Jste napnutý, co? Omlouvám se za prodlevu, ale když
není múza, moc to nejde. A taky jsem měla potřebu sepsat zas něco málo ze svého
fit života. Ale zpět k cestování.
Den
třetí - Gluringen (Švýcarsko) - Gordona (Itálie)
Ráno skutečně zazvonil budík v půl šesté a já
vystřelila z postele směr boty. No, byly mokré, ne už nacucané, ale zkrátka
mokré. Venku 14 stupňů, ovšem v údolí. Slunce se přes mraky dralo ven. Mrkli
jsme na předpověď, Furka hlásila 6 stupňů. No sbohem. To jsem odmítla riskovat.
Dlouhá cesta před námi a já si ji nehodlala zkazit rýmičkou či něčím horším.
Nejenže jsem měla mokré boty, ale moje "zimní" výbava byla
prakticky nulová. Jedno slabé funkční triko s dlouhým rukávem a jedna
slabá mikina. Bída. Opět jsme u toho, že základem cestování na motorce je
výbava. Mrzelo mě to, hodně. Konkrétně Furkapass a Gotthardpass jsou průsmyky,
které podle průvodců stojí za to vidět.
Zatímco chlapci vyrazili směr Nufenen-Gotthard-Furka,
nacpala jsem do mokrých bot ručníky a padla jsem za vlast do postele. Mé obavy,
že už neusnu, se rozplynuly, jen co jsem zavřela oči. S leknutím jsem se
vzbudila kolem 9. hodiny a šla jsem na snídani. Nechyběly luxusní švýcarské
sýry, moc dobré pečivo (ano, PEČIVO, čtete správně) a báječná káva. Začala jsem
být malinko nervózní při představě, že se klukům či strojům, nedej bože, něco
stalo...Co bych jako dělala? Sama kdesi ve Švýcarsku? S chabou jazykovou
výbavou? U druhé kávy se mé strachy vytratily a to v momentě, kdy jsem uslyšela
bublání motorů. Hoši se vrátili zmrzlí a hladoví. Přivítali mě hláškou "No
ještě že si s námi nejela, bys zmrzla za první zatáčkou".
Nadlábli se a vyprávěli...Ačkoliv jsem s nimi nebyla,
o krásy těchto passů Vás neochudím. Takže tentokrát jen obrazem.
 |
| 6 stupňů Celsia.... |
 |
| Prostě ho sem musím dát....našeho Jendu. Má můj největší obdiv |
 |
| Svatý Gotthard |
 |
| Dvojjazyčné cedule jsou ve Švýcarsku běžné |
 |
| Socha Sv. Gottharda |
 |
| Zima a sníh kam se podíváš |
 | ||||||||||
| Když už je zima Tondovi, tak je fakt ZIMA |
Díky rannímu výletu se logicky celkem výrazně posunul
náš odjezd z hotelu. Pobalili jsme a zhruba kolem půl jedenácté jsme vyrazili.
V suchých botách. A s dlouhým rukávem pod bundou. K mému překvapení jsme měli
namířeno do Andermattu přes Furku. Mé srdce zaplesalo. Hoši si tedy dali výjezd
nahoru podruhé.
Cestou do Andermattu se mi muž postaral o slušnej adrenalinovej
zážitek. Už když jsme vyjížděli z hotelu, svítila na motorce kontrolka doplnění
paliva, tudíž jsme museli někde poblíž natankovat. Ptala jsem se, jestli je
tedy někde blízko benzínka. Odpovědí mi bylo, že ať jsem v klidu, že je v každé
vesnici. Takže jsme v klidu minuli asi 4 benzínky ve vesnicích, dojezd se
nebezpečně zkracoval a my začali stoupat na Furku. Představila jsem si, že nám
dojde benzín těsně pod vrcholem průsmyku. No bylo mi špatně. Honza na druhé
motorce na tom byl totiž úplně stejně. Představa, že jdeme s kanystrem třeba 8
kilometrů dolů a pak zas nahoru, mě dost děsila, obzvlášť když byly vrcholky
hor zahalené do mraků. Motorka hlásila dojezd přibližně 10 km, když jsme vyjeli
na Furku. I přes svou nervozitu jsem
cestou zaznamenala vyhlášený hotel Belveder, impozantní stavbu uprostřed
žebříku serpentin, která je vidět z protisvahu při sjezdu do údolí z
Grimselpassu. Předchozí den jsem se na ni nemohla vynadívat.
 |
| Fotky Belvederu jsem si vypůjčila z Google galerie. Zdánlivě malinký. Přitom je viditelný z tak velké dálky |
 |
| A je obrovský a překrásný. Vpravo nahoře je vidět zbytek Rhónského ledovce |
Na vrcholu Furky jsem se lehce uklidnila. Proč?
Protože kopec dolů. Tak snad už to nějak dojedem. Ano, jeli jsme. Byla to
krása. Stále bylo frišno, společnost nám dělaly opět všudypřítomné krávy,
skály, sníh, níže lišejníky, ale také železnice a vlak. Dojeli jsme do první
vesnice, kde měla být podle navigace benzínová stanice. Byla, ale samoobslužná.
Načež moji řidiči prohlásili "serem na to, to dojedem". Kam jako?
Motorka ukazovala dojezd nula. To už jsem byla celkem hysterická a křičela, že
přece zvládnou natankovat v samoobsluze. Klídek, jedem dál. Dojeli jsme na
výpary do Andermattu na první Shell benzínku, která byla....tadáááá
samoobslužná. Teď už se z toho hoši nevykroutili a s pomocí místní obsluhy pro
případ nouze natankovali. No moje nervy. Dalším znakem typickým pro Švýcarsko
je převaha samoobslužných benzínek. S tím je třeba počítat a hlavně netřeba se
toho bát. Zvládnout se to dá, pro každý případ je v záloze pomocná obsluha.
Na benzínce jsem se přioblékla, teploměr ukazoval 16
stupňů, to už není úplně teplota pro mě. Mraky nad Andermattem vypadaly
hrozivě. Vyjeli jsme směr Oberalpass a já si byla jistá, že jedeme do deště.
Taky že jo. Na vrcholu malého průsmyku foukal ledový vítr a začalo drobně
pršet. Na nic jsme nečekali a navlíkli se do gumových hábitů a já se
začala smiřovat s tím, že zas suchou nohou neprojedu.
 |
| Byla jsem už zas zmrzlá a na to focení jsem si ani helmu nesundala |
Děšť samozřejmě sílil, začalo se blýskat a hřmít. Z
města Disentis Mustér jsme zamířili do italské části Švýcarska, a to přes Lukmanierpass
neboli Lucomagno. Cesta nebyla vzhledem k počasí žádný extra zážitek, navíc
byla samá stavba. Na vrchol průsmyku jsme jeli snad přes osm semaforů, tedy
jednosměrných uzavírek. Za normálních podmínek by to byla asi jiná písnička.
Cesta totiž celou dobu vede kolem horské řeky. Nejsou to tedy klasické
serpentiny, spíš jen horská cesta podél řeky se spoustou malých tunelů. Na
vrcholu průsmyku je přehradní nádrž, typická stavba pro tyto oblasti.
 | |
| Lucmanier byl v mracích a lilo jako z konve |
 | |||||
| Pro srovnání, opět z galerie Googlu. Dlouhý tunel na vrcholu, kterým vyjedete k restauraci, kde v té slotě nebyla ani noha. |
Kupodivu mi nebyla taková zima jako předchozí den na
Grimselu, možná to bylo tím, že jsme si to štrádlovali směrem na jih a nebylo
tak chladno. Oteplovalo se snad každý metr, byli jsme již v italském kantonu a
skutečně jsem si jako v Itálii připadala. Hory se začaly zelenat, vesničky měly
typický italský punc lehké ošuntělosti, nechyběly kavárničky a skútry. A hlavně!
Bylo najednou přes 20 stupňů. Moje magická hranice. Za chvíli bylo 25 a pak
dokonce 30 stupňů. To, že nás potkala další bouřka, už mi bylo jedno,
nohy byly mokrý tak jako tak, ale bylo teplo. V teple na motorce totiž velmi
rychle uschnete.
Dojeli jsme do města Arbedo, kde jsme si dali pauzu na
kávu a pozdní oběd. Náhle bylo vedro jako hrom, přes 30 stupňů. Zabalili jsme
nepromoky a vyrazili směr San Bernardino. Už když jsme ty naše gumové kamarády
balili do kufrů, pochybovala jsem o smyslu této činnosti. V našem směru bylo
úplně černo. Sotva jsme dojeli na kraj města, už jsme je zase vytahovali.
Nekonečný příběh pokračoval. Projeli jsme krátkou a intenzivní bouřkou, jak
jsme stoupali, ochlazovalo se, ale nebyla to taková hrůza, byli jsme zkrátka na
jihu. Velmi prudkým, ale zároveň dlouhým stoupáním a zavřenými serpentinami
jsme vystoupali do ráje. San Bernardino Pass. Nádhera. Ani noha. Absolutní
ticho. Jezerní laguna. Skály. Balzám na duši. Odměna za strastiplnou mokrou
cestu.
Jedna noha tam byla, tedy dvě samozřejmě. Anglický
fotograf, který nám sdělil, že předchozí den se při sjezdu dolů zabil motorkář.
Příběh se smutným koncem. I takové jsou. My věřili, že nás nic strašného
nepotká. Musíte věřit, jinak byste nikam nedojeli.
Na Bernardinu jsme se zasekli, nemohli jsme se
nabažit. Ale bylo kolem půl páté a nás čekala ještě hodně dlouhá cesta. Dalším cílem byl Julierpass a k němu jsme se mohli
dostat dvojí cestou. Kratší, nudnější a delší, zábavnější. Vzhledem k
pokročilé hodině jsme zvolili tu první. Takže směr Thusis jsme vzali hlavní
silnicí, pak jsme odbočili na Marmorera a Bivio. Celkem pohodlnou a
nenáročnou cestou jsme vystoupali na vrchol průsmyku, kde proběhlo doplnění
živin a tekutin, rychlé foto a rychle pryč.
Upřímně si tento pass pamatuji ze všech nejméně, byla
jsem už hodně unavená a teplota začala opět klesat a to velmi rychle. Byli jsme
totiž hodně vysoko. Pamatuji si jen tu červenou budovu, jejíž význam mi zůstal
utajen. Jako by tam vůbec nepatřila.
 |
| V oknech jsem viděla stojany s oblečením, nikde ani noha, všude zavřeno |
Zbývalo nám zhruba 60 kilometrů do cíle, což v
horských podmínkách znamená minimálně hodinu cesty. Bylo kolem šesté hodiny a
bylo zase chladno. Měli jsme před sebou poslední průsmyk. Sjeli jsme tedy mírně
dolů k jezerům Silvaplana a zalitovali jsme. Zalitovali jsme, že nemáme čas. To
byla taková krása....a taková zima. Vím jistě, že pokud se někdy někam budu
chtít znovu podívat, bude to do Silvaplany. Jsou to dvě překrásná rozlehlá
jezera, která lemují drsné skály. Je to ráj kiterů a surfařů. Mají můj obdiv,
protože ráchat se ve vodě z ledovců uprostřed léta při teplotě kolem 15 stupňů
v nadmořské výšce 1 815 m n.m., to chce pořádnou kuráž. Tohle místo mě ale
vzalo za srdce a to nemám zimu ráda. Opět jsem si vypůjčila fotky z Google
galerie, abyste měli představu. My museli mazat do Itálie.
Na silvaplanská jezera prakticky navazuje Malojapass.
Když přijíždíte od jezer, tak ho jen sjíždíte dolů. Byly to poměrně prudké a
zavřené serpentiny a řidiči si pořádně zakroutili. Po projetí nejnižším bodem
jsme za chvíli minuli státní hranici s Itálií a věděli jsme, že jsme na baráku
cobydup. Opět se začalo rapidně oteplovat a hory zelenat. Projeli jsme
středověkou Chiavennou a dojeli do vesničky Gordona, kde jsme měli
zarezervovaný nocleh v rodinném penzionu typu Bed and Breakfest. Bylo to přímo
u kostela, v centru dění líné italské vesnice. Paní domácí byla milá, uměla
anglicky zhruba jako já (tedy blbě), takže jsme si báječně rozuměli. Penzion
byl úplně nově zrekonstruovaný, krásný.
Rychle jsme se osprchovali, vybalili,
já nacpala ručníky do bot a šli jsme do místní vyhlášené restaurace na večeři.
Italové nezklamali. Bylo to úžasné. Všichni jsme si pochutnali. Byli jsme
příšerně unavení, řidiči obzvlášť (projeli ten den celkem 9 průsmyků) a
hladoví. Dali jsme si všichni tři dohromady místní předkrm, jakési sýrové
smažené koule na rukolovém salátu, já si dala špagety se slávkami a mořskými
plody a chlapi steak s polentou. Lépe upravenou polentu jsem nejedla. Byla to
hustá kaše s máslovou příchutí, do které byl vmíchaný sýr, který se po nabrání
táhnul, plus nějaké bylinky. Už jsem si posháněla recept a určitě ji vyzkouším.
A nevynechali jsme sladkou tečku...klasické italské tiramisu vytuněné jahodami.
Tento den si zkrátka zasloužil kompletní menu. Po večeři jsme se šnečím tempem
doploužili do penzionu a usnuli snad dřív, než jsme padli do postele. Měli jsme
za sebou přes 400 kilometrů a před sebou vlastně totéž.
Vezli jsme si déšť s sebou nebo jsem konečně dojela se
suchou nohou? Máme to nejnáročnější už za sebou nebo nás to teprve čeká?
To se dozvíte už brzy. Doufejte. I já doufám.
Vaše
JS
