Teorie ideální váhy, která se vám možná nebude líbit

Nikdy jsem nebyla hubená či drobná. Ani jako dítě. Byla jsem malá a měla jsem krátký nohy, pořádný špalíky, žádný hubený tyčky, byla jsem taková celá bytelná. S pubertou jsem začala být holka "krev a mlíko" ač tohle přirovnání vlastně vůbec nemám ráda, protože si ho každý vykládá dost po svém. Měla jsem největší prsa ve třídě, což mě pěkně štvalo a ve 13 letech jsem už byla hotová ženská. Břicho, zadek, stehna. A překvapivě pořád krátký nohy 😁

Do kolonky "obézní dítě/puberťák" jsem ale zdaleka nepatřila. Nevím, jak bych to popsala, taková chytrá horákyně, ani tlustá, ani hubená. Měla jsem kamarádky hubenější než já (těch bylo pochopitelně víc), ale taky kulatější než já. A od mala jsem poslouchala: ty nikdy hubená nebudeš, protože u nás nikdo hubenej neni. Po kom bys asi tak byla, prosim tě? Prostě máš ty naše geny a hotovo!

6. třída...žádný tintítko jsem nikdy nebyla, ale tlusťoch taky ne!

Ale na geny se svádí leccos. A nadváha či obezita je dost často na prvním místě. Jenže co když nejste obézní? Co když jste úplně zdraví, výkonní, akorát nespadáte do fitness sixpack šuplíku? Jíte zdravě racionálně, přiměřeně sportujete, přiměřeně relaxujete, ale přesto jste větší, mohutnější, špekatější než Věrka, která nic nedělá a je jak lunt? To přece není možný......Ale je! A je na čase se s tím smířit.

Tak jako máme geneticky dánu tělesnou výšku či délku končetin, tak máme geneticky daný interval ideální tělesné hmotnosti. Řekněme plus mínus 5 kilo. A pro mnohé z nás to bude nemilý fakt, že to číslo je o dost větší než naše vysněná váha. Z této mystifikace vzniká spousta frustrací, úzkostí, depresí a taky poruch příjmu potravy. Jsou to všechno výdobytky dnešní doby. Naše babičky opravdu neřešily, zda mají žílu na bicepsu nebo vyrýsované břicho. Myslím, že své tělo braly naprosto neutrálně. Ani pozitivně, ani negativně.

BODY NEUTRALITY. Jediný správný vztah ke svému tělu, je vztah neutrální. To mi nikdo nevymluví. Nemám totiž ráda ani BODY POSITIVITY. Proč? Protože to zas zavání sebeláskou a "mám se ráda taková jaká jsem"(alibismus jako prase), z čehož mám kopřivku. A už jsem o tom TADY jednou psala 😉

Jak tuto ideální tělesnou hmotnost zjistit či poznat? Jak ji přijmout a jak se s ní popasovat? Správné odpovědi mají hodnotu výhry ve sportce.

Já svoji ideální hmotnost znám. Měřím 167 cm a značka ideál je rozmezí 69-75 kilo. No to je strašný přece. Ta je tlustá. Prý ideální hmotnost. Ano, je to tak! Jsem prostě bytelná, opakovaně mám změřený velký podíl svalové hmoty v různých "váhových" obdobích. Jak jsem na to číslo přišla? Úplně jednoduše: pozorováním. Většinu svého dospělého, přiměřeně aktivního života jsem vážila kolem 70 kilo, strop je pro mě 75 kilo. Když jsem otěhotněla, vážila jsem 71 kilo. Nikdo by o mně tou dobou neřekl, že jsem tlustá či mám nadváhu. Od 20 let, se dvěma přestávkami, pravidelně sportuji, už dlouho jím lépe než 90% české populace a váha v daném rozmezí je pro mě dlouhodobě udržitelná, bez extrémů a omezení. Taky už jsem si zkusila svoje maximum a to 85 kilo a to doufám, že se nebude nikdy opakovat. To bylo v době, kdy jsem zcela přestala sportovat, pohyb jako takový nula a vůbec jsem tomu nepřizpůsobila stravu.

Rozlučka se svobodou, cca 70 kilo

Na vrcholu mé lektorské kariéry, zhruba před 10 lety. Standardních 70 kilo :-) 

69 versus 85....vpravo už nikdy! 

Ale no tak! Mohla bys bejt přece štíhlejší, Jituš! No to určitě mohla. Taky jsem byla. Opakovaně jsem to zkoušela a podařilo se mi to. Ale VŽDYCKY jsem se za určitou dobu vrátila zpátky ke "své" váze a to přesto, že jsem dále sportovala a jedla pořád dobře. Jen jsem jedla víc a přestala jsem dřít 5x-6x týdně. Jednoduše jsem jen přestala žít v extrému a striktní disciplíně, protože to fakt nechceš. Chceš přece normálně žít, se vším všudy.
No ale Věrka měří taky 167 cm a váží 55 kilo. A je v pohodě, dokonce vlastně ani moc necvičí, jen chodí s pejskem a dětma ven a miluje dorty. A je krásně štíhlá, není ani hubená. Jojo, já Věrku znám, už jako dítě byla drobounká, samá ruka samá noha. Je taková vlastně celý život.

A je to v pořádku. Geny. Rozumíme?

Všechny ženy váží 70 kilo. Každý jsme originál a netřeba se s nikým porovnávat.

A ještě jeden, můj oblíbený příklad. Moje maminka váží celý život stejně. Je kulatá. Podle těch stupidních tabulek má nadváhu, ne-li obezitu. Říkáme jí motorová myš, nezastaví se celý den, jí úplně normálně, nepřejídá se, nepřemýšlí nad jídlem, v létě jí dává nějaké suroviny zahrádka, každý den vaří klasická jídla, občas vyzkouší něco nového. Je jí 71 let a je úplně zdravá. Pan doktor jí pokaždé říká: "Paní Králová, ne aby vás napadlo hubnout, to byste mi mohla onemocnět." Je v tom veliká pravda. Žije život bez výkyvů, pořád stejně. Stejně jí, stejně spí, stejně se hýbe.  Kéž bychom to my dokázali.

Tělesná hmotnost je zkrátka ZNAK, tělesný atribut, který má každý z nás nadělen do vínku. Na rozdíl od tělesné výšky s ním ale můžeme manipulovat, můžeme jej ovlivňovat. A já si říkám, co nám to ten bůh, nebo kdo vlastně, nadělil?  Nebylo by jednodušší, kdybychom s ní manipulovat nemohly (my ženy především)? Lidstvo by mělo o jeden globální problém méně. Ale dost fantazírování.

Vždyť kdo dnes vlastně ví nebo aspoň tuší, jaká je jeho ideální váha? Svět na straně jedné bojuje doslova s pandemií obezity, na straně druhé nás média a sociální sítě masírují fotkami vysekaných těl ve smyslu "kdo nemá sixpack, je horší člověk." Kde je nějaká úcta a respekt k vlastnímu tělu, ke svému základu, ke svým genům? Nevidím ji.

Zkuste se vrátit ke své podstatě, k tomu jaké jste byly, když jste o fitness, dietách, kalorických tabulkách, posilování a běhání neměly ani páru. Když jste byly zdravý, vysmátý, normální holky. A z druhé strany. Když jste nebyly obézní, nezajídaly jste rozchody, stres, necpaly se od rána do večera prefabrikátama a po svých nevyšly ani do prvního patra. Když jste byly zdravý, vysmátý, normální holky. Když jste to byly VY, nezdecimované dietami, přejídáním, leností, vyčerpávajícími tréninky. Tam někde bude ten váš bod zn. Ideál.

Aktuálně jsem ve svém ideálním bodě. 71 kilo. Plus 4 kila od ukončení soutěže Do Formy. To byl ten extrém, byť se mi samozřejmě vizuálně velmi líbil. Pocitově to bylo horší. Byla mi nepřetržitá zima, občas jsem večer vyluxovala špajzku a ledničku, pořád jsem myslela na jídlo, měla jsem výčitky svědomí, když jsem nešla cvičit, byla jsem často extrémně unavená, na EKG mi opakovaně naměřili 50 klidovou TF až se pan doktor velmi podivoval. Bylo to hezké, ale pro mé tělo nepřirozené. V té dané konkrétní situaci- tedy ve věku 46 let, při plném pracovním, podnikatelském a rodinném nasazení. Možná kdyby mi bylo pětadvacet, na pohodu práce, single život...asi by to bylo fajn zpestření a ta negativa toho celého procesu by nebyla tak razantní. Vždycky je totiž potřeba vše vnímat v soukolí životních podmínek. Nicméně interval ideální váhy se tím nemění, proto je to interval, nějaké rozmezí od-do.

66 kilo, 17% tělesného tuku. Hezké, ale za cenu velkého diskomfortu.

A dnes! 71 kilo a pohoda! 

Jak svoji ideální váhu přijmout, pokud je vyšší než je váš vysněný ideál? Prostě to přijmout. Jako fakt. Jako to, že mám krátký nohy. Budu je mít někdy dlouhý jak tejden? Těžko! Vše souvisí se sebepřijetím, s BODY NEUTRALITY. Tělo je schránka na orgány. Naším úkolem je udržovat ji co nejdéle funkční. Nelikvidovat ji obezitou, kouřením, přejídáním, dietami, tvrdými tréninky. Způsobů, jak ji ničit je spoustu. To nechceme. Chceme pravý opak. Takže se soustřeďme na funkčnost a zdraví, nikoliv na vizuál a krásu. Za sebe mohu říci, že ke svému tělu jsem měla vždycky úplně stejný vztah, respektive jsem sebe samu vnímala úplně stejně bez ohledu na váhu. Váha neurčovala moji sebehodnotu. Samozřejmě, že pokud jsem měla těch 85 kilo, byla jsem na sebe naštvaná, že jsem to nechala tak daleko dojít, vnímala jsem to jako "system error". Neměla jsem ale díky tomu nižší sebevědomí, chovala jsem se k sobě i svému okolí pořád stejně. Pořád jsem byla společenská, optimistická se sklonem k exhibicionismu 😆S úbytkem kil se moje sebevědomí určitě zvýšilo, ale spíš v tom slova smyslu, že jsem to dokázala, že jsem překonala překážky, svoje pohodlí, že jsem vyhrála bitvu. Prostě životní etapa. To sebepřijetí je základ. Je to cesta, často velmi dlouhá a klikatá.

Přestat vnímat svoji lidskou hodnotu přes tělesný vzhled je velmi těžký úkol, obzvlášť v dnešní době. Pokud to máte stejně jako já, pojďme si společně pogratulovat. Pokud jste stále na cestě, držím palce, ať jste brzy v cíli.

Co vy a vaše ideální váha? Znáte ji? Popasovali jste se?

Pište, moc ráda si všechno přečtu!

Vaše

JS

Proč nikdy nebudu fitness koučem?

S myšlenkou stát se fitness koučem jsem si pohrávala už celkem dlouho a to velmi intenzivně. Nebylo to jen tak. Tedy, že bych se ráno vzbudila a řekla si: ode dneška budu fitness kouč. Bylo to postupně na základě reakcí a dotazů, které mi chodily do soukromých zpráv na sociálních sítích, ale taky na základě práce s lidmi, zejména v mém kurzu skupinového cvičení. Vždy jsem ochotně a ráda radila v podstatě každému, kdo se na mě obrátil. Bavilo mě to a dávalo pocit užitečnosti. Občas jsem nad dotazy kroutila hlavou, to se přiznávám. Taky jsem už vlastně takový minikoučink párkrát dělala, zadarmo. Strávila jsem nad konceptem hromady času, opravdu promýšlela každou větu, postup a radu. Jaké jsem měla výsledky? A čí to vlastně byly výsledky? Moje? Nebo "charitativních" klientek? 

Výsledky nebyly žádné. Všechny to vzdaly. Přestaly komunikovat. Vymlouvaly se: nemám čas, mám problémy, jedu na dovolenou atd. Byly to jednotlivci, pravda. Bylo to zadarmo, pravda. Byly to asi i špatné rady a postupy. Tohle se odehrálo zhruba před dvěma lety a od té doby jsem zdolala  další kus té nekonečné cesty sebepoznávání v oblasti zdravého a udržitelného "fitnesslifestylu". Zkusila jsem nutriční restart Whole30, z low carb stravování jsem přešla na intuici, podpořenou občasným počítáním v tabulkách, vysekla jsem formu v transformační soutěži časopisu MF, objevovala, zkoušela, vařila, trénovala, četla 😉

Na jaře se na mě opět obrátilo pár žen, které chtěly spolupracovat, chtěly abych jim pomohla na cestě k vysněné postavě, k tomu aby se cítily dobře ve svém těle. Předběžně jsem na to kývla a začala pracovat na projektu "Fitness koučink". Vždycky jsem si vyškrábla nějaký čas, abych s tím pohnula dopředu. Provedla jsem zásadní "upgrade" starého projektu, přemýšlela, nemohla spát, dělala jsem si poznámky k okamžitým nápadům, rozšiřovala, rozepisovala, větvila. Byla jsem rozhodnutá  zhruba v polovině července celou akci spustit, respektive začít "ostrou" spolupráci, zatím se dvěma klientkami. 

Ale všichni víme, jak to je....Kdy se Bůh nejvíc pobaví? Když člověk začne plánovat😀

Díky náhlé změně zdravotního stavu a vůbec změně běžného životního tempa jsem měla opravdu hodně času přemýšlet. Spoustu věcí přehodnotit. Podívat se na ně z jiné perspektivy. 

Podle názvu článku je asi zřejmé,  k čemu jsem došla. 

Zkrátka a dobře fitness koučem nikdy nebudu. Tedy tím klasickým koučem, který je několikrát v týdnu v kontaktu se svými klienty, radí, počítá, píše, hodnotí, analyzuje a dává úkoly.....a kasíruje za to peníze.

Proč? 

• protože ani já jsem nikdy žádného kouče nepotřebovala. On ho totiž nikdo nepotřebuje. KAŽDÝ zvládne být pánem svého těla. Úplně KAŽDÝ. Neboli když mám své PROČ, najdu způsob JAK. Obzvlášť v dnešní době. 
• protože je to celoživotní cesta sebepoznání a právě ta cesta je nesmírně přínosná, zábavná a obohacující.
• protože je potřeba dělat chyby, je potřeba překážek, které musíme překonávat. Sami, bez cizí pomoci. Jen tehdy zjistíme, co je pro nás dobré, co nám vyhovuje a co škodí. Metoda "pokus-omyl" je jediná, samozřejmě poměrně dlouhá, ale spolehlivá cesta k úspěchu. 
• protože je to "jenom" jídlo. Věc přirozená. Dělá se z toho poslední dobou děsná věda. Vládne informační chaos a to v každé oblasti lidského bytí. Přitom opravdu stačí mít elementární vědomosti, používat selský rozum a naslouchat vlastnímu tělu.
• protože každý by měl mít odpovědnost sám za sebe. Za svoje zdraví a za to, jak vypadá a nesnažit se tu odpovědnost přenést na někoho jiného. Lehce se pak řekne: "Měl jsem špatného kouče" místo: " Nezvládl jsem to, protože......" Zkrátka to,  jak budeme na naší cestě úspěšní, ovlivníme pouze a jen my. Je to na každém z nás. 
• protože nechci řešit, jestli si Boženka může dát k snídani kaši a jestli nepřibere deset kilo, když si dá večer ty prokletý těstoviny 😀.

Nevím, zda jsou moje důvody pro vás pochopitelné a zcela upřímně je mi to vlastně jedno😉 Mně to prostě přijdou úplně vyhozený peníze. Platit někomu za to, že mě "naučí" jíst. Není to děsivé, když si to přečtete? NAUČIT JÍST. 

Na druhou stranu mám téměř hotovou "kuchařku", jak na to. Jak být sám sobě koučem, jak  se zorientovat v přemíře informací, udělat si na vše svůj názor a najít svoji cestu. A je mi líto, si to nechat všechno pro sebe, mít to zkrátka v pomyslném šuplíku.

A teď nastává ta hodina HÁ. Okamžik, kdy učiním veřejný slib. Ráda bych svoje know-how vydala jako e-book. Ufffff. Neslibuji žádné konkrétní datum, protože ho nevím. Obsah mám téměř hotový, ale absolutně si nevím rady s formou. Nikdy jsem žádný e-book netvořila, nemám ani své webové stránky. Počítám s tím, že se obrátím na profesionály, protože tyhle grafické/marketingové/počítačové/internetové záležitosti jdou zcela mimo mě. Nicméně pokud máte v tomto směru nějaké rady a doporučení, budu vám za ně nesmírně vděčná. 

A jak vidíte boom fitness koučinku vy? Připadá vám užitečný? Nebo jsou to podle vás vyhozené peníze? Máte nějakou zkušenost s e-booky? 

Pište, moc ráda si jako vždy počtu. 

Vaše 

JS

Jsem žena....(ne)musím podávat výkony

Takové, řekla bych, až symbolické foto pár hodin "před"  

První třetina léta je ze námi...a můj poslední článek je z února 😖Je klišé tvrdit, že není čas a energie. Vím to. Ale je to krutá pravda. A můžu si za to sama.

Moje psaní se zbrzdilo během jara k bodu nula. Náhle totiž bylo v hlavě prázdno, ačkoliv jsem zažívala šrumec. Asi právě proto. Nebyla jsem schopná ani dokončit report ze soutěže "Do formy", přestože fotek, tipů, receptů a dojmů bylo mraky.

Takže stručně: soutěž jsem zdárně ke své spokojenosti dokončila, dokonce jsem se probojovala do finále💪 a dokonce si mě, k mé velké radosti a polechtání ega, všiml redaktor časopisu Muscle and Fitness Honza Kavalír (ještě jednou díky) a udělal se mnou rozhovor, který si můžete přečíst ZDE. Sociální sítě jsem však neopomíjela a občas něco nasdílela.

Taky jsem si založila Instagram, který jsem zhruba před dvěma lety opustila. A vůbec nevím, jestli jsem s tím opětovným založením udělala dobře. To už je to jen reklamní plocha nebo co? Těšila jsem se na inspirativní posty a fotky a ono je to jen samé "stories"? A to jsou tak rychlé klipy, že absolutně nestíhám pojmout ten obsah. Sleduji velmi málo účtů, několikrát jsem už promazávala a vlastně mě úplně nejvíc baví cestovatelské účty a účty obyčejných lidí, kteří mají svůj malý okruh sledovatelů, stejně jako já. Asi jsem už stará a asi nejsem cílovka.

S jarem už začala jít moje psychická/učitelská kondice do kopru. Čtvrtletí, rodičáky, maturity, praxe, konec pololetí...vrchol školního roku, kdy jsem kývla na nadúvazek byl smrtelnej. Do toho všechno okolo: moje kurzy pro ženy, povinnosti kolem rodiny, organizace a zařizování dovolené, předem dlouho plánované kulturní akce (které jsou sice úplně boží, ale stojí mě vždycky strašně moc sil) atd. Jenže ještě si přece musím jít zaběhat a uvařit si zdravé jídlo na druhý den do práce, připravit oslavu narozenin a asi deset dalších věcí.  Ježiš, ta si stěžuje.....Nestěžuju, jen píšu, jak jsem neschopná kouzelného slovíčka NE a jak je můj mozek chorobně naprogramovaný na výkon. Jedu na výkon. Heslo, které vládne světu. Na výkon přece jedou stroje....a vrcholoví sportovci, kterým výkon limituje kariéru....a muži, kteří jsou na výkon/boj stavěni hormonálně a tělesně.

Pro ženu je posedlost výkonem a neschopnost říkat NE smrtícím koktejlem. Proč? Protože na to není uzpůsobena jako muž. Muž, ač tvrdě pracuje mnoho hodin denně, dokáže si v pohodě jít zahrát s kumpánama fotbálek, vyzvednout dítě na kroužku, dát si pivo, vypnout, tvrdě spát. Má testosteron, adrenalin a taky "black box". Přepne do režimu "černá skříňka", vypne, na nic nemyslí, odpojí se. Žena toho není schopná. Ze své podstaty na to není nastavená. Nemá žádnou černou skříňku, má neustále propojené dráty, které jiskří. A to se pak lehce stane to, že když jste na dovolené a dovolíte mozku chvilkový "black box", protože prostě "mám vše hotovo a čumim do moře", tak mozek a tělo vypne.

Konec.

Mohl být. Není. Žiju. Čeká mě mašinérie lékařských vyšetření, možná se mi život otočí vzhůru nohama ve všech směrech....a já teď tady sedím a brečím do klávesnice. Brečím, protože jsem vděčná za to, co se mi stalo. Za to, že jsem dostala šanci na změnu. Nejde to hned a nejde to lusknutím prstu. Přes noc nezměníte něco, co v sobě máte zakořeněné, něco na co jste dlouhodobě nastavené, něco v čem vás okolí podporuje (tobě to tak sluší, ty toho tolik stíháš, ty jsi šikovná, chtěla bych být jako ty), to v čem jste vyrůstaly. Nejde to. Bude to hodně dlouhá a dost trnitá cesta. Ale je, se základními obrysy, přede mnou.

Asi to teď vyznívá děsně pateticky, ale on ten život prostě patetickej je. Smích a slzy. Radost a smutek. Nadšení a bolest. Nahoru a dolu.

Je to zase nějaký celý víc osobní, než jsem měla v plánu. Teď mi to jinak nejde. A co jsem tím vším vlastně chtěla říct?  Ženský, nesnažme se změnit to, pro co a jak jsme byly stvořené. Příroda má svůj řád. Jsou muži a ženy. Samci a samičky. Tak to má být a tak je to správně. Každý má svou biologickou podstatu a z ní vyplývající schopnosti a role.  Nejsme přece žádné superhrdinky, nejsme Xeny, nejsme bojovnice, nejsme primárně ty, které loví potravu, nemusíme být dokonalé a nemusíme zvládat všechno, co po nás okolí chce. Jsme křehké a zranitelné víc, než si myslíme. Jsme slabší pokolení. Strážkyně rodinného krbu. Říká se to tak, ne? Nesnažme se změnit naši předurčenost. Nelze to.

Ženy ženám 💗 Moje TOPky 😃

A chlapi, dovolte svým ženám, být víc ženami. Se všemi jejich nedokonalostmi, slabostmi, emocemi a neschopnostmi. Budou vás za to milovat ještě víc.

Opatrujte se a ve zdraví přežijte čas dovolených.

Vaše

JS

První třetina "Do formy" 1:0

Jak jsem slíbila, tak činím. Příprava na jakoukoliv soutěž je vždycky výživným blogerským materiálem. O mé motivaci účastnit se čistě estetické soutěže časopisu Muscle and Fitness jsem psala ZDE. Uplynulo pár týdnů, ubylo pár kil i centimetrů a tady je takový souhrn toho, co mi funguje, co se mi osvědčilo, co jím, co cvičím, co mě motivuje, zkrátka všeho, co s tím souvisí.

Začnu tím nejdůležitějším a tím je jídelníček.

Správně kvalitativně, ale i kvantitativně sestavený jídelníček tvoří 80% úspěchu. OK 75%. Vyberte si číslo, jaké chcete, ale jídlo je základ všeho. Špatně poskládanou stravu zkrátka nepřecvičíte. Pokud mě sledujete na mých FB stránkách víte, že se dlouhodobě stravuji čistě, vyváženě, zdravě. Takže v čem byl problém? V množství, v pití vína, dojídání po ostatních členech rodiny, zobání zbytečností k vínu. Jsem s tím až trapná, píšu to snad v každém svém fitness článku. 

Co zůstalo stejné? 

Skladba jídelníčku. Jím stejná jídla jako před soutěží. Tedy jídla z velké části odpovídající paleo/low carb. Ale taky si občas dám "normální" nedělní oběd s rodinou, vafle k snídani nebo malý dezert na oslavě. Zachovávám tedy režim "normálního" člověka. Dávám záměrně do uvozovek. Zkrátka nejedu žádný extrém, žádnou kulturistickou přípravu. Tohle nechci. Není to moje cesta.

Co se změnilo?

• nepiji alkohol. Ale jelikož miluju víno, tak si ho dám jednou týdně. Maximálně 2 skleničky. Moc se na něj vždycky těším. Pivo jsem neměla více než 6 týdnů.
• mírně jsem snížila sacharidy a omezila klasické pečivo, které jsem ale ani dříve moc nejedla. Teď ho vlastně nejím vůbec. Když už pečivo, tak jedině Eiweissbrot, tedy bílkovinový chléb z německé Aldi (ekvivalent českého večerního chlebíku od Penamu, ale mnohem chutnější).
• zmenšila jsem porce, tedy obecně množství jídla. Nedojídám po nikom. Nikdy nic. Kecám, občas trochu zeleniny po dceři. To je cajk. Nedojídám se ořechy a sýrem po večeři. Opravdu si rozmýšlím, kolik si toho nandám na talíř.

Kalorie, makra 

Standardně nevážím a nepočítám. Neskutečně mě to obtěžuje. Nicméně jsem se na 5 dní vybičovala, abych měla zpětnou vazbu. Toto jsou moje průměrné hodnoty:

Kcal: 1 909 (1776-2094)

Bílkoviny: 117 g (97-160) 

Sacharidy: 102 g (69-149)

Tuky: 107 g (87-137)

Zatím mi to takto sedí, uvidíme, jak to půjde dál. Sami vidíte, že to fakt není žádná hladovka. To není nic pro mě. Sázím na svou lety vycvičenou, ale i vědomostmi zatíženou intuici.

Pro redukci tuku je naprosto nezbytný kalorický deficit. Tedy přijmout méně kalorií než jich vydat. To se mi v průměru též daří. Podle mých chytrých hodinek mám průměrný denní výdej cca 2200 kcal, z čehož je přibližně 1600 kcal bazální metabolismus. Opět jsou to průměrné hodnoty. Některé dny jsem měla deficit až 700 kcal a to už je opravdu hodně. Je to dlouhodobě neudržitelné a tělu se to brzy přestane líbit. Udává se, že optimální deficit je 10-15 % denního příjmu, což mi vychází. Některé dny jsem totiž v deficitu nebyla vůbec. Možná se ptáte, jestli mě trápí hlad. Samozřejmě, že občas hlad mám.  Pokud jste v deficitu, je to normální. Je to jen někdy a není to nic strašného. Když mám hlad, tak se najím, a když mě hlad přepadne v deset večer, uvařím si čaj a jdu spát. 

O víkendu si vždy plánuji, co budu jíst následující týden. Neplánuji si komplet menu, ale jen oběd, Ten si totiž musím uvařit předem a nakrabičkovat do práce. Snídaně a večeře se odehrávají doma a jsou to vlastně pořád ta stejná jídla, co točíme týden co týden s rodinou. Každopádně plánování jídla je dost zásadní bod úspěchu. Kdo je připraven, není zaskočen.

Kdybych měla vybrat 15 potravin, které mám VŽDY v lednici, spíži, či mrazáku, tak by to byly:

- vajíčka

- ghee

- vysokoprocentní šunka

- parmezán

- ovesné vločky

- cottage

- kuřecí maso

- mražené zelené fazolky

- olivový olej

- obecně zelenina

- bílý jogurt

- kešu

- banány

- mražené lesní plody

- slanina

Z tohoto seznamu vždy vyčaruji komplet menu, které obvykle vypadá takto:

Snídaně: 5x v týdnu vajíčka v různých podobách. Obvykle se šunkou, parmezánem, avokádem, hromadou zeleniny. 2x v týdnu "sladká" snídaně - ovesná kaše, mugcake, vafle, nejčastěji s ovocem a trochou ořechového másla.

Moje snídaně jsou vcelku nudné, ale krásně barevné

Oběd: maso/sýr/vejce + zelenina v nějaké tepelné úpravě, dýňové karí s kuřecím masem, hovězí vývar se zeleninou, maso+houby+dýně, maso+zelí+smetana apod. Hodně se inspiruji Voňavou kuchařkou Lucie Grusové. Čas od času si zajdu do vietnamské restaurace, protože ta jejich jídla je moje velká láska. Obvykle si dám nějakou jejich variantu polévky Pho.

V týdnu mám na oběd cca 10 minut...je to děsný

Svačina: bílý jogurt+tvaroh+ovoce, jogurt se 100% ovocným pyré,  cottage+zelenina, uzený tvaroh+zelenina, kefír, šunka+sýr+zelenina apod.

Svačinky probíhají jen v týdnu

Večeře: zeleninový salát na různé způsoby+maso/sýr/vajíčka, tortilla+maso+zelenina. Občas si po večeři dám malou zavřenou hrstičku mandlí nebo kešu, nebo si je hodím do salátu. 

Společné večeře doma jsou rituálem pro všechny

O víkendu skoro vždy vynechávám svačinu, a to z toho důvodu, že vstávám později a celé stravování se mi posouvá: snídáme později, obědváme později, ale dříve večeříme. Tři jídla mi bohatě stačí.

Suplementace

Klasická fitness žádná. Ani obligátní protein.  Každý den si dávám pouze Performance Magnesium a Multivitamín Nexgen od Reflex Nutrition. Ráda bych bez suplementace dojela až do konce.

Tréninky

Trénuji 4-5x v týdnu podle časových možností. Dvakrát v týdnu mám skupinovou lekci s holkama. Je to vlastně moje jediné kardio, pokud to ještě lze považovat za tento druh tréninku. Někdy totiž zvedáme už pěkný nálože. Nejčastěji je to intervalový trénink, tabata či kruhový trénink. Lekce je pokaždé jiná. Od začátku září jsme snad neodcvičily nachlup stejnou hodinu.

Přidala jsem silové tréninky. Každý týden minimálně dva. Cvičím jen v domácí posilovně, tedy jen volné váhy, žádné stroje. Základ tvořil v prvních 4 týdnech starý protokol od Adama Česlíka La Femme, který už bohužel není k mání. Podrobněji jsem se mu věnovala ZDE. Odcvičila jsem celou první fázi, v posledních dnech už si sestavuji tréninky sama, ale třeba 50 % použiji z protokolu. Nemám ráda stereotyp. A hlavně moje tělo miluje pestrost a variabilitu. Je to základ progresu. Lidský organismus se velmi rychle adaptuje na tělesnou zátěž, a aby se neustále zlepšovalo, je potřeba ho provokovat a dávat mu nové podněty. Ještě jedna důležitá věc. I když cvičím silový trénink, snažím se jej vždy odcvičit co nejrychleji. Pauzy mám jen opravdu nezbytně nutné, pár sekund. Žádné minutové pauzy, ty moje trvají maximálně 20-30 vteřin. Někdy jdu ze série do série či ze cviku do cviku bez přestávky, řídím se čistě vlastními pocity. Když nemůžu, odpočinu si. Docílím tím toho, že moje tepovka nikdy extrémně neklesne a drží se v nějaké řekněme aerobní hladině po celou dobu tréninku. Celý proces se tím zeefektivní. A taky tam netrávím půl dne že jo😉. Každý trénink trvá kolem jedné hodiny včetně zahřátí a protažení.

Zjistila jsem, že si budu muset dovybavit domácí posilovnu, poněvadž se současnou výbavičkou mi zanedlouho dojdou náboje na zvyšování zátěže. Mám v plánu si pořídit jednoruční šestihranné činky o váze 10 kg na cvik zvaný row-plank a nejen na něj samozřejmě, dále nějaké další kotouče na nakládací činky a ještě šestihranné pětikilovky.

LISS kardio, tedy aerobní cvičení o nízké intenzitě, neprovozuji žádné. A běhat budu až s jarním slunkem a s novými botami 😀. Opravdu poctivě zařazuji po každém tréninku strečink v minimální délce 10 minut, nikdy ne kratší.

Mám ráda čísla a statistiky. Takže za pět týdnů odtrénováno:

13 silových tréninků

8 intervalových/kruhových tréninků

2x jsem si dala velmi svižnou procházku delší než 60 minut.

Moje domácí posilovna 

Myslím, že to roste pěkně 

Motivace 

Motor úspěchu v jakékoliv oblasti lidského života a řekla bych faktor nejdůležitější. Když máte své PROČ, vždycky přijdete na to JAK a žádná překážka není dost velká na to, aby vás zastavila.

Napíšu to jednoduše. Baví mě to. Není to pro mě trest, ani bůhvíjaký diskomfort. Jak jsem v minulém článku psala, trochu bojuji s časem. Tudíž se jevilo jako nejtěžší všechno skloubit dohromady tak, aby doma nepindali, abych stihla veškeré své rodinné, ale i pracovní povinnosti. Překvapivě to bylo lehčí, než jsem si myslela. Časový prostor, kdy mohu jít cvičit, se mi smrsknul do dvou, maximálně tří přesných termínů a jindy ani ťuk. Tím pádem je to vlastně dost jednoduchý. Když bych vynechala, už to v daném týdnu nemohu nahradit. Mám smůlu. Za celých pět týdnů se mi to nestalo (vyjma týdne s virózou, o tom až za chvíli) a jsem na to pyšná. Ani jednou jsem si neřekla: nejdu, nechce se mi. A jakože se mi párkrát nechtělo, protože jsem toho měla za ten den/týden dost. V momentě nazutí bot všechny tyhle pocity zmizely a endorfiny při a po tréninku vykonaly svoji práci dokonale.

Kromě toho, že mě celá cesta baví, mi v motivaci pomáhá:

• Deník, který si od začátku vedu. Píšu si, co jsem cvičila, svoje pocity, zhodnocení týdne apod. a taky se chválím. Dávám si jedničky, často s hvězdičkou.

  

  Moje čmáranice. Jsem deníkový typ :-)

• Focení. Fotka je ten nejlepší motivační nástroj. Tak jednou za 2 týdny si udělám koláž, abych viděla pokrok. 
• Měření. Měřím se 1x za měsíc a míry si zapíšu do deníku.
• Vážení. Vážím se jednou týdně a přemýšlím, že se na to vykašlu. Váha mi totiž lítá plus mínus kilo neustále. Mám chytrou váhu spárovanou s aplikací. Je to fajn, ale fotky jsou mnohem lepší. 
• Podpora okolí. Moje holky z kurzu jsou tak skvělé. Pořád mě chválí a já chválím je. Ženy ženám. 
• Sociální sítě. Moje Fit FB stránka mě fakt baví. Ta zpětná vazba, kterou mám, je tak motivující. Jsem opravdu šťastná, že určitou skupinu lidí moje příspěvky oslovují a inspirují. A že už vás je. Díky díky.  Musím též zmínit FB skupinu Do formy, která je určena přímo soutěžícím. Sešla se tam super parta lidí, kteří se vzájemně podporují. Moc se mi líbí ty různé cesty, různé osudy. Držím všem palce a jsem zvědavá, jak to všechno dopadne. 
• In body. Po téměř roce jsem se nechala přeměřit. Nečekala jsem nic povzbuzujícího. Nejsem slepá a mám doma zrcadlo. Nicméně čekala jsem to horší.  Můj cíl je dostat se na výsledky, které jsem měla před dvěma lety. Přesněji snížit tělesný tuk z 22% na 17% a zachovat, případně navýšit svalovou hmotu. Váha jako taková je mi fuk. 

  

  Chci zpět na čísla vlevo

Ještě jedna věc k motivaci. Často čtu "když mě nikdo doma nepodporuje, nikdo mě nechápe, proto selhávám." Blbost. Podpora je fajn, ne že ne. Ale jde to i bez ní. Jen to jen a jen o vás. Jste na to sami, jako na všechno v životě. Jak to máme my doma? Vlastně nijak. Jedu si to svoje. Každý den na otázku "dáš si víno?" odpovídám ne. Jednou týdně ano, za odměnu. Občas proběhne vtípek na můj účet. Nikdo mi klacky pod nohy nehází, to vůbec ne. Ale taky nikdo netleská, nejásá, nikdo se mi nepřizpůsobuje. Přizpůsobuji se já. 

Pokroky za 5 týdnů

Úbytek váhy: - 2,5 kg přibližně. Jak už jsem psala, váha mi lítá nahoru dolu o kilo až kilo a půl. Vlastně hmotnost je asi to poslední, o co mi jde.

Hrudník: - 3 cm

Pas: - 4 cm

Boky: - 3 cm

Stehna: zatím příliš neměřitelné. Ten půlcentimetr ani nevím, jestli jsem správně změřila.

Oblečení: kalhoty velikosti 38 jsou mi zase krásně. Byla jsem v nich jako jitrnice. Prsa mi nelezou z podprsenky. V klidu si obléknu upnutý svetřík bez špeku na zádech. 

S tím, co vidím v zrcadle jsem fakt spokojená. 

Vlevo začátek února, vpravo začátek ledna. 

Celkově se cítím moc fajn. Tím, že jsem odbourala dennodenní popíjení vína jsem daleko méně unavená, ačkoliv mám větší výdej energie. Lépe spím. Nejsem opuchlá. Padají mi prstýnky. Mám lepší pleť. Ustoupil mi ekzém (souhra více okolností - konečně nosím poctivě rukavice a mažu se tím nejlepším a asi nejdražším krémem, co jsem kdy měla, legendárním L´occitane). Jsem méně bolavá. Od léta mě neustále něco bolelo. Záda, kyčle, nohy, ramena. Musím zaklepat, nic mě nebolí. Bolí mě jen svaly po tréninku a to je bolest, kterou mám masochisticky ráda. Žádné patologické bolesti se nekonají. Tento jev nepřičítám ani tak absenci alkoholu, jako nasazení kvalitního magnesia. Začala jsem ho užívat někdy v listopadu. Zhruba půl roku jsem neužívala nic. Byla to chyba. Od léta jsem trpěla na různé bolesti končetin, občasné noční křeče. Od listopadu se to začalo postupně měnit a teď si připadám jako Xena. 

Nemoc

V průběhu pátého týdne na mě skočila viróza. Klasika. Mají to všichni kolem. Nic smrtelného, ale otrávit to dokáže značně, obzvlášť když jste "in Process". Takže rýmička, nosohltan, kašel, škrábání v krku. Chodila jsem normálně do práce a zrušila dva tréninky. Léčba čajem, céčkem, Vincentkou a lišejníkovými pastilkami. Hned jak mi trochu otrnulo, šup do tělocvičny. A za dva dny šup choroba zpět. Učitelka, ale naprosto nepoučitelná. Takže opět jsem si dala 3 dny pauzu, vyšlo to krásně na jeden den pololetních prázdnin a víkend, tudíž jsem se poctivě kurýrovala. On ten týden bez tréninku nehraje roli a fakt je lepší nic neuspěchat. Tělo mi okamžitě odpovědělo na to, co jsem mu provedla. Stejně ničeho nedocílíte. Tělo má minimální výkonnost, velmi špatně regeneruje. Nemá to smysl. A nejhorší je, že tohle vím už dávno, a stejně jsem myslela, že mi něco uteče. 

Tohle by bylo z první třetiny přípravy vše. Vše je, jak má být. Jsem tam, kde jsem, a tak je to správně. Neporovnávám se s nikým. Jdu si svou cestou a svým tempem. Ani jednou jsem nezabloudila, nesešla z cesty, nezapochybovala o sobě ani o smyslu svého novoročního dobrodružství. Žádná krize se nekonala. Moc se těším na pokračování. 

Jak to jde vám? Potkaly vás nějaké nečekané překážky? Jdete Do formy soutěžně jako já? Nebo jen tak, na pohodu nesoutěžně? 

Moc se těším se na vaše komentáře.

Vaše JS

Cestománie #3 - Motodiary 2018: Z Itálie do Itálie

Ano, ano ...vím. Dala jsem si na čas. Možná jste si mysleli, že jsem to v italské Gordoně zabalila a jela domů vlakem 😃. Nestalo se tak. Pro připomenutí: předchozí díly mé cestovatelské ságy najdete ZDE a TADY. 

Den čtvrtý - Gordona (Itálie) - Valle di Cadore (Itálie)

Ve středu ráno jsme se probudili do kýčovitého italského rána kolem osmé hodiny. Slunko, azuro, zeleno, teplo. Posnídali jsme dost tragickou, chudou snídani, kterou nám paní domácí nachystala, ale když je hlad a nemáš jinou možnost, ještě poděkuješ. I za tousťák, taveňák a hnusný kafe.  Slunné ráno mě naladilo na optimistickou notu. Prolomíme dalším dnem tu dvoudenní deštivou smůlu? No to jsme ještě nevěděli. Předpověď byla vcelku příznivá, ale v horách a ve dvou stopách nikdy nevíš.

Ráno v Gordoně...pohled z terasy, kde jsme posnídali

Rozloučili jsme se s paní domu a lehce po 9. hodině jsme vyrazili směr Splügen Pass neboli Passo dello Spluga. Projížděli jsme  zchátralými, opuštěnými italskými vesničkami, nikde ani noha, maximálně jsme potkali obligátní práce na silnici a semafory. Zanedlouho jsme začali šplhat po úzkém sevřeném žebříku vzhůru, kdy další jeho příčky jsme často měli přímo nad hlavou. Hoši se řádně zapotili. Při následné zastávce konstatovali, že to byl zatím nejtěžší výstup vzhůru. Vyjeli jsme na náhorní plošinu a před námi se otevřela pohádková scenérie Lago di Montespluga. Překrásné horské jezero. Azurová obloha. Slunce. Pauza byla nutností. Chlapci si potřebovali vyklepat zápěstí a já potřebovala fotit.  Pokochali jsme se a jeli dál. Projeli jsme naprosto kouzelnou vesničkou Montespluga, která leží přímo v rohu jezera a ve které se zastavil čas, absolutně. Do reality nás vrátila až nabíjecí stanice na elektrokola. Vítejte zpět v jednadvacátém století. Chvilku jsme mírně a pohodlně stoupali a dorazili na vrchol průsmyku.

Ve špičce jezera se nachází tradiční italská vesnička Montespluga

Jezero je vlastně přehradou, zde je pohled na hráz

Tuhle krásu můžeš fotit donekonečna

Náš Jenda 

 

Nálada byla výborná 

Splužský průsmyk (oficiální český název) se nachází přímo na hranici se Švýcarskem. Stojíte tedy na vrcholu a doslova jednou nohou jste v Itálii a druhou ve Švýcarsku. Pohled na každou stranu je naprosto odlišný. Posuďte sami.

Švýcarská strana průsmyku

Italská strana průsmyku

Jediná společná fotka z cesty...reciproční focení s německými kolegy :-) 

Ranní zmuchlaný obličej z helmy :-) 

Povinné focení a hurá zase do Švýcarska. Klesání z průsmyku bylo impozantní a to nejen kvůli nádhernému horskému masivu před námi, ale také kvůli serpentinám, které při pohledu shora vypadaly tak dokonale symetricky, že budily dojem uměleckého díla. Sjezd tomu nakonec odpovídal. Stroje zatáčely v tak pravidelném intervalu, že i metronom by mohl závidět. Byl to zážitek.

Serpentiny jako podle šablony. Vypůjčeno z Google galerie 

Švýcarská strana Splügen Passu  z komplexní perspektivy. Opět z Google galerie. 

Dalším cílem bylo horské sedlo Albula Pass. Jeli jsme opět směr Thusis, v podstatě se kus cesty shodoval z jedním úsekem předešlého dne, projeli jsme městečky Tiefencastel a Bergün a už jsme to opět točili zatáčkami nahoru. Tentokrát výstup vzhůru nebyl tak náročný, cestou jsme křižovali železniční trať, která je světovým unikátem:  vede totiž až na nejvýše položenou železniční stanici v Evropě, na Jungfraujoch. 

Dorazili jsme na vrchol Albula Passu kolem poledne, takže jsme za raketu poobědvali v místním Hospitz  (Hospitz rovná se ve Švýcarsku restaurace a já už konečně vím, kde se vzal český název hospoda😃). Tato oblast je opravdovým rájem motorkářů. Potkali jsme jich tu opravdu hodně a musím říct, že Albulský průsmyk rozhodně patří k těm, co stojí za to. Z terasy restaurace  máte výhled na náhorní plošinu a horský masiv zároveň. Ten však vypadá zase úplně jinak. Není to ostrá šedá skála s pocukrovanými vrcholy. Tenhle kopec se svým vzhledem blížil více sopce. Za neustávajícího bučení všudypřítomných krav jsme si ta neobvyklá panoramata moc užívali.

Zase trochu jiné kopce

Hospitz někdy též Hospizio neboli hospoda 

Měli jsme namířeno směr Ofen Pass, tedy do středu Švýcarského národního parku. Už když jsme vyjížděli z Albuly,  v dálce jsem viděla nepěkné husté mraky. Pořád jsme se kolem nich točili a dešti se klikaticemi vyhýbali.  Nicméně ve městě Zernez už nebylo úniku. Naštěstí to byl lehký a krátký deštík, ani nepromoky jsme nestačili vytáhnout. A to už jsme minuli ceduli Švýcarský národní park. Ani nevím proč, ale očekávala jsem něco, co mi vezme dech. Dech mi však zůstal. Šumava. Úsek, kterým jsme projížděli byla taková výše položená Šumava. Kopečky, les, sem tam nějaká voda.   

Skoro bez povšimnutí jsme minuli Ofen Pass (Passo del Fuorn), kde jsme na poslední chvíli zastavili a vyfotili se u cedule. Je to takový naprosto nenápadný průsmyk bez serpentin. Zase Šumava 😉.

Vcelku nenápadné horské sedlo

Za kopcem už se mi počasí přestávalo líbit

Počasí v tuto dobu už mě optimismem příliš nenaplňovalo, mraky kam se podíváš, ale alespoň bylo teplo. Kousek od Ofen Passu se nachází další průsmyk, a to poměrně neznámý Umbrail Pass. Bylo to skutečně doslova přes dvě vesnice a začali jsme opět stoupat velmi sevřenými serpentinami vzhůru. Opět žebřík nad hlavou...a černé mraky všude. Dojeli jsme na vrchol. Ten byl nehostinný. Nikde nic. Pustina. Nicméně před námi ve vzdálenosti zhruba 1-1,5 km byly viditelné jakési budovy, věže a byl patrný dopravní šrumec. Vůbec jsem netušila, o co jde. Netušil ani Jenda. Jen můj muž věděl naprosto přesně, kde jsme a co nás čeká. Připravil si pro nás adrenalinové překvápko. 

Vlevo za námi silnice stoupá ke Stelviu

Hraniční přechod do Itálie na vrcholu Umbrail Passu

Umbrail Pass je další z průsmyků, jež se nachází přímo na státní hranici s Itálií.  A nejen to. Leží v těsné blízkosti legendární mekky motorkářů, kterou je Passo dello Stelvio. Údajně nejobtížnější, nejdelší průsmyk. V ten moment mě však daleko více než slovutné serpentiny zvedal adrenalin sílící vítr a děsivé mraky. Vyfotili jsme se tedy u cedule a rychle se přesunuli do centra dění, na úplný vrchol.  Katastrofa. Turecká tržnice. Bordel. Odpadky. Všude stánky se suvenýry, kýči a předraženým občerstvením. Stovky motorek. S nostalgií jsem vzpomínala na liduprázdné a klidné švýcarské průsmyky.  Moje obavy z počasí se už definitivně naplnily. Vítr se měnil ve vichřici, všude začaly lítat ty hnusný kýče a my se začali rychle soukat do nepromoků. Kluci si ještě rychle běželi koupit nálepku do kufru a vyrazili jsme vstříc blizzardu. 

Autor překvápka

Tohle jako musíš :-)  

Už jsme byli v mracích a začalo mi býti ouzko 

Malý kousek dlouhého a strmého žebříku

Pro srovnání: část Stelvia za hezkého počasí. Google galerie

Drsná krajina na Stelviu ve výšce téměř 2 800 m n.m.

Možná se ptáte, proč jsme se někde neschovali a nepočkali, až to přejde. Jednoduchá odpověď: jste ve výšce skoro 2800 m n. m., všude jen stánky, možná dvě kryté restaurace a stovky lidí, motorek, kol a aut. Zkrátka není kde se schovat a jediná možná cesta, je cesta dolů, protože dole už to není tak hrozný jako přímo v tom bouřícím mraku nahoře. Peklo začalo. Déšť, možná i sníh, kroupy, hromy, blesky. Vyrazili jsme. Měla jsem strach. Ten mě přešel v momentě, kdy nás minul cyklista na galuskách v cyklistickém letním dresíku. Jsme na tom vlastně dobře. Teď to samozřejmě hodně zlehčuji. Měla jsem fakt strach a asi i paniku. Tyhle všechny pocity jsem však měla hluboko uvnitř. Na průchod negativních emocí není v těchto chvílích zkrátka místo. Ničemu to nepomůže, nic to nezlepší, situaci to nezmění a už vůbec se vám neuleví.  Nemáte zkrátka na výběr. Musíte jet, držet se a zachovat klid. S plynutím času a klesáním samozřejmě bouře ustávala, ale pršelo stále vydatně. 

Přežili jsme a první sluneční paprsky jsme vítali opravdu hlasitě. Stelvio jsme si díky počasí tedy užili spíše z té negativní stránky. Myslím, že hoši složili motorkářský doktorát. Ikonický průsmyk totiž čítá 60 vlásečnicových serpentin a téměř 1900 metrů stoupání, v našem případě tedy klesání, což je v dešti a větru mnohem horší než obráceně. Sjet to mezi blesky, v kýblech vody, s nízkou viditelností a ještě se spolujezdcem, je majstrštyk. Možná mi až teď dochází, že to bylo opravdu na hraně. Když jste „v tom", přepnete do režimu přežít. Hormony vám v těle vytvoří koktejl, díky kterému to bez hysterie a zbytečných, život ohrožujících činů, přežijete. Já si to jinak neumím vysvětlit. Neumím si vysvětlit ten klid, se kterým jsem to dala, přijala. Klidem mě opět naplňovala důvěra v mého muže. V jeho schopnosti, dovednosti, zkušenosti. Věřila jsem mu. Právem a zaslouženě. V těchto situacích, nebo možná až po nich, vám dochází, že tam, kde jste a s kým jste, jste naprosto správně. Že vše je, jak má být. Tyhle zážitky vytváří pouto, které lze jen obtížně přetrhat.

Z osobní noty zpět k cestování. Bylo zhruba kolem čtvrté hodiny odpoledne a my sjeli pod kopce do tepla. V Meranu jsme udělali pauzu na benzince. Měli jsme toho všichni dost. Dvě kávy a nějaká sladká tyčka "nouzovka" nás zachránila. A jelikož jsme všichni ty emoce pěkně podusili, tak jsme se pořádně, ale opravdu pořádně pohádali…kvůli ztracené gumě z mého nášlapu. Taková klasika. Přežiješ téměř jistou smrt a pak tě rozhodí totální kravina😀 Muselo to zkrátka ven. 

Bylo teplo a nepršelo. Jaká radost. To jsme však ještě netušili, že před sebou máme asi 5 hodin dlouhé a náročné cesty. Nečekali nás už žádné klasické, velké průsmyky, ale rovnou velká část italských Dolomit. Byla to veliká krása, kterou jsme si bohužel už moc neužili. Neužili v tom slova smyslu, že jsme byli k smrti unavení a nemohli jsme příliš odpočívat. Tlačil nás čas. Do tmy jsme chtěli být na hotelu. 

Jedna z mála fotek, které jsme pořídili v Dolomitech. Škoda. Byla to nádhera.

Jak jsme z nížiny stoupali opět do kopců, začalo se ochlazovat. Sice bylo slunečno, ale byli jsme už zase vysoko. Projížděli jsme slovutnými středisky Sella Ronda, Cortina d´Ampezzo a dalšími. Splývaly mi v jedno. Dolomitské skály mě však naprosto uchvátily. Už víme, kam se vrátíme a co si se vším všudy užijeme. Z této oblasti nemáme moc fotek. Minimum zastávek a vybitý mobil, taková nešťastná kombinace. Moc mě to mrzí, protože to bylo impozantní. Tak příště. 

Jako na potvoru jsme totálně vyčerpaní, hladoví a zmrzlí v závěru cesty zabloudili a nemohli najít městečko s naším hotelem. Celé údolí se totiž nazývalo Cadore a tudíž všechno bylo Cadore. Navigace byla úplně zmatená a nevěděla si rady. No nakonec jsme to už skoro za tmy našli. 

Bylo kolem deváté hodiny a my jen taktak stihli večeři. Ani jsme se nepřevlékli a mokří a smradlaví jsme šli ukojit ukrutnej hlad. U večeře jsme tento den vyhodnotili jako zatím nejnáročnější. Poučení pro příště: plánovat kratší trasy, méně průsmyků. Trochu jsme si z toho udělali závody, což je škoda. Není prostor všechno vstřebat, pořádně si odpočinout, pokochat se. Bylo to všechno šup, šup, rychle, jedeme. 

Hotel byl moc fajn, jídlo naprosto vynikající. Taková kombinace italské a rakouské kuchyně. Dali jsme si společně předkrm a pak každý svoje jídlo s pořádným kusem masa. Na dezert už nedošlo. Večeře byla sama o sobě hodně vydatná a my už mysleli na teplou sprchu a suchou postel. Usínalo se mi krásně, únava byla silnější než zážitky a já se těšila na další den. Mířili jsme totiž k moři, za dcerkou. 

Myslela jsem si, že tohle bude poslední díl mého motorkářského deníku. No nebude. Bude ještě jeden, ve kterém vás vezmu sebou k moři a na cestu zpět domů.

Máte nějaké adrenalinové zážitky z cest, kdy vám šlo o život? Jak to zvládáte? V klidu nebo s panikou? 

Ráda si počtu, jako vždy 😉.

Vaše JS