Cvak aneb nový začátek

Krásný den všem.

Dnešní článek je hodně osobní  a je o začátku cesty, na kterou jsem se v zimě vydala. Píši ho, protože mi přijde důležité se o tom zmínit, někdy jsou to opravdové maličkosti, které změnu odstartují…..a zcela egoisticky také proto, abych si ulevila.

Za poslední rok a půl u mě došlo k takovým změnám, že to možná někdo nestihne ani za 10 let. Ocitla jsem se na horské dráze, nahoru a dolů a pak už jenom dolů. Odešla jsem ze zaměstnání na volnou nohu.  Moje podnikání mi však nepřineslo ani peníze ani štěstí, spíše naopak. Závazky, stres, domácí rozbroje  a pocit frustrace.  Vybrala jsem si oblast, která skutečně není pro každého a to oblast MLM. Nebudu se o  tom nyní rozepisovat, je to téma na jeden celý článek. Až to uzraje, možná se k tomu vrátím.

Pro pochopení toho všeho asi musím napsat, že už v tomto období jsem byla velmi pasivní. Žádný sport, když už tak nárazově a pak byl většinou problém – úraz, nemoc  atd. Tělo mi prostě jasně dávalo najevo, že takhle ne.  Přitom dříve jsem měla pohyb několikrát týdně-předcvičovala jsem různé lekce aerobiku, posilování, nějaké sporty s rodinkou. Pak už jsem byla ve fázi, kdy jsem nešla ani do bazénu, ani bruslit, prostě nikam….výmluvy, výmluvy, výmluvy. Až se ze mě stala kynoucí teta středního věku. Asi se ptáte, jak je to možné? Vždyť když někdo sportuje celý život musí mu to chybět. No nechybělo. Předcvičování mě po těch letech přestalo bavit, přece jen to byla „druhá práce“, byly s tím spojené povinnosti,  a kdo se trochu v oblasti fitness pohybuje ví, že to prostě není úplně tak snadné jak to vypadá, obzvlášť dnes kdy je asi tisíc trendů a pohybujete se na „zaprděném maloměstě“ (promiň, moje rodné město, víš, že Tě jinak miluju). Takže syndrom vyhoření č. 1. 

Syndrom vyhoření č.2 nastal v zaměstnání. Upadající fakulta, absolutní pocit zbytečnosti práce, kterou jsem vykonávala, totální lhostejnost na všech stranách. Měla jsem pocit, že když týden nepřijdu do práce, zaznamená to akorát uklízečka. Tak jsem se upnula na kariéru v MLM, přišlo mi  fajn si při práci přivydělat nějakou kačku, navíc s ženskýma, drbárna, kosmetika, šminky, paráda.  Růžový svět, růžové brýle…Šla jsem to zkusit naplno. Kdo to nezkusí, neví. Štěstí přeje odvážným. Nic horšího než, že to nepůjde,  se nemůže stát. Za zkoušku nic nedáš. To jsem si říkala pořád dokola. Po půl roce fiasko, konec.  Nicméně vůbec ničeho nelituji, potkala jsem skvělé lidi, otevřelo mi to zase jiné obzory, naučila jsem se líčit, rozumět kosmetice i sama sobě.  Akorát to prostě nevyšlo. Byla to škola a nic v životě se neděje náhodou.

A co dál? Co budu jako dělat? Jedna možnost se nabízela-začít pracovat v manželově firmě. Byla jsem nesmírně vděčná, že jsem tu šanci dostala a vrhla se do toho. Trávila jsem ve firmě spoustu hodin, vše pro mě bylo nové. Teoretik v praxi. Slon v porcelánu. Ukecaná ženská mezi technokraty, z nichž jeden je manžel.  Neměla jsem na nic čas, nedokázala jsem se ani doma odpojit, což začalo přinášet problémy. Byla jsem uštvaná, naštvaná, demotivovaná, frustrovaná. Když Vám totiž někdo vezme to, co je Vám vlastní, tedy možnost sdělovat, improvizovat, motivovat, svobodně komunikovat, inspirovat, je to jako by ptákovi vzal křídla. Ty pocity by se daly přirovnat ke svěrací kazajce, nemohla jsem se nadechnout, často jsem plakala, doma hádky, v práci chyby, které byly z velké části způsobené neustálým tlakem, stále se snižující sebevědomí, že jsem vlastně úplně k ničemu. Do toho jsem si občas šla koupit nějaký ten svršek, velikost 44, hábity, stany, ve všem jak jitrnice. Vždy jsem si musela koupit to, do čeho jsem se vešla a co dobře kamuflovalo, místo toho abych odešla s kouskem, který se mi líbí. Takže další hřebíček do rakve mého sebevědomí.

Věděla jsem, že musím změnit svůj život. Nejen svůj zevnějšek. Věděla jsem, že takto nemohu dál žít. Nebyla jsem tu pro svou dceru, byla jsem buď pořád ve firmě, nebo duchem nepřítomná, nebyla jsem tu ani pro svého manžela, ve firmě všechno špatně, zevnějšek katastrofa. To jak se cítíte, to vyzařujete. Byla to bída. Korunu jsem všemu nasadila, když jsem si dala hnědou barvu na vlasy, přidalo mi to minimálně deset let. Prožila jsem nejhorší Vánoce ve svém životě-žádná pohoda, jen stres z toho že nemám nic hotovo, nic nakoupeno, zabaleno, uvařeno.  Osobně k té vánoční pohodě prostě potřebuji pocit, že mám všechno hotovo a nachystáno. Neměla jsem, nebylo kdy, do 24. 12.jsme strašili ve firmě. 

Po Vánocích se samozřejmě nic nezměnilo. Světe div se, změny se prostě jen tak samy od sebe nedějou J Věděla jsem, že pokud co nejrychleji něco nezměním, zblázním se, špatně skončím. Začala jsem tím nejsnazším- vrátila jsem se k blond barvě vlasů. Skvělý pocit, když Vás zase někdo pochválí, jak Vám to sluší. Toto byla ale opravdu jen kosmetická změna, která ale určitě svůj význam měla.  Byla jsem to zase víc já.

Další změna, ta nejzásadnější nastala o „holčičím“ víkendu. Vyrazila jsem s mými nejnej „ženami“ na víkend na samotu u lesa, nebo spíš do polí. Měla to být oslava narozenin jedné z nich plus samozřejmě vše, co k tomu patří-jidlo,pití, sranda, tanec, sprostý vtipy, které chápeme jen my mezi sebou. A bylo tomu tak. Jenže ostatní holky byly štíhlé, svalnaté a předháněly se ve zdravých receptech a účinných workoutech. Samozřejmě, že jídlo se řešilo jen ústně, byla to přece oslava, takže jí předcházel řádný nákup hříšných dobrot.  Už v pátek večer mi došlo, že jsem se odcizila nejen dceři, partnerovi, sama sobě, ale i „mým holkám“.  Bylo mi hrozně, vůbec jsem nevěděla jak žijí, co si mezi sebou sdílí, čím se baví. Byla jsem úplně mimo.

Druhý den ráno mi bylo pochopitelně špatně z těch všech prasečin, hlavně z alkoholu. U snídaně jsme si ukazovali fotky z předchozího večera. Všichni se náramně bavili. Kromě mě. Já se na těch fotkách totiž nepoznala. Hrozný zjištění. Prostě viděla jsem otylou tetu středního věku, která už zaplaťpánbůh měla alespoň blonďatý vlasy, ale jinak to tedy byla jedna velká tragedie. Nešlo jen o zjev, byl to prostě celkový dojem.

Cvak!

V ten moment jsem věděla, že bude všechno jinak. V tu minut, v tu sekundu jsem začala. Ne zítra, ne v pondělí, ne za týden až bude klidněji v práci, ne za dva týdny až bude po oslavě rodinných narozenin.  Prostě HNED! Dala jsem si lehký oběd bez dezertu, večer jsem to s jídlem a pitím už taky nepřeháněla, narozeninový dort jsem ani neochutnala. Nedělní snídaně už byla vyloženě light s bílým jogurtem. V pondělí jsem do práce vyrazila už s nachystanými krabičkami, už žádný oběd v restauraci.  A co cvičení? Tím jsem si malinko lámala hlavu-ráno rodinný kolotoč, snídaně, svačinky, dcerka do školy, poté mě čekalo výživných 10 hodin v práci, poté taxi služba pro dceru na kroužky. KDY tedy? Jediná možnost: brzy ráno. Takže jsem si nastavila budík na 5:30 h, ještě v pyžamu jsem si odcvičila 50 dřepů, 10 kliků a 50 leh sedů….ano, takto bídně jsem na tom byla, to mi bohatě stačilo. Postupně jsem přidávala samozřejmě. Ty pocity byly k nezaplacení. Endorfiny do stresující práce, pocit, že jsem pro sebe něco udělala, že jsem se překonala a vystoupila ze své komfortní zóny.

Toto byly moje začátky a každý den, kdy jsem si řekla: máš odcvičeno, jedla si zdravě a akorát, žádné nesmysly,  udělala jsi maximum pro změnu, mě naplňoval skvělým pocitem, sebedůvěrou, silou a odhodláním pokračovat.   Logicky pak přišla  síla a sebevědomí udělat další změnu a to změnu zaměstnání. Vrátila jsem se zpět do školství, šlo to velmi hladce.  Již měsíc jsem opět „paní učitelka“ na plný úvazek a baví mě to.

Svoji cestu Vám ukážu podrobněji, neberte ji jako jedinou správnou, je to moje cesta. Je to to, co funguje mně.

Takže ženský (pardon, pokud je tu nějaký muž):

ZAČNĚTE HNED! Ať se Vaše změna týká čehokoliv. Chápu však, že „to musí uzrát“ jak se říká. Někdy je tím spouštěcím momentem úplná maličkost. 

NEHLEDEJTE VÝMLUVY, VŽDY NAJDETE MRAKY DŮVODŮ PROČ TO A TO NEJDE. JEDINÝ SPRÁVNÝ MOMENT JE TEĎ. Nečekejte,  až dostudujete, až budete mít lepší práci, až vyrostou děti, až se vdáte, až se rozvedete. Zkuste najít způsob, ukrojte si třeba 10 minut denně na cvičení, ale dělejte to každý den. I malá změna je změna a věci se nepohnou vpřed, pokud je budete dělat pořád stejně.

NEDÁVEJTE  SI ŽÁDNÉ CÍLE! Překvápko co? Já si žádný cíl nedala, opravdu. Mým  jediným cílem byla změna. Chtěla jsem se změnit. Tento cíl je natolik zásadní, že jiných netřeba. Na začátku celého  procesu jsem vážila 85 kilo při výšce 167 cm. Nyní mám 68 kilo. Kdyby mi někdo před rokem řekl, kolik budu vážit, nevěřím mu a začnu se smát, absolutní sci-fi. 

A NEVZDÁVEJTE TO! POKRAČUJTE!  KAŽDÝ DEN, HODINA, MINUTA JE NOVÝ ZAČÁTEK! Dnes jsem necvičila, na oslavě si dala dort a chlebíček, kašlu na to, nemá to cenu. Nejsem robot, i já měla dny, kdy se nezadařilo.  Ale  zítra je nový den, nový začátek. Jedeme dál. 

Napište mi, jestli jste už někdy zažili nějaký AHA  moment, který Vás posunul vpřed, odstartoval nějakou životní změnu. Moc mě to zajímá.

P.S. Holky moje, díky! Mám Vás ráda.