Proč se vzdát ranní dávky sacharidů-moje tipy na low carb snídaně

Krásný adventní čas Vám všem.

Dnes bych se ráda věnovala konkrétním tipům na zdravé low-carb neboli nízkosacharidové snídaně. Hodně z Vás se mě ptá, co tedy snídám, když to není pečivo, kaše, smoothies. Veřte mi, že když se opravdu snažím mám 7x do týdne jinou snídani. Ruku na srdce, snídáte sedm dní v týdnu jinak? Já když chci, tak ano. 

Nejdříve bych se však zastavila u toho, proč jsou nízkosacharidové snídaně fajn, proč jsou základem pro redukci tuků a proč Vás nakopnou na půl dne.

Jak jste již u mě zvykli, začneme malinko okénkem do minulosti. Ještě před rokem jsem si absolutně nedokázala představit snídani bez sacharidů a to zejména pečiva a ovesné kaše. Pečivo bylo samozřejmě celozrnné, kaše s ovocem a slazená medem. Snídala jsem s přesvědčením, že je to pro mé tělo zdravé. Sice jsem měla už za dvě hodinky hlad...aaale co, od toho jsou přece svačinky a nejlépe ovocné. Dopoledne jsem byla absolutně nevýkonná, pořád jsem myslela na jídlo, buď na svačinu nebo na oběd, protože jsem prostě a jednoduše měla často hlad. Když jsem vynechala svačinu, nehorázně jsem se na obědě přežrala. A to tak, že mi kolem druhé hodiny odpoledne hlava padala na klávesnici, absolutní útlum.

V momentě kdy jsem se v květnu objevila kouzlo low-carb stravy jsem zažila něco nevídaného. Po nízkosacharidové snídani jsem vydržela až do oběda bez pocitu hladu, tedy 4-5 hodin. Prostě luxus. Nemyslela jsem na jídlo, soustředila jsem se na práci, jednoduše paráda.

Začala jsem se pídit, proč tomu tak je. Především je třeba si říct, že sacharidová snídaně je jeden z přetrvávajích mýtů ve výživě. Dodnes se setkáváme s tím, že Vám ji bude v redukci doporučovat většina výživových poradců. Takže proč říkám ne sacharidovým snídaním a proč miluji ty nízkosacharidové?

• vysokosacharidová snídaně rozhodně nevede ke stabilní hladině krevního cukru, je tomu přesně naopak a hlavně to vůbec nesouvisí s redukcí váhy
• energie ze sacharidové snídaně jde přímou cestou do Vašich tukových zásob na bocích, stehnech a zadku
• při konzumaci sacharidů se vyplavuje inzulín a glukóza a pokud je Vaše strava založená převážně na sacharidech, Vaše tělo postupně ztratí schopnost spalovat tuky
• sacharidy k snídani vyplaví do krve serotonin, který způsobí pocit ospalosti, únavy a letargie. A pokud i přes den konzumujete velké množství sacharidů, slinivka neustále produkuje inzulín, tím se zvyšuje hladina cukru v krvi, což vede k celkové otupělosti.
• vysoká konzumace sacharidů způsobuje závislost. Ano, Vaše tělo je v tomto případě opravdu potřebuje. Sacharidy aktivují v mozku stejná centra slasti jako drogy. Vaše ranní potřeba sacharidů je dáno pouze tím, že máte nedostatek energizujících neurotransmiterů, které jsou vyplavovány právě konzumací sacharidů, což má sice akutní pozitivní účinek na Vaši psychiku (serotonin-uklidnění, letargie), ale dlouhodobě negativní dopad na Váš vzhled a hlavně zdraví (diabetes).
• nízkosacharidová snídaně je založena na konzumaci bílkovin a tuků a podporuje tzv. flexibilitu organismu tedy udržení metabolismu ve stavu, kdy je schopen přepínat mezi využíváním sacharidů a tuků jako zdrojů energie. Snídaně s vysokým obsahem bílkovin- proteinů a tuků bez sacharidů udrží flexibilitu metabolismu po celý den a tím bude tělo schopné efektivně využívat tuky jako zdroj energie a spalovat zásobu tuků. Podpoříte tím inzulínovou senzitivitu. Díky tomu sacharidy, které sníte později během dne (ideálně večer) nebudou uloženy ve formě tuku, ale využity jako energie a doplnění glykogenu ve svalech a játrech.
• sacharidy se velice rychle tráví, takže máte velmi brzy hlad. Pokud si však dáte k snídani omeletu ze 3 vajíček a kopec zeleniny, Vaše trávicí soustava to bude zpracovávat pěkně dlouho, tudíž hladovět nebudete. 

Toto vše jsou důvody, proč snídám tzv.low-carb. Vše mám na sobě vyzkoušené. Nemám hlad, nemusím svačit, nejsem ospalá, od května jsem svoji váhu dost zredukovala. 

A tady jsou mé tipy.

Vajíčka, vajíčka a zase vajíčka 

Míchaná, volská oka,  omelety, na slano i na sladko (bez přidaného cukru samozřejmě), saláty. 

Moje nej kombinace je omeleta ze dvou až tří vajec s listovým špenátem/cuketou/rukolou  plněná plátkem šunky/uzeného lososa/mozzarelou (ano vím, má v sobě mraky soli), k tomu si ještě dávám zeleninu-rajčata, papriku, bílou ředkev apod. Vajíčka připravuji na lžičce přepuštěného másla (ghee). 

Omeleta s cuketou plněná plátkem šunky a zelenina k tomu

Špenátová omeleta s lososem a zeleninou

Míchaná vajíčka s lososem a zeleninou

A jak dělám vajíčka "na sladko" ? Rozmíchám 2 vajíčka, odměrku kokosového proteinu a skořici.  Směs vyleju na pánvičku potřenou lžičkou kokosového oleje a nechám ztuhnout. Nevytvoří se klasická omeleta, ale spíš jakýsi trhanec. Ochutím arašídovým máslem a bezkalorickým sirupem s příchutí sušenek. K tomu podávám bílý jogurt s lesním ovocem (používám mražené z Lidlu nebo německého Aldi). Jako sladidlo se mi též osvědčily bezkalorické kapky flavdrops. Je to sladidlo na bázi sukralózy, nemá žádný chemický "ocas", je zkrátka fajn. Prodává se v různých příchutích, já mám vanilkové.

Vajíčkový sladký trhanec s lesním ovocem a arašidovým máslem

V létě mám moc ráda vajíčkový salát. Fantazii se meze nekladou a já ho dělám třeba takto:

2 vajíčka uvařená na hniličko (prostě napůl)
plátek šunky
cherry rajčátka
červená paprika
pažitka
lžička dijonské hořčice
lžička olivového oleje
pár kapek citronové šťávy
sůl
pepř

Oddělím žloutky a bílky uvařených vajíček. Žloutky rozmačkám vidličkou, přidám hořčici, olej a citronovou šťávu, sůl a pepř a pořádně promíchám a vytvořím dresink. Ostaní ingredience nakrájím podle toho jak to mám ráda, promíchám s dresinkem a je hotovo. 

Vajíčkový salát

Fazolové brownies nebo blondies podle Katty Veganza.

Tuto "sladkou" snídani mám moc ráda. Dostatek bílkovin zajišťují fazole a proteinový prášek. A vůbec se nemusíte bát. Fazole vůbec neucítíte. Recepty jdou samozřejmě různě modifikovat. Osobně vymazávám formu trochou kokosového oleje a do blondies přidávám i lžíci kokosového krému. Hotovou "buchtu"  můžete dochucovat ořechovými másly, hořkou čokoládou, bezkalorickým sirupem. 

Recepty zde: 

https://kattyveganza.com/fazolove-blondies/

https://kattyveganza.com/fazolove-brownies-pro-fitnessky/

Fazolové brownies s domácím kešu/mandlovým máslem, lesními plody a hořkou čokoládou

Fazolové blondies s domácím kešu/mandlovým máslem a lesními plody

Domácí ořechová granola podle "cukrfree" Janiny Černé 

Moje asi nejoblíbenější "nevajíčková" snídaně. Opět si ji lehce modifikuji, již nepřidávám dýňová semínka, ořechy dávám podle chuti a podle toho co mám. Na pánvi pak přidám bezkalorický sirup s příchutí sušenek, hmota nádherně zkaramelizuje je lehce lepkavá a hlavně luxusně křupavá. Podávám obvykle s lesním ovocem a bílým jogurtem.

Recept zde: https://cukrfree.cz/domaci-orechova-granola/

Domácí ořechová granola s višněmi a bílým jogurtem

Proteinový koktejl neboli rychlovka.

Takhle si ho dělám já:
1 odměrka proteinového prášku (10g)
1/2 šálku lesního ovoce
1 lžička skořice
1/3 šálku nasekaných mandlí nebo lžička ořechového másla
200 ml vody nebo 150 ml vody a 50 ml ořechového mléka (kokos, mandle, kešu apod.)

Vše rozmixuji a je hotovo. Tento koktejl si můžete udělat i jako odpolední svačinku. A když si ho v létě rozmixujete s trochou ledu, máte úžasnou zmrzlinovou variantu.

Proteinový koktejl z višní

Nevím jak vy, ale napočítala jsem 9 snídaní. To jsem snad ani nečekala. Tady vidíte, že lze snídat pestře a chutně i bez sacharidů.

Doufám, že jsem Vás inspirovala a že alespoň něco z toho vyzkoušíte. A nebo už jste vyzkoušeli? Napište mi, jak snídáte vy a podělte se se mnou o svoji best-low-carb-breakfest. Jsem moc zvědavá.

Vaše

JS 

Sexy plné křivky aneb falešné sebevědomí krásek XXL

Krásný den všem.

Dlouho nebyl žádný článek, protože na rovinu: dlouho jsem sbírala odvahu k jeho zveřejnění. Brzy pochopíte proč. 

Asi to možná od některých z Vás schytám. Možná Vám budu připadat jako odnaučený kuřák. Ano, ten militantní odnaučený kuřák, který nesnáší kuřáky s takovou vehemencí až je všem protivný. 

Ráda bych se dnes zamyslela nad tím, jak sami sebe vnímáme, jak je naše vnímání často naprosto odlišné od reality a jak „sexy plné křivky“ mají blízko k nezdravé a život ohrožující obezitě.  Nebudu soudit estetickou stránku věci, ta je totiž naprosto podružná. Ale jak se to vezme. Podružná je, ale má obrovský vliv na naší psychiku, protože je prostě vidět….a jsme zase na začátku….u naší hlavy, u našeho myšlení.
 

Začnu tím, jak jsem jednoho krásného dne šla na vstupní vyšetření kvůli rehabilitaci. Paní doktorka, drobná štíhlá blondýnka, věk cca 55 let, mě vyšetřila a mimo jiné do lékařské zprávy napsala: NADVÁHA. Je to zhruba 8 let, v té době jsem vážila cca 73-75 kilo, byla jsem na mateřské dovolené s dcerkou, které nebyl ani rok. A řeknu Vám jedno, vůbec jsem si tlustá ba ani oplácaná nepřišla, takže se mě to docela dotklo. Jenže v té době jsem nijak extrémně necvičila, v podstatě jsem se teprve vracela k předcvičování a objektivně posouzeno nadváhu jsem skutečně měla, podle BMI( Body Mass Index) určitě a paní doktorka prostě nebyla slepá.  Index BMI nad 25 je prostě nadváha, ať se nám to líbí nebo ne. A já měla v té době přes 26. 

Říkáte si, ale nějaké tabulky, nějaká čísla….Index BMI je světově uznávaný základní orientační index pro konstatování toho, zda jste s váhou v normálu nebo ne.  Řada z Vás mi odpoví, ale to je přece nesmysl, je dávno překonaný. No a já říkám, že není. Jediné osoby, u kterých bude výsledné číslo zavádějící jsou vrcholoví sportovci. A ruku na srdce kdo z nás to je? Kdo má na sobě tolik svalů, že i když mu výsledek BMI sdělí, že má nadváhu, může hrdě říct, ale podívejte se jsem samý sval a tuku mám minimum?  Myslím, že téměř nikdo  z  nás.  Význam a smysl BMI indexu jako základního orientačního ukazatele zdravé váhy bych prostě nezpochybňovala. 

Jinými slovy paní doktorka udeřila hřebíček na hlavičku. V té době jsem se naštěstí rychle rozpohybovala a přiblížila se hranici zdravé váhy a přes letité peripetie a jojo efekty jsem dnes v pásmu „normální váha, gratulujeme Vám.“  I já sama sobě gratuluji. 

Proč to vše píšu? Protože se neustále setkávám s tím, že se máme mít rády takové jaké jsme, i když jsme oplácané, obezní, při těle, tlusté, krev a mlíko….říkejme tomu jak chceme. Že máme být spokojené sami se sebou, máme mít rády svoje tělo, máme se s tím naučit žít. Pardon….ale tyhle kecy jsou podle mě cesta do pekel….cesta do pekel obezity a následných zdravotních problémů, frustrací a depresí.  Soudím podle sebe.  Z mého pohledu je totiž vrchol neúcty k sobě samé, ke svému tělu, a svému zdraví prožrání se k obezitě. Když jsem vloni dosáhla svého váhového rekordu  a sama sebe jsem nepoznávala na fotkách, první co jsem si řekla bylo: Jak jsem tohle mohla dopustit? Jak jsem sama sobě tohle mohla udělat? Ano, prožrala a proválela jsem se na hranici obezity. Krutá pravda. Krutá realita. Z mého pohledu je prostě obezita vrchol neúcty k vlastnímu tělu a zdraví.  Ano, teď už se blížím těm odnaučeným kuřákům….. 

A čert by mě pak vzal, když vidím….Miss plné křivky….Miss XXL…..Sexy boubelky….. a ty řeči kolem…..Jsem spokojená, jsem taková jaká jsem a nestydím se za to, líbím se sama sobě….

Pro mě to jsou prostě alibistický řeči. Ono se totiž v uvozovkách smířit s tloušťkou, říct si" jsem jaká jsem a taková se mám ráda", jeví jako mnohem snažší cesta….jenže jaká vlastně cesta? Cesta k čemu ? To přece žádná cesta není. Rozhodně to není cesta ke zdravému tělu ani duchu.  Je to cesta k falešnému sebevědomí a falešné spokojenosti.  V mých očích je to poraženecký přístup. Rezignace, ať se to jeví zcela opačně.

Každá v uvozovkách spokojená a smířená baculka by se probudila raději štíhlá. Akorát si to ty holky prostě nechtějí přiznat a tím, že se ještě sdružují do těch prazvláštních uskupení (Baculatý víkend, Bohyně v nás, Sexy boubelky apod.)ve smyslu společné neštěstí sbližuje, ustrnou na místě. Myslím, že nikoho nemůže motivovat parta lidí, která se utvrzuje v tom, že stav věcí je fajn, jsme v pohodě, jsme tlusté, smířené, spokojené, sebevědomé……to, že si s každým dalším kilem zatloukají hřebík do rakve? To je vedlejší, hlavně, že se mám ráda taková jaká jsem.   

Co je skvělého na tom, že:

•    Se potím jako prase.
•   V létě musím pod sukně a šaty nosit speciální prádlo, abych si neodřela stehna.
•   V tukových záhybech se mi dělají opruzeniny.
•  Když si zavazuju tkaničky je to dost nekomfortní, protože  mi vadí ten špek na břiše.
•  Když jdu do druhého patra, zadýchám se.
•   Mám problém si koupit padnoucí oblečení v běžných obchodech. Nekupuji to, co se mi líbí, ale to co mi je a co leccos zakryje.
•  Pokaždé když přijdu k lékaři, slyším: „Měla byste zhubnout nebo budete mít zdravotní problémy“ (pokud už je nemám).
•  Vaše klouby, srdce, vnitřní orgány pláčou pod zátěží, kterou jim nakládáte a jednoho dne vypoví službu……diabetes, vysoký krevní tlak, kloubní artróza, mozková mrtvice, infarkt myokardu, neplodnost, psychické problémy….

Opravdu jsem takto spokojená a sebevědomá?  Není lepší s tím něco udělat? Zkusit to? Přestat se uklidňovat těma pseudosebevědomýma kecama?

Není důvod se nenávidět za to jací jsme, ale také není důvod ustrnout na místě, vzdát to, uchlácholit se falešným sebevědomím a sebeláskou. 

Co tedy dělat? Jak začít?

No jednoduše….být k sobě naprosto upřímní, nalít si čistého vína. Bez řečí kolem, bez výmluv a obhajob. Podívat se do zrcadla a správně si ho nastavit. Naštvat se na sebe, říct si nebo napsat, o co v životě v obézním těle přicházím a co štíhlým tělem získám.

Holky, zkuste to. Fakt to stojí za to! Osobně lituji, že jsem se neprobrala dřív, byl to tak trochu ztracenej čas. Život v tlustém těle prostě není tak kvalitní jako v těle štíhlém….po všech stránkách.  Ale kdybych neprošla celým tímhle procesem, zřejmě byste nečetly tyhle řádky.

Takže vše je jak má být. 

Vlevo listopad 2016, vpravo listopad 2015

Vlevo a uprostřed listopad 2016, vpravo květen 2016

Přeji všem, kteří se hledají, neví, bojí se, mají pocit, že nejsou schopni změny, ať jejich okamžik prozření přijde co nejdřív.  Je to těžké, souhlasím. Je to neuchopitelné. Je to něco, co se nedá naučit, nedá se tomu poručit. Musí to uzrát.  A možná Vám zrovna tyhle řádky k tomu momentu pomohou. Moc Vám to všem ze srdce přeji.

Vaše 

JS

Sama sobě koučem

V minulých článcích jsem dost zdlouhavě psala o mém restartu, o tom, jak jsem se vrátila zpět na „značky“ a o stravovacím systému, který jsem si nastavila a který moji transformaci k vysněné postavě nastartoval téměř raketovým způsobem.  Pohyb a strava jsou dva základní kameny, bez kterých se redukce váhy prostě neobejde. Aplikujeme jimi vlastně fyzikální zákony a fyziologické procesy  a ty nelze nijak obejít. Ale to, jestli na šedesátinách šéfa do sebe naperu šest chlebíčků a 2 zákusky místo plátků šunky, sýra, ovoce a zeleniny a to jestli strávím večer hodinku v posilovně nebo na gauči rozhoduje naše hlava, náš MOZEK. Mozek spolu s naší myslí je třetí stavební jednotkou celého transformačního procesu a troufám si říct tou naprosto zásadní. 

Ráda bych se tedy dnes věnovala motivaci a tomu jak to všechno zvládnout mentálně. Podělím se s Vámi o to, co mi pomáhalo, posouvalo mě a udržovalo moji motivaci.   

V jednom z prvních článků jsem se zmínila o tom, že si nemáme dávat žádné cíle, ale jen prostě začít. Ano, takto jsem to měla já. Prostě jsem se vzbudila a bylo vše jinak. Vlastně jsem se na úplném začátku ani nezvážila ani nezměřila. Takže ani nemohu spolehlivě říci, kolik byla moje výchozí váha a míry. V podstatě jsem váhu a metr ignorovala celý první měsíc. Prostě jsem „jen“ realizovala – denně sportovní aktivita a denně „krabičky“ se zdravým jídlem. Minimum uklouznutí, první měsíc možná žádné.  Nicméně alespoň tuším kolik byla moje nejvíc „velrybí“ váha, bylo to něco mezi 84-85 kg, to je číslo, které jsem si zapamatovala z posledního vážení, což bylo někdy v létě 2015. Od té doby jsem nesebrala odvahu na váhu stoupnout. 

Přibližně po měsíci snažení jsem na sobě začala pociťovat první změny: přišla jsem si méně oteklá, oblečení mi začalo být volnější v pase, zadek začal mít trochu kulatější tvar, splaskla jsem v obličeji. Inu sebrala jsem odvahu a stoupla na váhu. Milé překvapení: cca 80 kg. Takže úbytek váhy zhruba o 4 kila. Krása, nádhera, euforie. Neskutečně mě to nakoplo dál.  Vzala jsem metr a změřila se: 106-85-103 (hrudník, pas, boky).   

S radostí jsem pokračovala dál a rozhodla se vážit se častěji. Každý týden jsem tedy stoupala na váhu a brala do ruky krejčovský metr. A ejhle. Žádná změna. Každý týden stejná váha, stejné míry. 8 týdnů. A já nepřestávala. Ale bylo to čím dál náročnější, chvílemi až skličující. Několikrát jsem s tím chtěla seknout, fakt se na to vy…t, ale neudělala jsem to. Proč? Protože jsem se už nikdy nechtěla vrátit zpět. Zpět do toho „stavu“ . Stavu poražených, rezignovaných, s osudem smířených, nic neočekávajících, přežívajících, nesebevědomých čtyřicátnic. Protože přestože výsledky nebyly měřitelné, váha stagnovala, míry byly stále stejné, tak já se prostě cítila mnohem lépe. Každé ráno po cvičení jsem byla nabitá, silná, plná endorfinů, po mém zdravém obědě z krabičky se mi nechtělo spát a byla jsem schopná normálně pracovat, večer jsem se cítila „lehčeji“ a dobře se mi usínalo.  Už jsem to nechtěla jinak.  Měla jsem čisté svědomí, dělala jsem maximum, co jsem mohla, víc už nešlo. 

Když mi bylo úplně nejhůř, tak jsem se uklidňovala tím, že alespoň nepřibírám a že holt budu až do konce života vážit 80 kilo a že to je jen“nadváha“.  V té době mě opět moc pomohly „moje holky“ (po kolikáté už?). Založily jsme si skupinu na „vocapu“  „Fitnessholky“ a každý den jsme si posílaly, co jsme cvičily, jedly atd.…krom přisprostlých vtipů a drbů samozřejmě.  Jinými slovy je moc fajn mít kolem sebe někoho, s kým můžete sdílet svoje úspěchy, ale i neúspěchy, kdo Vás nakopne, podpoří, uchlácholí a nebo Vás taky pořádně „sprdne“. 

Přibližně v polovině dubna, kdy jsem již zhruba měsíc stagnovala, jsem se rozhodla přistoupit k celému procesu exaktněji. Pořídila jsem si notýsek a začala si zapisovat každý týden váhu a míry a poprvé jsem sebrala odvahu a vyfotila se do naší „fitness“ skupiny, s tím, že za měsíc pošlu další foto. 

duben, květen, červen

červenec, srpen, září

duben, květen, červen

červenec, srpen, září

Zároveň jsem si začala zapisovat, co jsem který den cvičila a kolik času jsem tomu věnovala. Své zápisky jsem různě obměňovala, přidávala jsem různé poznámky o jídle, z druhé strany notýsku jsem si později zapisovala konkrétní tréninky a veškeré aktivity. Byly to čmáranice, páté přes deváté, ale mně moc pomáhaly. Četba notýsku byla mým každodenním rituálem.

Moje úplné začátky

Místo notýsku už mám pořádný sešit

Po objevení kouzla low-carb stravování a cvičení podle protokolu La femme od Adama Česlíka začal být celý proces o dost zábavnější, ne že by do té doby nebyl, ale když najednou vidíte takový progres, je to opravdová radost a zábava-máte motivaci, nadšení, sebevědomí a máte pocit, že Vás nic nezastaví. Pokrok a změny byly měřitelné již každý týden a to nejen na váze a v centimetrech, ale nastaly i velké změny v síle, kondici, svalové vytrvalosti, výbušnosti a hlavně v myšlení. Veškeré pochybnosti byly pryč, byla jsem si jistá v kramflecích, věděla jsem, že mě nic nezastaví.  Změny začaly býti skutečně hmatatelné a viditelné a reakce okolí byly velmi hlasité. Každý týden jsem se moc těšila na měření a vážení. A těším se na to dodnes. 

Samozřejmě, že později nastaly týdny, kdy se zdánlivě nic nedělo, tělo se adaptovalo, ale já cítila, že to je prostě OK. Když se nic neděje 2-3 týdny, je to myslím normální. Tělo přeci nemůže donekonečna ztrácet váhu v tempu 2 kg týdně. Tyto krátkodobé stagnace mě nijak extra nerozhodily. Jistěže jsem se tím v mysli zaobírala-nemám začít dělat něco jinak, nedělám něco špatně? Ale vždy, když jsem toto začala řešit, přišla změna-úbytek váhy a centimetrů a to mě uklidnilo a ujistilo, že je vše jak má být. Hlavně jsem stále dělala maximum – cvičila jsem až 5 hodin týdně a stravovala se low-carb systémem, nesešla jsem z cesty, byla jsem konzistentní. 

Možná se ptáte, je ta ženská robot nebo co? Není robot. Je to člověk. Samozřejmě, že občas se vyskytly situace jako svatba, oslava narozenin, neplánovaná grilovačka. Prostě situace, která jaksi nezapadala do mého plánu. A víte, co jsem v těchto situacích dělala? Prostě si je užila. Se vším všudy. Bez výčitek. Protože jsem věděla, že zítra si pojedu zase to „svoje“, věděla jsem, že mě to nerozhodí a že zase naskočím do svých kolejí. A víte, co se po takových dnech stalo? Vůbec nic. Váha byla stejná, ne-li nižší. Na tyto dny se těšte a užijte si je…..ale tak, aby Vám bylo fajn. A abyste neskončili s hlavou v záchodě (ano, i to hrozí, pokud to v redukci pořádně přeženete a brutálně se zprasíte). 

Takto jsem zvládla i dovolenou ve Vysokých Tatrách. S rozumem jsem si užívala všech místních dobrot. Co jsem chtěla, to jsem ochutnala, každý den jsme si s manželem dopřávali výborného jídla a pití. A každý den jsme také „lezli“ po horách a výletovali. Neměla jsem žádné výčitky, proč taky? Věděla jsem, že po návratu se zase vrátím do zaběhnutých kolejí. Poslední den už jsem se úplně těšila na činky a na můj low-carb oběd.  Z mého pohledu je úplně zbytečné se na dovolené stresovat tím, že mi někde neuvaří, to co já právě chci a potřebuji a taky je velká škoda neochutnat místní speciality. Žijeme jen jednou a na to bychom neměli zapomínat. Život je zkrátka o zážitcích a byla by škoda se o ně ochuzovat.  

Vysoké Tatry.....dovolenou jsem si užila. Bez výčitek.

Ani po týdnu dovolené bez režimu a cvičení jsem neztloustla….no dobře… tak jsem přibrala 0,4 kg. Do tří dnů to bylo pryč.  Úplně v pohodě jsem se vrátila zpět do svého systému, který tak skvěle fungoval. 

A vlastně funguje dodnes. 

V průběhu celého procesu jsem malinko změnila systém vážení a to díky skvělému dárku od svého manžela, čímž byla „chytrá váha“ Medisana. Je to váha, ve které si navolíte svoje parametry, zároveň si nainstalujete mobilní aplikaci a pomocí Bluethooth spolu váha a apka komunikují a zaznamenávají a vyhodnocují Vaše výsledky a to nejen hmotnost, ale  i BMI index, procento tělesného tuku, svalové hmoty, vody atd. V podstatě se nyní vážím 5x až 7x týdně. Že to je ujetý ? No trochu ano. Výhoda je taková, že aplikace Vám vyhodnocuje trendy, tzn.že vyhodnotí vývoj za týden, měsíc, 3 měsíce, rok a zobrazí Vám vše v grafu. Když si například zobrazím graf hmotnosti za poslední měsíc krásně vidím klesající trend bez ohledu na momentální výkyvy váhy, které jsou naprosto normální, ale pokud jste v začátcích procesu mohou Vás rozhodit a vzbudit zbytečné pochybnosti.  Nemusíte mít přesně tuto váhu, stačí když se budete vážit na obyčejné váze, nainstalujete si nějakou fitness aplikaci, váhu si do ní budete zaznamenávat a ta Vám výsledky vyhodnotí úplně stejně. Takovou aplikací je například Fitbit a mnoho dalších. 

Chytrá váha - Medisana

Stále si zapisuji své výsledky do notýsku, teď už do sešitu, stále si fotím progresové fotky, stále sdílím své úspěchy s holkama ve skupině.  Na sociálních sítích jsem začala sledovat ty, kteří vyznávají fitness životní styl. Je to velmi inspirující a motivující. Velmi jsem si oblíbila Kateřinu Blažčíkovou alias Katty Veganzu, podnikatelku a závodnici v Bikini Fitness.  Se svými sledovateli se dělí o recepty, tipy na potraviny, tréninky, ale i o to, jak se udržet v pohodě a nevzdat „to“.  

A co bude dál? Moje dnešní váha je 67,5 kg a aktuální míry jsou 96-74-92. Kdyby mi někdo řekl před rokem, že za 12 měsíců  bude moje hmotnost začínat číslovkou 6 a budu oblékat velikost 38, vysmála bych se mu do očí, nevěřila bych mu. Ale nic není nemožné, vše je jen a jen o nás, o naší hlavě především. O našem myšlení, nastavení, odhodlání, nadšení a motivaci, o překonávání překážek. 

Konec října 2016

Když jsem vážila 70 kg, řekla jsem si ještě 3 kila by byla fajn, ale nebudu to hrotit. Teď jsem jim nadosah a říkám si, že 65 je takové moc pěkné číslo….Číslo, kterým něco skončí, ale kterým něco začne. Každý konec je nový začátek. Každý cíl je nový start. A další závod bude teprve výzva. Bude to výzva o celoživotní štíhlé, silné a hlavně zdravé tělo. Už teď vím, že to zvládnu. Jsem jinde. Moje myšlení je jinde. Je to myšlení vítězů, ne poražených. Myšlení, které mě udrží na mojí cestě. 

A tady jsou opět nějaké moje tipy, ke kterým jsem se takříkajíc prožila:

• Neupínejte se hned z počátku extrémně na čísla a hodnoty. Tělu chvíli trvá než se probere. A nebo naopak, probere se velmi rychle, ale pak se lekne, co se děje a chvíli Vás potrápí tím, že se nic neděje. Pokud se přesto hodnoty déle než 1 měsíc ani nehnou, je potřeba začít dělat něco jinak – upravit jídelníček (např. moje low carb probuzení),  přidat nebo ubrat živiny, přidat nebo ubrat aktivitu, více spát apod. Tady doporučuji obrátit se na někoho zkušenějšího, ať už profesionála nebo amatéra, záleží na tom, koho máte v okolí. Já se obrátila na zkušenější kamarádku a pomohlo to.
• Myslete na to, že to děláte pro sebe a své zdraví, budete tu déle pro své děti, budete si déle užívat plnohodnotného života.  Užívejte si ty pocity po cvičení, jsou prostě skvělé. A je přece super mít sílu, svaly, fyzičku a sebevědomí bez ohledu na to, jestli hubnete rychle nebo pomalu
• Pište si deníček. Zaznamenávejte si svoje pokroky, pohybové aktivity, jídla, která Vám chutnala, ale i nechutnala, foťte se, porovnávejte se…..kochejte se. Je to zábava a je to skvělá zpětná vazba, která Vás vždy namotivuje, posílí a postrčí vpřed. Můžete využít i různých fitness aplikací, které celý proces velmi zpřehlední.
• Obklopte se lidmi, se kterými toto vše můžete sdílet a kteří Vás podpoří. Může to být jen jeden člověk, ale i celá parta lidí. Pokud nikoho takového kolem sebe nemáte, mrkněte na sociální sítě. Například na Facebooku je plno různých, většinou uzavřených skupin, kde se sdružují podobně „postižení“ jedinci. Tedy většinou ženy, které prochází různou fází redukce váhy, cvičení a anebo prostě jen chtějí začít, neví jak a proto hledají i touto formou podporu a rady. Za sebe mohu doporučit skupinu Kristiny Čechové Moje tělo: motivační skupina. Kristinka to drží pevně v rukou a nedopustí tam žádnou extra velkou slepičárnu jako v jiných skupinách (bacha na ně, fakt).
• Sledujte osobnosti, které Vás budou motivovat a inspirovat. A víte proč? Protože i ony mají své slabé chvilky a vždy je překonají a nevzdávají se. A když budete mít slabou chvilku Vy, tak Vás jednoduše  nakopnou a i vy půjdete dál.
• Odměňujte se. S rozumem. Když jdete 1x za týden na oslavu narozenin, na svatbu, večírek, užijte si to, netrapte se. Berte to jako odměnu. Já se skutečně odměňovala a odměňuji každý týden. A když zrovna nebyla žádná oslavička, tak jsem nebyla líná vydat se na náměstí na tu nejlepší domácí zmrzlinu na světě. Nezaměňujte však odměnu za tzv. „cheat day“. Odměna není přežrání se nesmyslů do bezvědomí.  Odměna je dát si rozumné množství jídla, které mi chutná a které vybočuje z našeho běžného redukčního systému. Zmrzlina, víno, chleba s máslem, pizza, dortík, utopenci, pivo….ale ne proboha vše najednou během 60 minut. A klidně si to odměňování naplánujte. Důležité je vždy se vrátit zpět do zaběhlých redukčních kolejí. To stejné platí o dovolených, vánočních svátcích apod.

Myslím si, že udržení motivace a pozitivní mysli je nejtěžší na celém procesu redukce váhy. Trpělivost, vytrvalost, víra ve své schopnosti  a odhodlání  je to, co nás udrží v sedle. Ne stravovací plán a pečlivý rozpis tréninků.  Moje tipy berte jako takové malinké berličky, o které se můžete opřít, když Vám dojde dech.  Celkový úspěch je ale jen a jen na nás samotných. 

Moc ráda si přečtu o tom, jak překonáváte svoje krizovky vy, co nebo kdo pomáhá Vám. 

Vaše

JS

Co (ne)mám tedy jíst? II. Část – Co (ne) funguje mně!

V první části tohoto tématu jsem se zmiňovala o tom, jak bychom měli poslouchat svoje tělo a jíst „tak akorát“…..jistě, velmi obecné a možná dost abstraktní a neuchopitelné rady pro někoho, kdo stojí na prahu obezity (nebo už v ní nedej bože je). To, že bychom měli naslouchat, co nám tělo říká a jíst přiměřeně, jinými slovy nepřežírat se tím co nám chutná,  je otázka celkového přístupu ke stravování, je to cesta, životní postoj. 

Ale jak začít? Jaký systém zvolit? Ptáte se, proč systém? Protože když opravdu chcete váhu zredukovat a to razantně, tak to systém prostě chce. Záměrně nepoužívám slovo dieta, protože mi evokuje striktní metody omezené časem od- do…a potom ? Potom návrat zpět? Jo-jo efekt? To prostě nechceš! Nemám to slovo zkrátka ráda.   

Je potřeba připomenout, že každý jsme originál, nejen zevnějškem, myšlením, ale i stavbou těla, hormonálním nastavením, genetickou výbavou, chuťovými preferencemi atd. Tudíž co funguje jednomu, nefunguje druhému. To je snad jediné objektivní zjištění týkající se tématu hubnutí. Proto zde nebudu popisovat způsoby a možnosti, kterými lze dosáhnout  redukce váhy. Je jich plný internet, máme mnoho výživových poradců, STOB klubů atd.

Ukážu Vám svoji cestu, se všemi překážkami a neúspěchy a doufám i s prvním velkým vítězstvím.

Začnu opět v minulosti, protože tam často najedeme odpovědi na spoustu otázek.  

Jsem z „oplácané“ rodiny. Stačí? V naší rodině z máminy strany ani taťkovy strany žádný hubeňour.  Všichni takoví pěkně slovansky oplácaní. Hranice nadváha/obezita.  Od dětství klasická strava (ale tak co bych taky chtěla za hlubokého socialismu že?) –bílé pečivo, řízky, guláše, omáčky, polívky z pytlíku, párečky….troufnu si říct, že toto jsme v mé generaci měli všichni stejné. Proč je tedy můj muž včetně celé jeho rodiny štíhlý? Úplně jednoduše proto, že od mala aktivně sportoval a také proto, že se nikdy nepřežíral. Jedl a jí normální porce, jedl a jí všechno, neodpírá si nic, co mu chutná a nejí co mu nechutná. Sportuje, poslouchá své tělo a jí tak akorát. A jsme zase na začátku. Jak prosté. Jak jednoduchá je cesta ke zdravému a štíhlému tělu. 

U nás doma se jedlo jinak. Pořádně. Pořádné porce, když mi něco chutná tak do bezvědomí. 2x přidat? Není problém. Často se jedlo automaticky, je čas na jídlo, jdeme tedy jíst, oběd ve 12 hodin a přes to nejede vlak i kdybychom snídali v 10 hodin dopoledne.  K tomu si přidejte téměř nulovou sportovní aktivitu, když pominu pobíhání s dětmi  kolem baráku a na problém v dospělosti máte zaděláno.  

Nicméně jako dítě jsem nadváhu neměla, řekla bych, že jsem byla úplně „normální, průměrná“ holka.  Jak jsem psala v minulém článku sama jsem si vyhledávala různé sportovní aktivity, lítala venku, takže jsem ty omáčky a rohlíky vyběhala. První známky boubelatění přišly na střední škole-každý den dojíždění, vstávání v 5 hodin ráno, nový denní režim, na sport nebyl čas ani myšlenky, prostě telecí léta. Za rok jsem nabrala pěkných 10 kilo. Stravování v té době bylo naprosto katastrofální-každý den majonézové saláty, ruská vejce v místním bufetu, teplý oběd málokdy, nepravidelnost. Tenkrát jsem to vůbec neřešila. Nějak jsem se srovnala i s těmi 10 kily, se kterými jsem se prala až do studií na VŠ. Při záchvatu hladovky – 5 kg, +7 kg…..metody byly tedy dost drsné, ale v té době neexistovala prakticky žádná osvěta. Takže když jsem chtěla zhubnout, jednoduše jsem skoro nejedla, doma jsem skákala panáky či dělala různé prostocviky z „jazzgymnastiky“.  Prostě nevědomost a mládí. 

Na vysoké škole jsem pak čichla k aerobiku a kila šla tak nějak přirozeně dolů. V té době už začaly vycházet i články a knížky o zdravé výživě a já je začala hltat. Váha se mi celkem stabilizovala, ale rozhodně jsem nebyla žádná šlachovitá a štíhlá cvičenka ála „Božská těla“ (to už je opravdu ale film pro pamětníky), pořád jsem byla „krev a mlíko“ ale žádná tragedie to nebyla. Proč když jsem tolik cvičila? Ano, jídlo. Pořád špatně. Byla jsem „pažravá“. Moje oblíbené slovo, které vše vystihuje. Když mi jídlo chutnalo, přežrala jsem se, jedla jsem obrovské porce zdravého i nezdravého. Hlavně že mi chutnalo.  A na vejšce se taky pořád pařilo a pochlastávalo, další zbytečné kalorie. Nicméně vůbec mě to v té době netrápilo, měla jsem jiné starosti, respektive jsem vlastně žádné neměla, kromě dokončení studia.  Prostě jsem si to užívala.  

V tomto stylu jsem pokračovala několik let. Už jsem byla zpět v rodném městě, bydlela u rodičů, chodila do práce, několikrát týdně jsem předcvičovala a žila si svým spokojeným „single“ životem se vším všudy. I přes x-hodin v tělocvičnách jsem pořád byla „oplácaná“, ano jídlo, pořád stejná písnička, stejné stravovací zlozvyky, večírky, mejdany.  Jednoho dne jsem se na sebe naštvala (no byla za tím trochu i sázka s kamarádem – on přestane kouřit a já zhubnu 10 kg), váha překročila 75 kg a já se rozhodla s tím něco udělat. Nijak zvlášť jsem to nestudovala, prostě jsem přestala jíst po 17 hodině, trochu zmenšila porce, nějaké potraviny jsem nahradila zdravější variantou (rozuměj jogurtem s 0,1% tuku a podobnými nesmysly), přestala jsem pít pivo, začala pít víno. Malinko jsem přidala i na pohybu, ačkoliv v té době jsem trávila v tělocvičnách a fitkách možná 4-5 hodin týdně, ještě jsem aktivitu navýšila. Kila šla raketově dolů, zhubla jsem asi 12 kilo, byla jsem krásně „šlank“. Toto období trvalo cca 2 roky, držela jsem se skvěle. Stále jsem nejedla po 17 hodině, ostatní jsem moc neřešila. Taky cesta. 

Pak přišlo období, kdy jsem se seznámila se svým mužem a přestala dodržovat pravidlo „po 17 hodině NIC“, chodili jsme na večeře a doma jsem začala vyvařovat tak trochu po „chlapsku.“ Do té doby singl dívčí kuchyně s různými vegetariánsko-makrobiotickými experimenty a minimem masa se změnila na mužskou klasiku-maso, maso, maso a k masu maso.  Žádná velká katastrofa se nekonala a celé jsem to přežila s výkyvem plus 5 kilo maximálně, pořád jsem měla dost pohybu-stále jsem předcvičovala, manžel velký sportovec, takže jsme moc rádi sportovali spolu. 

Ve 33 letech jsem otěhotněla, v plném zdraví jsem přežila očekávání i porod,  přibrala „krásných“ 17 kilo, které do roka a do dne zmizely. Opět jsem se vrhla na cvičení a do pracovního procesu, přibyly i jiné starosti a já se dokonce dostala s kily ještě níž než před otěhotněním. To však netrvalo věčně. Ubyly starosti, ubrala jsem na pohybu a začala přidávat na jídle, začala jsem se opět dostávat do těch špatných zažitých rodinných stereotypů-když mi něco chutnalo, tak do bezvědomí, jedla jsem úplně automaticky,i když jsem vůbec jíst nemusela a to jen proto, že byl čas nebo že se to hodilo nebo prostě jen tak. 

Propapala jsem se k 80 kilům, přišel moment prozření a já šla opět „do toho“, tedy do redukce. Nastolila jsem systém 5-6 menších jídel denně, komplexní živiny s lehkou převahou sacharidů, omezila jsem milované víno, 2x týdně jsem předcvičovala ve fitku k tomu nějaké sporty s rodinou.  Stačilo to. Ztratila jsem nějakých 8-9 kilo a byla jsem spokojená. Tento stav však trval jen krátkou dobu, velmi brzy jsem zase sklouzla ke své „pažravosti“, kdy jsem si nedokázala poručit a jedla jsem svá oblíbená jídla do přežrání.

 Asi bych měla říct, že jsme doma nejedli nijak nezdravě, manžel sice miluje maso, ale stejně tak miluje zeleninu, máme rádi různé lahůdky-sýry, paštiky a mě opravdu baví trávit čas vařením.  Spoustu lahůdek jsem doma připravovala sama. Budu trochu neskromná, ale mám za to, že návštěvy se k nám vždycky moc těšily, protože ochutnaly něco domácího, nového a hlavně s láskou tvořeného. Jenže: když mi něco zachutnalo, měla jsem „tmu“, byla jsem schopná se opravdu totálně přecpat. Nakládala jsem si větší porce než manžel a to se prostě muselo časem projevit.  Největší hřebík do rakve jsem si ovšem zatloukla, když jsem přestala se sportem. A to úplně. Přišel „burnout syndrom“ a dílo zkázy bylo dokonáno.  

3 roky plácání se, krize, frustrace (viz. předchozí články). Pak přišlo probuzení, ten kýžený a žádoucí A-HA moment a já znovu začínala. S 85 kily, můj hmotnostní rekord.  Jak? Úplně stejně jako předtím a tak, jak radí 11 z 10 výživových poradců. Tedy: převážně sacharidové snídaně, klidně i svačinka, komplexní oběd se všemi živinami , odpoledne proteinovo-sacharidová sváča a večer proteiny, vláknina a „hlavně žádné sacharidy“, ty jsou zakázané, žádný alkohol, žádné sladké nápoje.  Mírný kalorický deficit, nějaký sport a ono to půjde.  A ono to šlo. První měsíc. Krásná 4 kila dole, paráda. Byla jsem nadšená. Každé ráno jsem si zacvičila, přidávala zátěž, den předem vařila a chystala krabičky. Prostě značka ideál. Doktorka Kateřina by ze mě měla radost.  

Nadšení mě mírně opustilo, když jsem po měsíci „procesu“ stoupla na váhu a nic. Respektive jsem se vážila každý týden a váha prostě stála, postava tedy díky cvičení začínala mít jakéstakés tvary ale v podstatě se to nedalo nijak změřit. No nebyly to žádné veselé chvíle, začínala jsem z každotýdenního měření a vážení mít stres. Ale nevzdávala jsem to. Stále jsem 5-6x týdně cvičila, přidávala minuty, zátěže. Stále jsem „krabičkovala“….a stále NIC. Po měsíci opět žádná změna.  Na rovinu: asi 3x mě napadlo, že se na to prostě vykašlu. Každý den jsem vstávala v 5 hodin ráno, každý den jsem strávila minimálně hodinu navíc v kuchyni přípravami všech těch racionálních jídel a měřitelný efekt NULA. Zoufalství. Něco bylo špatně. Ale pořád jsem nesešla z cesty, každé ráno „na značkách“ , každý den plná taška jídla do práce. Ale s daleko menším nadšením a s daleko většími pochybnostmi. Ale nevzdala jsem to. Přece to nezahodíš jen tak...dva měsíce snahy, ranního vstávání, dřiny. Vždyť se cítíš fajn, tělo se Ti zpevnilo, nejsi po obědě unavená, nejsi tak oteklá....Nejsi srab, nesmíš to vzdát. Toto jsem si pořád dokola opakovala.

Zachránily mě opět „moje holky“. Probrala jsem to s nimi ve „skupině.“  Všechno jsou to zkušené „dietářky“, mají přehled o novinkách a trendech.  Věděla jsem, že když už nic jiného podpoří mě a „sprdnou na dvě doby“ jen vyslovím myšlenku, že bych se na to nejraději vykašlala. A bingo! 

Moje drahá Iveta mi hned řekla, že jím hodně sacharidů a že jich fakt tolik nepotřebuju a už vůbec ne ráno. Poslala mi odkazy na články „fitness guru“ Adama Česlíka, abych věřila, že to nejsou žádné ničím nepodložené nesmysly, ale holá fakta.  Články jsem přečetla na jeden zátah a nastal A-HA moment číslo dva. Ve všech chybách a mýtech jsem se našla. Jako by psal o mě. Jako by si mě vzal jako předlohu. Jako smyslů zbavená jsem začala studovat  taje LOW-CARB jídelníčku, všechno jsem konzultovala se zkušenými  low-carb strávníky. A hlavně jsem to okamžitě převedla do praxe. A výsledek: za první týden minus 2 kila, za celý měsíc pak 4 kila a další měsíce v průměru mínus 2,5-3  kila. Celkem za 5 měsíců low-carb jídelníčku jsem ztratila 14 kilo. Dohromady od začátku února k dnešnímu dni 18 kilo.

Toto je tedy moje „low-carb“ cesta ke štíhlému a zdravému tělu, tak jak jsem s ní začínala (nyní to mám již malinko jinak, ale pořád jsem low-carb, o tom zas někdy jindy):

•   Nepočítám kalorie ani makroživiny.

• Potraviny nevážím, ani nemám kuchyňskou váhu.

• Jím, co mi chutná a nejím, co mi nechutná .
•   Používám mozek.

A teď už vážně a konkrétně:

• Jím 3x maximálně 4x denně.
• Nesladím. Ničím. Ani medem, ani javorovým sirupem. Je to cukr v jiném kabátě. A když už, tak použiji bezkalorická sladidla na bázi sukralózy.

• Snídaně je složená především z bílkovin, tuků a vlákniny, neboli vajíčka na tisíc způsobů.

• Nepiji mléko a ostatní mléčné produkty jím omezeně – 1 bílý jogurt týdně, 1x-2x týdně kvalitní tučný sýr a to v malém množství.

• Oběd je pořád stejná písnička-150-200 g masa+tepelně upravená zelenina (směsi, pyré, dušená zelenina)se lžící zdravého tuku, po tomto chodu si dávám ještě hrst ořechů a Actimel (kefír, podmáslí).

• Pokud svačím, tak je to proteinový koktejl (bez mléka, s trochou lesního ovoce, se skořicí a trochou ořechového másla). Když nemám možnost si udělat koktejl, beru sebou proteinovou tyčku, je to ale nouzovka, nedoporučuji svačit to denně.

• A večeře? Překvápko! Maso (i ryba samozřejmě)  a zelenina. Opět 150-200 gramů a obrovský zeleninový salát, do kterého si dle chutí přidávám olivy, semínka, parmezán, fetu.

• Snažím se hodně pít. Při low-carb stravě je velmi důležitý pitný režim. Doporučuje se 2,5-3 litry vody denně. Přiznám s pitným režimem mám problém. Jsem ráda, když do sebe dostanu 2-2,5 litru.

•   Piji bylinné či zelené čaje, vodu a kávu „bez ničeho.“

• Alkohol je zabiják redukce, celý proces brzdí. Jsou to úplně zbytečné sacharidy navíc s pořádnou jaterní zátěží. Jenže já miluji víno. Takže jsem si sama sobě dovolila 1x-2x týdně malé množství vína, maximálně 0,5 litru týdně. Ano, nikdo nejsme dokonalý.

•   1x týdně si povolím: od 17 hodin jím, to co si přes týden nedopřeji-ovoce, přílohy-hlavně rýži a brambory a dám si klidně i domácí zmrzlinu. Není to ale žádná brutální přežíračka, tedy neměla by být. Občas byla. Holt nejsem robot.

Suma sumárum: nejím pečivo, nejím přílohy, moje strava je postavená na bílkovinách a zdravých tucích, omezila jsem konzumaci mléčných produktů a alkoholu. V podstatě je to modifikace PALEO stravy.

Jsem zdravá, bez viróz, bez ekzému, který mě sužoval přes 20 let a jsem lehčí o 18 kilo. Nemám chutě na nezdravá jídla, nemám chutě na sladké, nemám hlad mezi jídly, nemusím myslet na to, že teď je čas na jídlo, protože moje tělo mi to řekne samo.

Neříkám, že Vám to bude fungovat. Mně to zafungovalo, je to moje cesta, která mi maximálně vyhovuje.  Je to strava pro mě dlouhodobě a trvale udržitelná. Miluji jí a těším se na každé svoje jídlo.

Odkazy na články Adama Česlíka, které mi otevřely oči a posunuly mě tam, kam jsem potřebovala:

http://risebyperformance.cz/2016/01/zeny1/

http://risebyperformance.cz/2016/03/zeny2/

http://risebyperformance.cz/2016/02/mytus03/

Přidávám ještě odkaz na článek Kristinky Čechové, kterou moc ráda čtu a která je velmi inspirativní. Též má zkušenosti s low-carb stravováním.

http://www.kristinacechova.cz/2014/11/muj-pohled-na-low-carb-rezim-zkusenosti.html

A co vy? Co funguje Vám? Už jste našli svoji trvale udržitelnou cestu?

Ráda se od Vás inspiruji.

Vaše  JS

Snídaně -vajíčka, losos, cuketa, okurka, paprika

Oběd-ryba tilapie, špagetová dýně, rajče, paprika

Oběd-losos na grilu, listový špenát s kokosovým mlékem

Odpolední svačina-cottage sýr, skyr, rajčata, konopná semínka

Večeře: čekanka, avokádo, syrečky, ořechy, hruška