D
    Ne hladu

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Určitě, i to je cesta. Ale mám takové obavy, že takových "osvícených" kterým by baculaté víkendy a missí XXL soutěže dodaly sebevědomí a ony pak začaly se změnou, moc není. Většinou to bývá naopak. Ale možná se mýlím. Těch vymlouvajících se je podle mě většina. Na blog určitě mrknu, už jsem o něm slyšela.

      Vymazat
  6. Já na to mám takový názor, že obezita určitě není v pořádku, nicméně není řešením se jakožto tlustý člověk nenávidět a začít na vztahu k sobě pracovat až tehdy, kdy budu mít o 20 či více kilo míň a budu v pořádku podle BMI. Naopak si myslím, že obezita je často spojena i s nenávistí k sobě. A když se člověk bude mít rád, najednou nebude mít důvod se válet před televizí a přejídat a přirozeně začne vyhledávat jiné aktivity a zdravější stravu. Co se týče baculatých víkendů a dalších akcí na podporu obezity, tak ty mi přijdou dost nešťastně pojaté. Podporovat sebelásku i u obézních lidí určitě ano, podporovat "sexy baculaté křivky" určitě ne.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano je spojena s nenávistí k sobě, je to často bludný kruh. Obezita ale není důvod se nenávidět, není to ale ani důvod být spokojený sám se sebou. Je to důvod ke změně, k převzetí odpovědnosti za svůj život. A pro hodně lidí je to stále těžké: vzít opratě svého života pevně do rukou.

      Vymazat
  7. Moc hezký článek, jako mladší jsem měla nadváhu a jakmile jsem s ní zatočila, svět byl hned krásnější místo. Zdravému životnímu stylu člověk leccos musí obětovat, ale nazpět dostane dvojnásob! Kdyby obézní zažil týden ve zdravém fit těle a pak mu vrátili to tlusté, začal by makat jak blázen aby se tak mohl opět cítit :)

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuju moc. Souhlasim, byla jsem na obou březích a ten štíhlý je daleko víc fajn.

    OdpovědětVymazat
  9. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  10. Super článek. Jak osvěžující, když někdo píše upřímně. Jak užitečné! Já si snad zacvičím nebo co...

    OdpovědětVymazat
  11. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  12. Milá Jitko. Souhlasím. A to i z pohledu mé práce. Jsem zdravotní setra, vystudovaný nutriční terapeut. Neberu to teď z estetického hlediska, i když mě na něm osobně záleží,která ženská nemá radost, když si může koupit oblečení, které prostě chce a která ženská se nechce líbit...ale beru to hlavě zdravotně. Setkávám se denně ve své práci s obézními lidmi..a vidím, křečové žíly, hole, protože mají problémy s klouby a nohy je prostě neunesou a s kardiaky, kteří ani neudýchají pomalý krok a s lidmi, který mají tak vysoký krevní tlak a problémy s ucpáváním cév. Vidím, co každý den sní a je to katastrofa....Pokaždé se zdržuji komentáře u fotek, kde jsou ohlasy, jak jsou obézní modelky nebo holky sexy....Vím, co by následovalo.... :) Opravdu jsou tyhle holky sexy, když se pod nimi podlamují podpatky u bot ??? A nebo si lžete do vlastní kapsy ??? Vím, že to jde. Když jsem šla rodit, vážila jsem 105,6 kg....teď nemám ani 60 kg....Možná si někdo bude myslet, že jsem povrchní, ale být štíhlá je prostě sexy. Díky, že jsi to tady napsala, dodala jsi mi k tomuto mému ohlasu odvahu. Jitka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jituš diky. Ano jde jen a jen o zdravi ať uz o to fyzické nebo duševní. Ve zdravém těle zdravý duch s ja těm nemocným obézním ženským tu psychickou pohodu a vyrovnanost proste nevěřím. Beru to podle sebe, v pohode a spokojena jsem rozhodne nebyla. Byla jsem ze sebe dost zničena, ikdyz jsem si to dlouho nepřipouštěla. Můj muž si nebere servítky a říká, ze obezita je nemoc duše. Nemocni jsou líní, bez sebediscipliny a bez sebeovladani.

      Vymazat
  13. Velmi trefné a výstižné. A navíc svým slohem a projevem předčíte všechny ukřivděné Světpodlelu plné hloupých klišé a frází.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Sloh možná ok, ale shoda podmětu s přísudkem skřípe...

      Vymazat
    2. Diky za upozornění. Kde konkrétně prosim? Četla jsem to asi 100x a nevidím to uz.

      Vymazat
  14. Víte, taky se mi kdysi podařilo dost zhubnout, kdy jsem si o sobě UPŘÍMNĚ myslela, že jsem hezká. A tak jsem se těšila a říkala jsem si: tak co, jaké to teď všechno bude? Všechno bude jinak!... A co bylo jinak? Nic. Vůbec nic se nezměnilo, žádné zvláštní štěstí mi to nepřineslo, čekala jsem od toho přece víc, tak na co jsem tak na sobě pracovala, abych si pak řekla: no, a co teď jako?... takže jsem spadla znovu do těch "starých" kolejí, a bylo mi to jedno. Ted mě to zase momentálně štve, jak vypadám, ale čím se tedy motivovat, když vím, jak to bylo posledně? Že z toho nebyla žádná euforie, radost...? Tak proč? :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nevím, nejsem psycholog. Z Vašeho příspevku mi příjde, že máte negativní myšlení, které Vás ovládá. Mně se redukcí váhy úplně otočil život. Následovaly i další změny. Osobně jsem sama sobě nejlepším psychologem, takže se zkuste zamyslet nad tím, co ve svém životě můžete změnit, abyste byla šťastná...práci, váhu, partnera, finanční situaci? A tu změnu zkuste zrealizovat.

      Vymazat
  15. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  16. Souhlasím s vámi, taky si myslím, že kalkulačka BMI je dobrou cestou, jak si ověřit, jak jsme na tom s váhou. Já tedy nejsem žádná vyhublina ani baculka, vlastně bych řekla, že mám takovou normální postavu, ale přibrat bych tedy rozhodně nechtěla, a to hlavně ze zdravotních důvodů.. lidé se pak většinou nevyhnou cukrovce, vysokému tlaku a dalším obtížím, se kterými jsou pak do konce života odkázáni k tomu, že musejí brát léky.

    OdpovědětVymazat