Můj rok 2018

Možná je už trošku pozdě na bilanci, ale stále ještě máme leden, tedy první měsíc v roce, tak to snad  ještě úplně mimo mísu  není. Vloni jsem bilanci roku 2017 pojala dost rozvláčně a napsala hned dva díly (najdete ZDE a TADY)  a třetí byl takovým výhledem na rok 2018. Letos to pojmu úsporněji. Tak co jsem si začátkem roku 2018 naplánovala a jak se mi podařilo plány či předsevzetí plnit?

• Čisté stravování - hlásím splněno. Troufnu si říct, že z 90% jím fakt čistě. A nehodlám to měnit. Není důvod. Vlastně se tak stravuji už celkem dlouho a stále to vylepšuji.  Vyhodila jsem všechna umělá sladidla, proteiny, bezkalorické sirupy. Vůbec to k životu nepotřebuji. Čistá, průmyslově co nejméně zpracovaná strava je základ zdraví a štíhlé linie. Pokud to ovšem s tím kalorickým příjmem, byť z čistých a zdravých potravin nepřeženete, tak jako to dokážu já.  Je z toho klidně pár kilíček navíc.

Moje víkendové menu...jím více méně pořád stejně. Mění se akorát velikost porcí :-) Z normálních na velké :-)

• Whole30 - též splněno, hladce a bez problémů. Napsala jsem cyklus pěti článků, které si můžete vyhledat lupou vpravo, stačí zadat heslo Whole30. Byla to velmi zajímavá zkušenost. Nicméně s odstupem času musím říct, že mi to nic závratného co se týče zdraví a stravování nepřineslo. Zdravá totiž zaplaťpánbůh jsem. Dokonce mě to nezbavilo ani mých nevhodných stravovacích návyků (ty moje velké porce, nadbytečné popíjení vína atd.), za nějaký čas jsem  byla zpět ve starých kolejích. Myšlenka celého programu je fajn. Ten je však primárně určen pro úplně jinou cílovou skupinu, a to pro jedince živící se primárně junk food, pro lidi, kteří neví, co je to skutečné jídlo, skutečné potraviny. Každopádně spoustu jídel z tohoto období si připravuji dodnes a už si nedovedu představit život bez nich: pastýřský koláč, polévka s batáty, kuřecím masem a kokosovým mlékem a mnoho dalších ...Jo a díky W30 jsem si naprosto zamilovala batáty a piju místo šesti espress denně jen čtyři. Takové malé vítězství. 

Whole30 jídla v mém jídelníčku stále převažují...ale vlastně tomu bylo tak i před tímto programem 

• Nové kolo - mám. Paráda. To je poježdění. Je to tzv. fitness kolo, tedy něco mezi trekingovým a silničním kolem. Elegantní, šedá, lehká kráska Specialized Sirrus. Mnohdy jsem rychlejší než vítr. Letos bych si ráda pořídila nášlapné pedály s botkami, abych byla ještě rychlejší. Snad to ve zdraví přežiju bez asfaltového lišeje.

Elegance sama  

• Jóga - nesplněno. Celý loňský leden jsem tedy cvičila jógu s Lesley Fightmaster a pak už téměř nic. To se nepovedlo. Ale na druhou stranu od podzimu opravdu poctivě po každém tréninku protahuji minimálně 10 minut a zařazuji prvky jógy. Taková trošku alibistická náplast no.

Józe jsem vloni pravdu moc nedala

• Běh - fiasko. Běhala jsem, ne že ne. Ale můj vztah k běhu se nezměnil. Pořád je to love/hate..spíš hate. Koupila jsem si ty krásné nové boty. Jeden běh v nich se mi stal osudným. Totálně mi zmodraly nehty a na podzim mi pak slezly na palcích u nohou. Něco špatně. Velikost je správná, o číslo větší než standardní velikost, značka ozkoušená. Možná špatné ponožky, možná špatně zašněrováno. Od té doby jsem byla běhat možná dvakrát. Dost mě to otrávilo. Nicméně k narozeninám jsem dostala individuální trénink s běžeckým guru Milošem Škorpilem, který proběhne nejspíš někdy na jaře. A jestli to neprolomí Miloš, tak už nikdo. Uvidíme. 

Běh je pro mě většinou víc trápení než zážitek :-( 

• Triatlon - se nekonal. Konal se duatlon v kombinaci plavání, běh. V důsledku dopravních omezení se nemohla uskutečnit cyklistická část, moje nejoblíbenější. Plavu příšerně a běh....viz předchozí. Odpískala jsem to. Nelituji. Když už, tak komplet. Letos vůbec nevím, zda do toho půjdu. Pokud ano, bude to kouzlo okamžiku, momentální rozpoložení. Sama se nechám překvapit.

• Vlasy - tak to je největší sranda. Zkrátka NIKDY ze mě nebude dlouhovlasá princezna. NIKDY. Už jsem se s tím definitivně smířila. V těch krátkých blond se cítím nejlépe a myslím, že mi i nejvíc sluší. Vývoj posuďte sami.
  

• Knížky - předloni jsem přečetla 9 knížek a pro rok 2018 jsem chtěla tempo zachovat.
  
  Takže tohle je můj seznam.
  
  
  Radka Třeštíková: Osm
  Josef Formánek: Úsměvy smutných mužů
  Jussi Adler Olsen: Žena v kleci
  Simon Mawer: Skleněný pokoj
  Michaela Klevisová: Kroky vraha
  Pavel Kolář: Labyrint pohybu
  Paula Hawkins: Do vody
  Kamin Mohammadi: Bella Figura
  
  
  Pouze osm kousků. Jsem však přesvědčená o tom, že kdybych se téměř dva měsíce nepokoušela začíst do pro mě naprosto nepochopitelné a přeceňované knížky od Margaret Atwoodové Příběh služebnice (aktuálně běží na ČT2 úspěšná seriálová adaptace), tempo devíti knih za rok bych v pohodě zvládla. Kdybych měla vybrat jednu jedinou knihu z těchto osmi, vyberu jednoznačně tu od Simona Mawera Skleněný pokoj. Knížka mě naprosto dostala. V knihovně už na mě čeká další skvělý román od tohoto autora, a to Pražské jaro. Moc se na něj těším. Naopak opět mě vůbec nepřesvědčila Radka Třeštíková. Třetí šanci už jí asi nedám.

• Blog, psaní - polepšila jsem se. Bylo to nepochybně hlavně díky programu Whole30, kterému jsem se blogově dost věnovala. Je to celkem atraktivní a nosné téma. Předloni jsem napsala 11 článků, vloni 14. Takže vlastně dobrý. Vzhled blogu jsem vylepšila až nyní, ale jsou to kosmetické změny, hlavně pro vás, čtenáře. Ale lepší něco než nic. Budu pokračovat. Moc ráda bych více psala, ale nejde to úplně lusknutím prstu. Musím mít múzu, téma, čas a klid. Nejproduktivnější jsem v noci...mám totální klid. Ale ten druhý den pak...no hrozný. 

• Kurz poradce pro výživu - nesplněno. Z časových důvodů. Termínově jsme se nepotkali s rozvrhem kurzů. A ani nevím, zda se budu pokoušet znovu. Uvidím. Nechám to koňovi, jak se říká.

• Více sportu s rodinou - snažili jsme se. Všichni. S dcerkou jsme absolvovali příměstský tábor in-line bruslení, kde jsem vypomáhala jako asistentka instruktorů. Bylo to bezva...ale mazec mít zodpovědnost za pytel blech na kolečkách. Obdivuji všechny, kteří se do těchto aktivit dobrovolně, s chutí a nadšením pouští. Musím po pravdě napsat, že v tomto bodě hraje hlavní roli muž. Je to sportovec. Chlap. Tedy hravé stvoření. S nadšením a radostí skáče s dcerou šipky do bazénu a hází s ní hodiny míčem. Přiznávám, že na to moc nejsem. Kolo, brusle ještě ano.  Ostatní s radostí přenechávám tatínkovi. Dělba práce musí být.

• Zdraví - splněno. Za celý rok jsem snad ani nesmrkla. Na podzim jsem měla lehký zánět močáku. Toť vše. Jsem opravdu vděčná a stokrát denně za to děkuji. Kilo sem, kilo tam, hlavně že slouží zdraví. Přičítám to nejen genům, ale i životnímu stylu. Kvalitní strava bez zbytečných blbostí, pohyb, pravidelné saunování skoro celý rok. Ano, mohlo by to být možná i krapet lepší (méně vína, masáže atd.), ale vím, že by to také mohlo být asi tisíckrát horší. Moje pevné zdraví je mi dostatečným důkazem toho, že cesta je správná. Zdravá je i má rodina. A to je snad ještě cennější. To trápení a bezmoc, když svým nejbližším nemůžete pomoci a ulevit od bolesti, je snad ještě horší než nemoc samotná. 

Je to "pade na pade". Nemůžu srovnávat body zdraví a vlasy...to je jasný. Jsem spokojená. Fakt. 

A co se událo jen tak,  bez plánů?

• Cestování 

Letos jsem se nacestovala jako nikdy. Miluju to a na "stará" kolena si začínám plnit sny z mládí. Prozatím mi stačí Evropa. Dál zatím ani nehledím.

Kde jsem všude byla? 

Mototrip Rakousko-Švýcarsko-Itálie-Slovinsko-Německo 

Mám rozepsaný cestopis, zatím dvoudílný, ale zanedlouho přibude díl další a zřejmě poslední. Vezmu vás sebou ZDE a TADY. 

Začátek velkého dobrodružství

Paříž 

Jeli jsme s rodinkou a přáteli vlakem. Byla to cesta poměrně dobrodružná od začátku až do konce. Přes své Genius Loci mě Paříž zklamala. Špína, smrad, protivní a arogantní Pařížané. Kdybych měla vyzdvihnout to nej, určitě to bude legendární Eiffelovka a Disney Land. Byly to však společné chvíle s rodinou a my si je rozhodně užili. Už jen to skvělé jídlo a pití (za nehorázný prachy) a spoustu fajn chvil stálo za to. Každá společná chvíle s mými nejbližšími je  mi svátkem, ať jsme kdekoliv.

Paříž je krásná...s velkým ALE

 Řím 

V září jsem vyrazila se svými přítelkyněmi na dámskou jízdu do města měst, do Říma. Byla to skutečně jízda. Jednak jsme za 4 dny stihly snad všechny významné památky, které stojí za to, včetně Vatikánu. A hlavně jsem si prodloužila život snad o padesát let. Tak jsme se nasmály. Tolik zábavy, slz smíchu, ale i dojetí nad tou krásou, jsem dosud nezažila. Řím je opravdu dechberoucí místo. Nedá se to moc popsat. Musí se to vidět. Někdo pravil, že Řím je jako divadelní kulisy různých představení, a já souhlasím. Celé to bylo nejen o kultuře, ale i skvělém jídle a pití no a samozřejmě i nakupování. Řím je oproti Paříži čisté, voňavé město, minimálně co se historických míst týče. A taky o dost levnější.  No a Italové? Mám vůbec něco psát? Byly jsme všechny "belly bellissimy". V souboji měst tedy jednoznačně Řím porazil Paříž. Holky moje, díky za úžasné chvíle. 

Řím byl bez ALE...zkrátka stoprocentní 

Drážďany

Na podzim jsme s rodinkou vyrazili na víkend do saské metropole Dresden. Byli jsme nadšení. Překrásné město. Sobotu jsme procourali palácem galerií a výstav Zwinger a přilehlým centrem města. V neděli jsme vyrazili na Popelčin zámek Moritzburg a naladili se na blížící se Vánoce naprosto dokonale. 

Drážďany před adventem byly okouzlující....a počasí jako bonus

Cestovali jsme i po Čechách. S mužem jsme na motorce vyrazili do Hřenska a Českého Švýcarska,  s dcerkou pak na Šumavu. 

Zase to bylo o jídle a pití...jak jinak :-) 

Moc se těším na další cestovatelský rok. Nějaké plány už máme, ale jak je naším dobrým zvykem, vše budeme řešit, až budeme mít jasnější časové kontury dovolených, dceřiných aktivit atd. 

Vloni jsem si uvědomila jednu věc. Mojí velkou vášní je organizace a plánování cest, včetně ubytování, časového harmonogramu a programu, studování turistických průvodců atd. Už se nemůžu dočkat, až se na to zase vrhnu. Úplně se v tom vyžívám. S mužem to máme skvěle rozdělené. On se stará o ty technické a papírové záležitosti. Já o ubytování, jídlo a program...To moje zní líp. Ale jedno bez druhého nejde.

• Opět lektorkou

Po několika letech pauzy jsem se opět vrátila mezi aktivní lektorky. V září jsem rozjela kurz Fit s Jitkou a od ledna už jede druhý běh. Více jsem se rozepsala ZDE. Jsem nadšená a šťastná. Moc mě to naplňuje. Na začátku loňského roku jsem to rozhodně neměla v plánu. No a všechno je jinak. Někdy ty nejlepší věci prostě vznikají jen tak, momentálním rozpoložením a následným rozhodnutím. Tohle bylo moje nejlepší rozhodnutí v loňském roce a možná nejlepší rozhodnutí za poslední dva roky vůbec. 

Naše partička...z vánoční tréninkové besídky 

A jaké mám plány na rok 2019? 

Cestovat, milovat, užívat si jídlo, číst, zpívat si nahlas v autě, sportovat, dát se do formy, vymalovat obývák, radovat se s rodinou a přáteli, psát, smát se, plakat ze smíchu i jiných emocí, kreslit s dcerou uhlem ......ŽÍT. 

Tak nějak cítím v kostech změny, kterým nedokážu dát zatím jasné obrysy. Uvidíme, co rok 2019 přinese. Já se nesmírně těším. 

A jaký byl Váš rok 2018?

Pište, nemohu se dočkat. 

Vaše JS

S novým rokem "Do formy"

Tak a je to zase tady. Další rok pryč. Nový rok tu. Mějte ho co nejlepší. Úspěšný, plný lásky, naděje, štěstí, smíchu, odhodlání a hlavně zdraví. Mějte v něm, ale i pár překážek. Ano, čtete správně. Protože nic víc nás neposouvá dál, než právě zdolané překážky. No a já si dobrovolně jednu překážku do cesty vybrala. Mohla jsem si v poklidu dvakrát týdně cvičit se svýma holkama ve fitku, dát si pěkně každý večer dvě až tři sklenky vína, k tomu nějakou dobrotu a pohoda. No jenže....jenže to je až moc velká pohoda a taky ten špek na břiše se zas nebezpečně zvětšuje :-) 

Moje holky....vánoční cvičení bylo super. Náležitě jsme to pak oslavily a byla i tombola :-) 

O soutěži časopisu Muscle and Fitness"Do formy" jsem poprvé slyšela před pár lety, když jsem zaregistrovala proměnu Dany Škorpilové, kterou tehdy připravovala Jana Stöckelová z chebského Sportcentra.  Smekla jsem tehdy klobouk před její transformací, protože byla úchvatná. Toť vše. No a letos, vlastně už vloni v létě...opět...Opět Dana ve formě. A opět vyhrála. Znovu pod vedením Jany. A její proměna byla snad ještě povedenější než tehdy. Nasadila mi brouka do hlavy. Mrkla jsem na stránky soutěže a zjistila jsem, že je času dost. Dost času na rozhodnutí. Mezitím jsme se s Danou osobně poznaly, byly jsme na kávě i společném tréninku a samozřejmě jsme prohodily i pár slov o soutěži. Byla jsem naprosto definitivně rozhodnutá, že jdu do toho. Jenže pak přišel pekelný podzim. Stres, nedostatek času, spánku, jen samé povinnosti, minimum času na sebe, ale i na rodinu. Opravdu chceš jít od ledna Do formy? Naložit si ještě víc? Kdy a jak to budeš stíhat? Nemáš šanci. Tyhle otázky (ale i předčasné odpovědi) se mi často honily hlavou a těsně před svátky jsem v podstatě byla rozhodnutá, že na to kašlu. Můžu se přihlásit přece za rok. Ale co bude za rok? To nikdo neví.

O Vánocích jsem se hodila do klidu. Moc jsme si to všichni s rodinkou užili se vším, co k tomu patří. S jídlem a pitím, pohádkami, pohodou. Bylo to moc fajn. Co se mi ale moc nelíbilo, byl pohled do zrcadla, těsné kalhoty, malé podprsenky a obepnutá bunda. Nebyl to samozřejmě vůbec důsledek těch několika málo vánočních dnů. Byl to důsledek několika měsíců, půl roku, možná i třičtvrtě. Důsledek stresu, totální benevolence a nedisciplíny v jídle. Ani tak ne, co do složení, ale co do množství. Pokud mě sledujete, víte, že se fakt necpu sladkostmi a fastfoodem. Ale kolik já toho sním? Strašně moc. Mám opravdu velký apetit a velký žaludek. Vždycky to tak bylo. Psala jsem o tom už tolikrát, že se už nebudu opakovat. Taky víte, že mám ráda low carb jídla, miluju je. Jenže jsem za poslední rok opravdu na sacharidech přidala, ale tuků jím pořád stejně jako při low carb. Zrada trochu. A toho vína, co jsem za poslední měsíce vypila...rybníky, možná moře. Tohle všechno když se poskládá dohromady, je z toho pár kilo navíc. Nejsem překvapená, vím naprosto přesně, co za tím je. Dokážu být k sobě po těch letech fakt upřímná. Potřebuji zase šlápnout na brzdu. 

No vidíte to datum?   Do formy 2018...chyba...přece 2019 je správně 

Řekla jsem si, že začnu pořádným tréninkem a jídlo (a pití)  začnu řešit po novém roce (nejsem zas takový masochista) Takže jsem 28. 12. vyrazila na první povánoční trénink do naší  domácí posilovny (no ona je to spíš taková tělocvična s klasickou výbavou). Výhodou toho, když pořádně jíte, tedy vyváženě a opravdu hodně je, že máte sílu a energii. Narvala jsem oba tréninky protokolu La Femme za 43 minut. Pravda, byly to ty první, ne tak náročné tréninky, ale stejně. Prostě to lítalo jak blázen a já zjistila, jak mně tenhle typ tréninku moc chybí. Celý podzim jsem s holkama trénovala víceméně HIIT, tabaty, kruhové tréninky. Jsou to skupinové lekce, které mají jistá omezení a nelze při nich cvičit jako v klasické posilovně. Ostatně to není ani jejich smysl. Celý podzim jsem nezvedla větší činku než 5 kilo,  a i tu vlastně zřídka. Na ostatní tréninky prostě nebyl čas. Opravdu nebyl? Nebo jsem jen neměla motivaci, chuť, energii si týden poskládat tak, aby se tam jeden, dva silové tréninky vešly? Bé je správně. Tento trénink rozhodl. Jdu do toho. Najednou jsem měla jasno. Jasno v tom, že to půjde. 

Tenhle trénink o všem rozhodl. Jsem na začátku. 

Potřebovala jsem pořádný kopanec. Motivaci. A ne až za týden, po novém roce, v létě, o prázdninách. Až...až...až...až budu mrtvá třeba :-) Kouzlené slovo je TEĎ. Ale ten "TEĎ" okamžik vždycky musí uzrát. 

Hned druhý den jsem se zaregistrovala, vyfotila, zvážila, změřila. No trochu se mi ulevilo. Myslela jsem, že to bude horší. Nicméně čísla a fotky si nechám až bude po všem. Teď to nemá vůbec smysl. Založila jsem si zápisník/deník. Mám plán zhruba na první měsíc. Uvidíme, jak to půjde.

Mám nějaký konkrétní cíl? Ne. Chci jen soutěž dokončit. Nevzdat to a jít si za svým. Nemám ambice na vítězství. Nemám ambice žádného konkrétního čísla na váze ani míry v pase. Vlastně jeden cíl mám: lépe si umět organizovat čas. To je vlastně zásadní předpoklad toho, že to zvládnu až do konce. Bez lepšího time managementu to nepůjde. Mám velmi omezené možnosti, opravdu. Tudíž to fakt bude chtít striktní dodržování denního rozvrhu a minimum prokrastinace (mé oblíbené činnosti). Ono totiž nejde jen o tréninky, jde i o přípravu jídel, která zabere taky nějaký ten čas (někdy vařím dvě jídla - pro rodinu a pro sebe, a teď to bude určitě nutné). Tohle vše budu muset skloubit s pracovními povinnostmi, vedením svého kurzu a s rodinou. Je to zkrátka výzva. Zkouška. A já se moc těším. 

Jdu do toho úplně sama. Bez trenéra, bez poradce. Má to hned dva důvody. První jsou mé opravdu omezené časové možnosti. Vlastně mohu jen 2x v týdnu v jednu určitou hodinu (nepočítám můj kurz, který mám 2x týdně). Nikdy jindy. Drsný. Já vím. Je to naprosto exaktní důvod. Druhým důvodem je to, že pokud to zvládnu celé sama, bude to pro mě mít obrovskou, ale opravdu obrovskou hodnotu. Mnohem větší než pokud bych měla trenéra či kouče. Tréninky i stravu si budu sestavovat sama. Něco o tom už vím. Ne vše. Ale bude to moje cesta. Vím, co na mě funguje a co ne. Možná by to s koučem šlo lépe a rychleji, možná však ne. Za to, kde budu za tři měsíce, budu moci poděkovat jen sama sobě. A tak si to přeji. A jsem na to moc zvědavá. 

Moji domácí pomocníci 

Jak jsem začala? Velmi nenásilně a pomalu. První týden je ve znamení umírněnosti. Přestat se přejídat, ukorigovat porce jídla i pití. Nic striktního, žádná dieta, žádné počítání kalorií a živin. Na to je dost času. Nyní také využívám času prázdnin a hodně cvičím. Když necvičím, chodím. Zkrátka provokuji tělo k větší aktivitě, k výkonu, ať se pořádně rozběhne a nastartuje. Zatím se mi daří. 

To pravé ořechové nastane, až 7. ledna vyrazím do práce. Ten den mi začíná i druhý běh mého kurzu Fit s Jitkou. Tam teprve přijdou ty perné chvilky. S výjimkou jarních prázdnin budou trvat až do konce, tedy do poloviny dubna. Držím si palce. O průběhu celé téhle mojí bláznivé cesty Vás budu průběžně informovat. Snad to bude mít hlavu a patu. Kdybych dlouho nepsala, ležím vyčerpáním pod činkou nebo u sporáku. 

Jak jste na tom vy? Zúčastnili jste se někdy nějaké transformační soutěže? Co vám to dalo? Nebo se snad na něco podobného chystáte? Či vám to přijde jako nesmysl? 

Pište, moc ráda si, jako vždy, počtu.

Vaše 

JS

Nikdy neříkej nikdy

Jsem zpátky. Kde? Kam jsem se vrátila? No ano, opět vedu hodiny pro veřejnost. O své cvičitelské minulosti jsem se zmiňovala již ZDE a také TADY, nebudu to tedy znova rozpitvávat. Chci se spíše zamyslet nad tím, proč jsem to kdysi zapíchla  a proč jsem se vrátila. 

Okénko do minulosti .......

Trocha historie I..cca rok 2000. Chebský aerobik maratón 

Trocha historie II....rok asi 1998 IFAA kongres v Průhonicích s Jirkou Kornem 

Trocha historie III....další z legendárních kongresů, tentokrát s Agnetou, přibližně rok 1999

Trocha historie IV...Jezdili jsme cvičit i k moři. Chorvatsko, Kukljica 2001

Trocha historie V.....další Průhonický kongres, rok? nevím. To byly modely..

Lektorování různých forem skupinových lekcí jsem se věnovala téměř dvacet let. Přestávka byla vlastně pouze jedna jediná a to v době těhotenství a časného mateřství. Velmi rychle jsem naskočila zpátky do toho parádního, endorfiny zaplněného vlaku. Nové prostory, nová příležitost, noví lidé. 

Partička lektorek z Písečné....nová příležitost při mateřské. Bylo to bezva. Rok 2008

Silvestrovská cvičení byla skvělá..šampus nesměl chybět

Jak už jsem se zmiňovala dříve, klasické formy jako aerobik, step aerobik, bodystyling, dance aerobik, bodyball přestávaly být pro klientelu zajímavé, přicházely nové trendy, které zaplňovaly sály, třeba velmi populární zumba, jumping atd. Pokusila jsem se přizpůsobit a vedla jsem hodiny zumby. Jak mě to nebavilo! Měla jsem úplně narváno, měla jsem dokonce pořadník na jednotlivé lekce, a přesto jsem cítila, že to pro mě není dostatečná motivace. Po prvotním záchvatu, který trval možná  rok, začal zájem upadat. Ženský zřejmě vycítily, že to nejde od srdce, přesto skalních 15 pořád nadšeně chodilo. Mimo zumbu jsem ještě cvičila jako kompenzaci bodyball, tedy cvičení s velkým míčem. Zájem byl velmi malý, často jsme se ani nesešli. Přitom je to tak zdravé a funkční cvičení, žádné leháro. Ale zkrátka to zrovna nebyl hit tělocvičen a fitstudií. Bylo pak velkým překvapením pro všechny,  když jsem před prázdninami roku 2012 úplně skončila. Byla jsem zcela na konci svých mentálních sil, cvičitelský burn-out syndrom v plné parádě. V podstatě se mi velmi ulevilo, končila jsem s přesvědčením, že už nikdy nebudu vést žádné hodiny, NIKDY.

Nutno předeslat, že se už v této době začaly objevovat úplně nové trendy typu intervalový trénink, kruhový trénink, HIIT trénink apod. Lidé začínali cvičit v domácím prostředí podle on-line lekcí na YT. A já si ťukala na hlavu. Nové trendy jsem absolutně odmítala. Hodina přece musí mít jasnou strukturu, tedy zahřátí, protažení, hlavní část, zklidnění a strečink, musí se cvičit celkem 60 minut, maximálně na 60 - 65 % maximální tepové frekvence po dobu minimálně 30 minut (jinak to nemá smysl), osoba lektora je nenahraditelná a bez něj to nejde apod. Zkrátka jsem pořád žila v zajetí původních, léty utvrzených klišé, které však s vývojem a pokrokem v celé oblasti fitness, začala mít slabá místa. Pokrok nezastavíš... ani v oblasti fitness. Vlastně si myslím, že právě tato oblast nabrala neskutečně na dynamice. Rozvojem sociálních sítí a médií se trendy, ale i nároky a zároveň vědomosti veřejnosti rozvíjely velmi rychle. A já to nebrala v úvahu, vlastně jsem to bojkotovala, odmítla jsem se přizpůsobit. Pořád jsem se otáčela do minulosti, bylo mi dobře v mých jistých vodách klasiky, kterou jsem tak dobře uměla. Byla jsem úplně zakonzervovaná a nebyla jsem ochotná se přizpůsobit trendům. A dobře mi tak. Téměř tři roky jsem doslova hnila, nikdo mi nebyl dost dobrej, všichni cvičili hůř než já, nezdravě, netechnicky, kecali blbosti. Měla jsem úplně zavřenou hlavu. Já, člověk vždy otevřený novinkám a změnám. Ne v této oblasti. Zpětně to vůbec nechápu.

Zhruba po 3 letech jsem dostala zprávu od jedné mé bývalé klientky, jestli někde necvičím, že jí moje hodiny moc chybí. Začal mi vrtat červík v hlavě a po pár dnech přemýšlení jsem se rozhodla. Zkusím to znova. Jenže jsem to vzala za špatný konec. Období klidu, kdy jsem necvičila, jsem totiž rozhodně nevěnovala studiu a zkoušení nových směrů, bylo tomu přesně naopak. Všichni byli pitomci. Takže jsem začala 2x v týdnu vést hodiny stepu a to pěkně postaru. Hodiny měly spíše posilovací charakter, občas se vloudil nějaký ten taneční prvek. Pořád to ale byla ta léty prověřená klasika. Po prvotním nadšení začal zájem upadat, dostala jsem se opět do stresu s nájmem, protože jsem opakovaně zvolila formu individuálního vstupného plus vstupu na permanentku (což je v dnešní době prostě smrt). Takže jedna chyba za druhou. První měsíc jsem měla navíc zdravotní problém, totálně jsem si odvařila nohy (divný, po skoro tříletém nicnedělání a nabrání 10 kil). Takže rehabilitace a tejpy mě zachránily před totálním odpadnutím. Celý tento pokus o návrat skončil po 4 měsících s mým prohlášením, že už opravdu NIKDY. 

Jenže za necelé dva měsíce poté se mi rozsvítilo a začala ta moje velká transformace. Vzala jsem to zodpovědně a s nadšením, a pokud mě sledujete, výsledky znáte. Tentokrát jsem opravdu každý den sledovala nové trendy, byla to objevná dobrodružství, všechno jsem na sobě testovala. Nejen různé stravovací styly, nové potraviny, ale i naprosto nové formy cvičení. Žila jsem tím, moc mě to bavilo.

Ale nic netrvá věčně. Pořád miluju svůj aktivní životní styl, pořád mám ráda různé formy pohybu (pořád dělám všechno možné, však víte), nicméně to počáteční nadšení a motivace  se zkrátka velmi pomalu vytratily. Nevytratily se zcela, ale už to nebylo ono. Dost často jsem se ke cvičení musela přemlouvat, někdy jsem se přemluvila a bylo to fajn, ale často taky ne. Ten oheň zkrátka nevydržel hořet tak mocným plamenem jako na začátku cesty. Něco tomu chybělo, nebylo to ono.

Tím, že jsem aktivní na Facebooku, kde mám své "fit" stránky a pořád se pohybuji hodně i mezi reálnými lidmi, čas od času mi samozřejmě přistál dotaz, zda to svoje know-how nechci předávat dál. Jestli nemám v plánu být osobní trenér, nebo zase vést hodiny pro veřejnost, případně psát jídelníčky. NE, NE, ROZHODNĚ NE. První dvě NE se rozplynuly v MOŽNÁ, třetí NE je NE s třemi vykřičníky. 

Za moje definitivní rozhodnutí opět se vrátit "před lidi" může taková poměrně nevinná letní konverzace s mojí virtuální kamarádkou Pavlínou (vidíš, co jsi způsobila?), která má podobný nezvratný osud jako já (učitelka, cvičitelka), navíc jsme si věkově a tak nějak celkově blízké. Pája ale nebyla tak zabedněná jako já kdysi, měla otevřenou mysl a dokázala se přizpůsobit době. Nevyhořela, nacházela a stále nachází nové cesty a možnosti, aby k tomu nedošlo. Trošku jsem se poptávala, jak to dělá a už ani nevím jak se konverzace přesně stočila, ale každopádně výsledkem byla věta: "Tak to zkus a uvidíš, to zvládneš." Vím, že jsem pak seděla a naprosto hluboce jsem přemýšlela, proč jsem tenkrát skončila, proč jsem vyhořela, proč jsem nedokázala pokračovat jako ona. Poskládala jsem si to jako puzzle a došla k tomu, co píšu výše. Uvědomila jsem si tolik věcí, příčinu a následek. Do tohoto momentu jsem nad tím totiž nikdy nepřemýšlela. Stalo se, mělo to tak být a hotovo. A stejně byli všichni tenkrát pitomý. A v tu chvíli přišla absolutní sebereflexe, prozření.  Po takové době. Brečela jsem. Takový koktejl emocí. Lítosti a smutku z toho, že jsem neprokoukla dřív (já jsem taková kráva!) , radosti, že jsem to celé rozlouskla (tak proto!) a taky už jsem cítila velké očekávání (komu zavolám, kde teda budu cvičit?). Měla jsem jasno. Byl to totálně nový impuls a začala jsem jednat. Udělala jsem si menší průzkum trhu, ale v podstatě jsem měla signály, že o cvičení se mnou nějaký zájem bude. Prostory jsem našla okamžitě. V duchu hesla "štěstí přeje připraveným" jsem se hladce domluvila s majiteli perfektně vybaveného fitka Sportcentrum Cheb, ve kterém jsem kdysi působila. S majitelkou Janou Stöckelovou navíc máme moc fajn vztah, ona je prostě super ženská. Navíc je ikonou české, ale i světové kulturistiky. Zaběhla jsem na živnostenský úřad a obnovila si živnost. Poučena z předchozích nezdarů jsem zvolila formu časově ohraničeného, předem zaplaceného kurzu, který bude probíhat 2x v týdnu. Už mi nic nestálo v cestě a vyjela jsem s promo, a to pouze na Facebooku. Během dvou dnů byl kurz plný. Byla  a stále jsem v šoku. Absolutně jsem to nečekala. Při takové konkurenci, která i u nás na maloměstě, za ten čas mojí pasivity, vyrostla. S lítostí jsem některé ženy musela odmítnout. Kvantita na úkor kvality je špatná cesta. To jsem jim nemohla udělat. Byla jsem opravdu moc překvapená. Tolik lidí nezapomnělo, tolik lidí mi pořád věří. 90 % holek jsou totiž moje bývalé klientky. Co když je zklamu? Co když se jim to nebude líbit? Co když už to nezvládnu? Odpovědnost, vděk, strach, očekávání, radost, nadšení....Tohle všechno se ve mně mlelo najednou.

A v polovině září to vypuklo. Už na začátku měsíce  jsem se začala připravovat, nakoupila jsem ještě nějaké drobné vybavení, pořešila hudbu, založila jsem si sešit na rozpisy lekcí. Příprava musí být. Kdo je připraven, není překvapen. 

První hodina byla taková testovací. Cvičily jsme takový fullbody interval, bez pomůcek, základní cviky. Pocity po? Zvláštní. Prostě první hodina. Bylo to moc nebo málo? Bylo to vhodné pro všechny? Nicméně známé, upocené, ale usmívající se tváře mi dávaly signály, že vše je, jak má být.

A žily a cvičily šťastně až do smrti.... Jsem šťastná, že jsem se vrátila. Mám naprosto skvělou zpětnou vazbu a na každou lekci se tak moc těším. Je to pro mě absolutní odpočinek. Vypnutí hlavy. Jsem tam jen se "svými ženami". Snažím se, aby bylo cvičení pestré. Nejčastěji cvičíme intervalový trénink zvaný tabata, a to v různých podobách, střídáme to s kruhovým, více silovým tréninkem, využíváme různá náčiní a pomůcky (tašky, jak říkáme kettelbellům,  a gumy vedou), proběhly už i dvě "retro" hodiny ve formě klasického bodystylingu a stepu. Jsme zhruba v polovině kurzu a už jsme domluvené na pokračování po Novém roce. Jsem nadšená, že ženy jsou nadšené. 

A jedna aktuální....mám jen jednu jedinou. Nefotíme, makáme :-) 

Našla jsem ten nový impuls, motivaci, která se pomalu vytrácela. Zjistila jsem, že zkrátka potřebuji lidi, aby mi určitý druh pohybu přinášel tu největší radost. Na kolo totiž jdu s chutí a nejraději sama. To je úplně něco jiného. Určitý druh meditace. Stejně tak běh. Ne tak posilování, hopsání atd. Když máš něco hluboce pod kůží, nezmizí to, je to tam stále,  jen to třeba chvíli odpočívá a nabírá síly na další cestu. 

Pájo, moc Ti děkuju za nakopnutí a povzbuzení. Tohle bylo to nejlepší rozhodnutí za posledních pár let. 

Jani, Tobě děkuju za příležitost. Jsem fakt moc ráda, že jsem právě u Vás.

A třetí, největší díky patří všem "mým holkám". Za důvěru. Moc to pro mě znamená. Fakt jsem měla strach. Rozplynul se velmi brzy. Už vím, že to bude v pohodě. Jste zkrátka báječné. 

Tak nakonec se z toho vyklubal dost osobní článek, ač to vlastně nebylo tak úplně v plánu. Snad jste tu vlnu emocí přežili.

A příště budeme zase cestovat. 

Vaše

JS

P.S. Nikdy nenechte Váš plamen vyhasnout. Nikdy nevíte, kdy budete mít sirky, papír a dřevo na jeho znovuzapálení. Jestli vůbec. Přikládejte, aspoň malá polínka.

Cestománie #2 - Motodiary 2018: Ze srdce švýcarských Alp do Itálie

Jste napnutý, co? Omlouvám se za prodlevu, ale když není múza, moc to nejde. A taky jsem měla potřebu sepsat zas něco málo ze svého fit života. Ale zpět k cestování.

Den třetí  - Gluringen (Švýcarsko) - Gordona (Itálie) 

Ráno skutečně zazvonil budík v půl šesté a já vystřelila z postele směr boty. No, byly mokré, ne už nacucané, ale zkrátka mokré. Venku 14 stupňů, ovšem v údolí. Slunce se přes mraky dralo ven. Mrkli jsme na předpověď, Furka hlásila 6 stupňů. No sbohem. To jsem odmítla riskovat. Dlouhá cesta před námi a já si ji nehodlala zkazit rýmičkou či něčím horším. Nejenže jsem měla mokré boty, ale moje "zimní"  výbava byla prakticky nulová. Jedno slabé funkční triko s dlouhým rukávem  a jedna slabá mikina. Bída. Opět jsme u toho, že základem cestování na motorce je výbava. Mrzelo mě to, hodně. Konkrétně Furkapass a Gotthardpass jsou průsmyky, které podle průvodců stojí za to vidět. 

Zatímco chlapci vyrazili směr Nufenen-Gotthard-Furka, nacpala jsem do mokrých bot ručníky a padla jsem za vlast do postele. Mé obavy, že už neusnu, se rozplynuly, jen co jsem zavřela oči. S leknutím jsem se vzbudila kolem 9. hodiny a šla jsem na snídani. Nechyběly luxusní švýcarské sýry, moc dobré pečivo (ano, PEČIVO, čtete správně) a báječná káva. Začala jsem být malinko nervózní při představě, že se klukům či strojům, nedej bože, něco stalo...Co bych jako dělala? Sama kdesi ve Švýcarsku? S chabou jazykovou výbavou? U druhé kávy se mé strachy vytratily a to v momentě, kdy jsem uslyšela bublání motorů. Hoši se vrátili zmrzlí a hladoví. Přivítali mě hláškou "No ještě že si s námi nejela, bys zmrzla za první zatáčkou".

Nadlábli se a vyprávěli...Ačkoliv jsem s nimi nebyla, o krásy těchto passů Vás neochudím. Takže tentokrát  jen obrazem.

6 stupňů Celsia....

Prostě ho sem musím dát....našeho Jendu. Má můj největší obdiv

Svatý Gotthard

Dvojjazyčné cedule jsou ve Švýcarsku běžné

Socha Sv. Gottharda

 

Zima a sníh kam se podíváš

Když už je zima Tondovi, tak je fakt ZIMA 

Díky rannímu výletu se logicky celkem výrazně posunul náš odjezd z hotelu. Pobalili jsme a zhruba kolem půl jedenácté jsme vyrazili. V suchých botách. A s dlouhým rukávem pod bundou. K mému překvapení jsme měli namířeno do Andermattu přes Furku. Mé srdce zaplesalo. Hoši si tedy dali výjezd nahoru podruhé. 

Cestou do Andermattu se mi muž postaral o slušnej adrenalinovej zážitek. Už když jsme vyjížděli z hotelu, svítila na motorce kontrolka doplnění paliva, tudíž jsme museli někde poblíž natankovat. Ptala jsem se, jestli je tedy někde blízko benzínka. Odpovědí mi bylo, že ať jsem v klidu, že je v každé vesnici. Takže jsme v klidu minuli asi 4 benzínky ve vesnicích, dojezd se nebezpečně zkracoval a my začali stoupat na Furku. Představila jsem si, že nám dojde benzín těsně pod vrcholem průsmyku. No bylo mi špatně. Honza na druhé motorce na tom byl totiž úplně stejně. Představa, že jdeme s kanystrem třeba 8 kilometrů dolů a pak zas nahoru, mě dost děsila, obzvlášť když byly vrcholky hor zahalené do mraků. Motorka hlásila dojezd přibližně 10 km, když jsme vyjeli na Furku. I přes svou nervozitu  jsem cestou zaznamenala vyhlášený hotel Belveder, impozantní stavbu uprostřed žebříku serpentin, která je vidět z protisvahu při sjezdu do údolí z Grimselpassu. Předchozí den jsem se na ni nemohla vynadívat.

Fotky Belvederu jsem si vypůjčila z Google galerie. Zdánlivě malinký. Přitom je viditelný z tak velké dálky

A je obrovský a překrásný. Vpravo nahoře je vidět zbytek Rhónského ledovce

Na vrcholu Furky jsem se lehce uklidnila. Proč? Protože kopec dolů. Tak snad už to nějak dojedem. Ano, jeli jsme. Byla to krása. Stále bylo frišno, společnost nám dělaly opět všudypřítomné krávy, skály, sníh, níže lišejníky, ale také železnice a vlak. Dojeli jsme do první vesnice, kde měla být podle navigace benzínová stanice. Byla, ale samoobslužná. Načež moji řidiči prohlásili "serem na to, to dojedem". Kam jako? Motorka ukazovala dojezd nula. To už jsem byla celkem hysterická a křičela, že přece zvládnou natankovat v samoobsluze. Klídek, jedem dál. Dojeli jsme na výpary do Andermattu na první Shell benzínku, která byla....tadáááá samoobslužná. Teď už se z toho hoši nevykroutili a s pomocí místní obsluhy pro případ nouze natankovali. No moje nervy. Dalším znakem typickým pro Švýcarsko je převaha samoobslužných benzínek. S tím je třeba počítat a hlavně netřeba se toho bát. Zvládnout se to dá, pro každý případ je v záloze pomocná obsluha.

Na benzínce jsem se přioblékla, teploměr ukazoval 16 stupňů, to už není úplně teplota pro mě. Mraky nad Andermattem vypadaly hrozivě. Vyjeli jsme směr Oberalpass a já si byla jistá, že jedeme do deště. Taky že jo. Na vrcholu malého průsmyku foukal ledový vítr a začalo drobně pršet. Na nic jsme nečekali a navlíkli se  do gumových hábitů a já se začala smiřovat s tím, že zas suchou nohou neprojedu.

Byla jsem už zas zmrzlá a na to focení jsem si ani helmu nesundala

Děšť samozřejmě sílil, začalo se blýskat a hřmít. Z města Disentis Mustér jsme zamířili do italské části Švýcarska, a to přes Lukmanierpass neboli Lucomagno. Cesta nebyla vzhledem k počasí žádný extra zážitek, navíc byla samá stavba. Na vrchol průsmyku jsme jeli snad přes osm semaforů, tedy jednosměrných uzavírek. Za normálních podmínek by to byla asi jiná písnička. Cesta totiž celou dobu vede kolem horské řeky. Nejsou to tedy klasické serpentiny, spíš jen horská cesta podél řeky se spoustou malých tunelů. Na vrcholu průsmyku je přehradní nádrž, typická stavba pro tyto oblasti.

Lucmanier byl v mracích a lilo jako z konve

Pro srovnání, opět z galerie Googlu. Dlouhý tunel na vrcholu, kterým vyjedete k restauraci, kde v té slotě nebyla ani noha.

Kupodivu mi nebyla taková zima jako předchozí den na Grimselu, možná to bylo tím, že jsme si to štrádlovali směrem na jih a nebylo tak chladno. Oteplovalo se snad každý metr, byli jsme již v italském kantonu a skutečně jsem si jako v Itálii připadala. Hory se začaly zelenat, vesničky měly typický italský punc lehké ošuntělosti, nechyběly kavárničky a skútry. A hlavně! Bylo najednou přes 20 stupňů. Moje magická hranice. Za chvíli bylo 25 a pak dokonce 30 stupňů. To,  že nás potkala další bouřka, už mi bylo jedno, nohy byly mokrý tak jako tak, ale bylo teplo. V teple na motorce totiž velmi rychle uschnete.

Dojeli jsme do města Arbedo, kde jsme si dali pauzu na kávu a pozdní oběd. Náhle bylo vedro jako hrom, přes 30 stupňů. Zabalili jsme nepromoky a vyrazili směr San Bernardino. Už když jsme ty naše gumové kamarády balili do kufrů, pochybovala jsem o smyslu této činnosti. V našem směru bylo úplně černo. Sotva jsme dojeli na kraj města, už jsme je zase vytahovali. Nekonečný příběh pokračoval. Projeli jsme krátkou a intenzivní bouřkou, jak jsme stoupali, ochlazovalo se, ale nebyla to taková hrůza, byli jsme zkrátka na jihu. Velmi prudkým, ale zároveň dlouhým stoupáním a zavřenými serpentinami jsme vystoupali do ráje. San Bernardino Pass. Nádhera. Ani noha. Absolutní ticho. Jezerní laguna. Skály. Balzám na duši. Odměna za strastiplnou mokrou cestu.

Jedna noha tam byla, tedy dvě samozřejmě. Anglický fotograf, který nám sdělil, že předchozí den se při sjezdu dolů zabil motorkář. Příběh se smutným koncem. I takové jsou. My věřili, že nás nic strašného nepotká.  Musíte věřit, jinak byste nikam nedojeli. 

Na  Bernardinu jsme se zasekli, nemohli jsme se nabažit. Ale bylo kolem půl páté a nás čekala ještě hodně dlouhá cesta. Dalším cílem byl Julierpass a k němu jsme se mohli dostat dvojí cestou.  Kratší, nudnější a delší, zábavnější. Vzhledem k pokročilé hodině jsme zvolili tu první. Takže směr Thusis jsme vzali hlavní silnicí, pak jsme odbočili na Marmorera a  Bivio. Celkem pohodlnou a nenáročnou cestou jsme vystoupali na vrchol průsmyku, kde proběhlo doplnění živin a tekutin, rychlé foto a rychle pryč. 

Upřímně si tento pass pamatuji ze všech nejméně, byla jsem už hodně unavená a teplota začala opět klesat a to velmi rychle. Byli jsme totiž hodně vysoko. Pamatuji si jen tu červenou budovu, jejíž význam mi zůstal utajen. Jako by tam vůbec nepatřila.

V oknech jsem viděla stojany s oblečením, nikde ani noha, všude zavřeno

Zbývalo nám zhruba 60 kilometrů do cíle, což v horských podmínkách znamená minimálně hodinu cesty. Bylo kolem šesté hodiny a bylo zase chladno. Měli jsme před sebou poslední průsmyk. Sjeli jsme tedy mírně dolů k jezerům Silvaplana a zalitovali jsme. Zalitovali jsme, že nemáme čas. To byla taková krása....a taková zima. Vím jistě, že pokud se někdy někam budu chtít znovu podívat, bude to do Silvaplany. Jsou to dvě překrásná rozlehlá jezera, která lemují drsné skály. Je to ráj kiterů a surfařů. Mají můj obdiv, protože ráchat se ve vodě z ledovců uprostřed léta při teplotě kolem 15 stupňů v nadmořské výšce 1 815 m n.m., to chce pořádnou kuráž. Tohle místo mě ale vzalo za srdce a to nemám zimu ráda. Opět jsem si vypůjčila fotky z Google galerie, abyste měli představu. My museli mazat do Itálie.

Na silvaplanská jezera prakticky navazuje Malojapass. Když přijíždíte od jezer, tak ho jen sjíždíte dolů. Byly to poměrně prudké a zavřené serpentiny a řidiči si pořádně zakroutili. Po projetí nejnižším bodem jsme za chvíli minuli státní hranici s Itálií a věděli jsme, že jsme na baráku cobydup. Opět se začalo rapidně oteplovat a hory zelenat. Projeli jsme středověkou Chiavennou a dojeli do vesničky Gordona, kde jsme měli zarezervovaný nocleh v rodinném penzionu typu Bed and Breakfest. Bylo to přímo u kostela, v centru dění líné italské vesnice. Paní domácí byla milá, uměla anglicky zhruba jako já (tedy blbě), takže jsme si báječně rozuměli. Penzion byl úplně nově zrekonstruovaný, krásný. 

Rychle jsme se osprchovali, vybalili, já nacpala ručníky do bot a šli jsme do místní vyhlášené restaurace na večeři. Italové nezklamali. Bylo to úžasné. Všichni jsme si pochutnali. Byli jsme příšerně unavení, řidiči obzvlášť (projeli ten den celkem 9 průsmyků) a hladoví. Dali jsme si všichni tři dohromady místní předkrm, jakési sýrové smažené koule na rukolovém salátu, já si dala špagety se slávkami a mořskými plody a chlapi steak s polentou. Lépe upravenou polentu jsem nejedla. Byla to hustá kaše s máslovou příchutí, do které byl vmíchaný sýr, který se po nabrání táhnul, plus nějaké bylinky. Už jsem si posháněla recept a určitě ji vyzkouším. A nevynechali jsme sladkou tečku...klasické italské tiramisu vytuněné jahodami. Tento den si zkrátka zasloužil kompletní menu. Po večeři jsme se šnečím tempem doploužili do penzionu a usnuli snad dřív, než jsme padli do postele. Měli jsme za sebou přes 400 kilometrů a před sebou vlastně totéž.

Vezli jsme si déšť s sebou nebo jsem konečně dojela se suchou nohou? Máme to nejnáročnější už za sebou nebo nás to teprve čeká? 

To se dozvíte už brzy. Doufejte. I já doufám. 

Vaše 

JS