Jsem žena....(ne)musím podávat výkony

Takové, řekla bych, až symbolické foto pár hodin "před"  

První třetina léta je ze námi...a můj poslední článek je z února 😖Je klišé tvrdit, že není čas a energie. Vím to. Ale je to krutá pravda. A můžu si za to sama.

Moje psaní se zbrzdilo během jara k bodu nula. Náhle totiž bylo v hlavě prázdno, ačkoliv jsem zažívala šrumec. Asi právě proto. Nebyla jsem schopná ani dokončit report ze soutěže "Do formy", přestože fotek, tipů, receptů a dojmů bylo mraky.

Takže stručně: soutěž jsem zdárně ke své spokojenosti dokončila, dokonce jsem se probojovala do finále💪 a dokonce si mě, k mé velké radosti a polechtání ega, všiml redaktor časopisu Muscle and Fitness Honza Kavalír (ještě jednou díky) a udělal se mnou rozhovor, který si můžete přečíst ZDE. Sociální sítě jsem však neopomíjela a občas něco nasdílela.

Taky jsem si založila Instagram, který jsem zhruba před dvěma lety opustila. A vůbec nevím, jestli jsem s tím opětovným založením udělala dobře. To už je to jen reklamní plocha nebo co? Těšila jsem se na inspirativní posty a fotky a ono je to jen samé "stories"? A to jsou tak rychlé klipy, že absolutně nestíhám pojmout ten obsah. Sleduji velmi málo účtů, několikrát jsem už promazávala a vlastně mě úplně nejvíc baví cestovatelské účty a účty obyčejných lidí, kteří mají svůj malý okruh sledovatelů, stejně jako já. Asi jsem už stará a asi nejsem cílovka.

S jarem už začala jít moje psychická/učitelská kondice do kopru. Čtvrtletí, rodičáky, maturity, praxe, konec pololetí...vrchol školního roku, kdy jsem kývla na nadúvazek byl smrtelnej. Do toho všechno okolo: moje kurzy pro ženy, povinnosti kolem rodiny, organizace a zařizování dovolené, předem dlouho plánované kulturní akce (které jsou sice úplně boží, ale stojí mě vždycky strašně moc sil) atd. Jenže ještě si přece musím jít zaběhat a uvařit si zdravé jídlo na druhý den do práce, připravit oslavu narozenin a asi deset dalších věcí.  Ježiš, ta si stěžuje.....Nestěžuju, jen píšu, jak jsem neschopná kouzelného slovíčka NE a jak je můj mozek chorobně naprogramovaný na výkon. Jedu na výkon. Heslo, které vládne světu. Na výkon přece jedou stroje....a vrcholoví sportovci, kterým výkon limituje kariéru....a muži, kteří jsou na výkon/boj stavěni hormonálně a tělesně.

Pro ženu je posedlost výkonem a neschopnost říkat NE smrtícím koktejlem. Proč? Protože na to není uzpůsobena jako muž. Muž, ač tvrdě pracuje mnoho hodin denně, dokáže si v pohodě jít zahrát s kumpánama fotbálek, vyzvednout dítě na kroužku, dát si pivo, vypnout, tvrdě spát. Má testosteron, adrenalin a taky "black box". Přepne do režimu "černá skříňka", vypne, na nic nemyslí, odpojí se. Žena toho není schopná. Ze své podstaty na to není nastavená. Nemá žádnou černou skříňku, má neustále propojené dráty, které jiskří. A to se pak lehce stane to, že když jste na dovolené a dovolíte mozku chvilkový "black box", protože prostě "mám vše hotovo a čumim do moře", tak mozek a tělo vypne.

Konec.

Mohl být. Není. Žiju. Čeká mě mašinérie lékařských vyšetření, možná se mi život otočí vzhůru nohama ve všech směrech....a já teď tady sedím a brečím do klávesnice. Brečím, protože jsem vděčná za to, co se mi stalo. Za to, že jsem dostala šanci na změnu. Nejde to hned a nejde to lusknutím prstu. Přes noc nezměníte něco, co v sobě máte zakořeněné, něco na co jste dlouhodobě nastavené, něco v čem vás okolí podporuje (tobě to tak sluší, ty toho tolik stíháš, ty jsi šikovná, chtěla bych být jako ty), to v čem jste vyrůstaly. Nejde to. Bude to hodně dlouhá a dost trnitá cesta. Ale je, se základními obrysy, přede mnou.

Asi to teď vyznívá děsně pateticky, ale on ten život prostě patetickej je. Smích a slzy. Radost a smutek. Nadšení a bolest. Nahoru a dolu.

Je to zase nějaký celý víc osobní, než jsem měla v plánu. Teď mi to jinak nejde. A co jsem tím vším vlastně chtěla říct?  Ženský, nesnažme se změnit to, pro co a jak jsme byly stvořené. Příroda má svůj řád. Jsou muži a ženy. Samci a samičky. Tak to má být a tak je to správně. Každý má svou biologickou podstatu a z ní vyplývající schopnosti a role.  Nejsme přece žádné superhrdinky, nejsme Xeny, nejsme bojovnice, nejsme primárně ty, které loví potravu, nemusíme být dokonalé a nemusíme zvládat všechno, co po nás okolí chce. Jsme křehké a zranitelné víc, než si myslíme. Jsme slabší pokolení. Strážkyně rodinného krbu. Říká se to tak, ne? Nesnažme se změnit naši předurčenost. Nelze to.

Ženy ženám 💗 Moje TOPky 😃

A chlapi, dovolte svým ženám, být víc ženami. Se všemi jejich nedokonalostmi, slabostmi, emocemi a neschopnostmi. Budou vás za to milovat ještě víc.

Opatrujte se a ve zdraví přežijte čas dovolených.

Vaše

JS