Mami, co je to ta sebeláska? Každý o ní mluví....

Zdravím všechny moje věrné čtenářky a čtenáře,

jelikož nežiji jen fitness životem, mám pro Vás připravenou sérii tak trochu jiných článků. Začnu řekněme úvahou na téma, které na Vás vyskočí téměř po každém otevření sociálních sítích, obzvlášť pokud jste žena a tím je sebeláska neboli Self-love.

Řeknu Vám na rovinu, že jsem ve fázi, kdy mě to slovo neskutečně irituje. Kdykoliv otevřu YT, Instagram, FB, do tří minut čtu: hlavně se měj ráda, ty se nemáš ráda, sebeláska je základ, pokud nemáš ráda sebe, nemůžeš mít ráda ostatní, nemám se ráda blablabla atd. atd. Co to sakra je? Nabyla jsem dojmu, že čím víc se o tom píše, tím méně sebelásky je. Tedy eviduji zástupy, desítky, stovky v drtivé většině žen, které se rády nemají, respektive o tom takto píší na sociálních sítích.

Asi jsem už stará. Nerozumím tomu. Nikdy jsem totiž nepřemýšlela o tom, jestli se mám ráda. Fakt. Ono totiž před 20 lety slovo sebeláska snad ani neexistovalo. Proč píši před 20 lety? Protože pokud sleduji příspěvky a komentáře na dané téma, nedostatkem sebelásky "trpí" hlavně mladé slečny a dámy v rozmezí 15-30 let. Tedy před těmi 20 lety mi řekněme bylo právě tolik let. V slovníku té doby se totiž vyskytovalo slovo "sobectví". On totiž každý, kdo myslel především na sebe, byl označen za sobce.

Já nevím jak vy, ale já vždy myslela v první řadě na sebe. Na to, aby mi bylo dobře, abych se cítila dobře, chovala dobře, vypadala dobře, abych byla dobrá. Protože už dávno vím, že když jsem "dobrá", je to dobrý pro všechny. Všichni jsou spokojený. A ano, občas jsem od nejbližších slyšela, že jsem sobecká. Nehodila jsem to za hlavu, vždycky jsem o tom přemýšlela. A vždycky jsem došla k závěru, že přece nikomu neubližuji a nepáchám žádné zlo. Jen holt některé věci nedělám podle toho, jak chtějí ostatní, ale jak chci já.

Teď si možná říkáte, panebože, ona nad sebou nikdy nepochybovala, nedělala chyby, neměla výčitky, ? Ale kdeže! Těch chyb bylo, je a ještě bude. Vím o nich, většinou. Nehroutím se. Ničeho nelituji. Nemám výčitky. Když mám pocit, že je omluva na místě, omluvím se. Mám sebereflexi. Někdy za tu chybu dostanu od života "přes držku". Někdy se nepoučím a udělám jí znova. Nepřejte si slyšet, jak si pak spílám....slovy klasika: "Učitelka, ale naprosto nepoučitelná." Chyby patří k životu. Tečka. Chybovat je normální. Každý chybuje. Jsme lidi, ne stroje.

Nikdy jsem se extrémně nezaobírala svoji tělesnou schránkou, tedy tím, že mám velký nos, krátké nohy, velká prsa, mezery mezi zubama a já nevím, čím vším ještě. Prostě tím, co nemohu změnit a co mi bylo geneticky naděleno. Nepřemýšlela jsem o tom, že bych si třeba nechala zmenšit nos a prsa, upravit bolestivě chrup. Vždycky jsem prostě věděla, že tyto "nedostatky" mám a že každý přece nějaké má. Když už jsem něco řešila, tak to, co mohu změnit jen já sama, viz moje cesta za štíhlou postavou, láska ke kosmetice atd. S tím, co mi bylo naděleno jsem jednoduše smířená, vyrovnaná, to ostatní se v rámci možností snažím změnit. 

Umím si nastavit zrcadlo. Ve svém "tlustém" období jsem se například nefotila. Proto z těch nejhorších časů vlastně nemám ani žádné fotky. Věděla jsem, že mám problém, že jsem něco ve svém životě neukočírovala, že jsem prostě udělala chybu. Nechtěla jsem se na svou chybu dívat, mít ji na očích. I tak jsem o ní věděla a chvilku mi trvalo než jsem se zdravě na sebe naštvala a vše napravila. A přesto nemohu říct, že bych se v tomto období neměla ráda. Měla jsem se ráda pořád. Pořád jsem si dělala věci po svém, myslela jsem především na sebe, neřešila kraviny. Sebeláska totiž s váhou nemá vůbec nic společného. Ajaj, zas to slovo "sebeláska". Není lepší sebeúcta?  Se sebeúctou taky souvisí to, že jsem se naučila říkat ne. A to byla těžká práce. Už jsem naštěstí ve fázi, kdy nemám potřebu se všem zavděčit. Není důvod. Moje "cena" se tím nezvýší, spíš naopak. S tím souvisí i to, že naprosto bytostně nesnáším pochlebování a vlezdoprdelkovství. Je to vrchol nesebeúcty.

To jak to mám, mi příjde normální. Možná je to jen věkem. Dnes mohu říci, že jsem opravdu šťastná, že jsem svoje léta 15-30 prožila v úplně jiné době. V době kdy neexistovaly sociální sítě, tudíž jsem neměla potřebu se x- krát za den fotit a vystavovat se lajkům, dislajkům a komentářům. V té době jsem buď studovala, pracovala, pracovala a studovala zároveň, předcvičovala, ve volném čase opět cvičila, pařila s kamarádama, vařila nebo si četla. Prostě jsem žila, tvořila, bavila se. 

Takže jak to s tou sebeláskou vlastně je?

Sebeláska je dle mého sebeúcta, sebeuvědomění, sebedůvěra,  sebereflexe. Jednoduše řečeno zdravý vztah sám k sobě. Jak ho najít? Jak ho vybudovat? Těžká otázka. Nechci moralizovat ani radit. Jsou to moje myšlenky, moje poznatky, moje zkušenosti.Takže kdyby za mnou přišla moje dcera a zeptala se: "Mami, jak se mám mít ráda? Víš, každý o té sebelásce mluví a já vlastně vůbec nevím, co to je." 

Moje zlatá holčičko, zkus to takhle:

• méně se foť a méně prožívej život na sociálních sítích, možná nejlepší to úplně zrušit (říká královna prokrastinace, která tráví svůj čas často na FB. Ale Instáč už jsem zrušila).
  
• tvoř, cokoliv. Dělej to, co Tě baví a co Ti dává smysl, aspoň ve volném čase, když už ne ve škole či v práci.
  
• neřeš minulost, odpusť všem všechno (hlavně mně), ať je to cokoliv. Strašně se Ti uleví.
  
• chovej se tak, aby Ti ze sebe nebylo špatně. Každý máme nějakou svojí vnitřní morálku, tak jí cti. No někdy Ti malinko možná šoufl bude. Ale vše jde napravit. Máme slovo promiň a taky sebereflexi že. Víš ta sebereflexe...prostě občas je potřeba nastavit si zrcadlo a říct si: "podělala jsem to a musím to napravit."
  
• neřeš to, co nejde změnit-malý/velký nos, krátké nohy, širokou pánev, objemná lýtka, malá prsa, strie na břiše atd. Je to ztráta energie a času. Ku své spokojenosti, změň to, co změnit lze, tak aby Ti bylo fajn.
  
• starej se o tělo a duši, tak aby Ti bylo dobře. Jak pravil klasik:"Ve zdravém těle, zdravý duch". Sportuj pro radost, užívej si zdravého a chutného jídlo. S ničím to moc nepřeháněj. Vše se zdravým rozumem.
  
• nauč se říkat NE na věci, které se Ti příčí. Nemusíš se nikomu zavděčit. S každým takovým činem klesá Tvoje hodnota. Klesáš tím v očích svých, i v očích druhých.
  
• neřeš ostatní, oni Tě taky neřeší. Fakt ne. A když jo, tak pár vteřin. Každý má svých strarostí dost. S nikým se neporovnávej...vlastně jo...se svým včerejším já.
  
• vybírej si lidi kolem sebe. Vím, někdy to nejde. Ale kamarády si vybírej určitě. Pryč od negativních lidí, co si pořád jen stěžujou. Táhnou Tě dolů do jejich bahna.
  
• občas udělej dobrý skutek, i malinkej. Uděláš radost druhým i sobě. 
  
• buď ráda sama se sebou, užívej si ty chvíle. Nemusíš být pořád mezi lidma a ve společnosti někoho. Někdy je fajn být sám. Zalézt si. Uvidíš, že Ti bude dobře. Si sama sobě nejlepší kamarádkou.
  
• občas vypusť svoji temnou stránku, každý ji má a někdy je třeba ty dveře otevřít. Křič, breč, bouchni si, udělej něco hnusnýho. A nestyď se za to. Uzavři smír se svým horším já, ale dej mu i kousek prostoru.
  
• neber se tak vážně. Nejsi ředitelka vesmíru ani Bůh. Není nad to si ze sebe občas udělat srandu.
  
• vše je jak má být. Tam, kde jsi teď, jsi správně.

 Je toho hodně viď? Ale máš spoustu času to všechno zkusit. Začni ale HNED, malými krůčky vpřed ke svému vlastnímu já. 

P.S. Ach ano dětství, na to jsem zapomněla. Bylo v pohodě. Žádné extra povzbuzování a podpora, žádné extra zvyšování sebevědomí se nekonalo. Ale ani žádné ponižování, extrémní kritika...nepamatuji si žádný extrém. Nikdy jsem nikam neměla ušlapanou cestičku, moji rodiče jsou úplně obyčejní lidé, možná až neobyčejně obyčejní. A ja jsem za to ráda.To jak mě vychovali, co mi předali, nepředali, co zvládli, nezvládli....udělali to úplně nejlépe, jak v ten moment mohli. S nejlepším vědomím, svědomím a pro moje dobro. Děkuji. A takhle to udělali i Vaši rodiče, bez vyjímek.

 Tak...nakonec je to velmi osobní článek, ale ono to snad na toto téma ani jinak nejde. Jak vnímáte mediální masírku ohledně sebelásky vy? Jakou cestu sami k sobě jste ušli? 

Pište, moc ráda si jako vždy počtu. 

Vaše 

JS