Nikdy neříkej nikdy

Jsem zpátky. Kde? Kam jsem se vrátila? No ano, opět vedu hodiny pro veřejnost. O své cvičitelské minulosti jsem se zmiňovala již ZDE a také TADY, nebudu to tedy znova rozpitvávat. Chci se spíše zamyslet nad tím, proč jsem to kdysi zapíchla  a proč jsem se vrátila. 

Okénko do minulosti .......

Trocha historie I..cca rok 2000. Chebský aerobik maratón 

Trocha historie II....rok asi 1998 IFAA kongres v Průhonicích s Jirkou Kornem 

Trocha historie III....další z legendárních kongresů, tentokrát s Agnetou, přibližně rok 1999

Trocha historie IV...Jezdili jsme cvičit i k moři. Chorvatsko, Kukljica 2001

Trocha historie V.....další Průhonický kongres, rok? nevím. To byly modely..

Lektorování různých forem skupinových lekcí jsem se věnovala téměř dvacet let. Přestávka byla vlastně pouze jedna jediná a to v době těhotenství a časného mateřství. Velmi rychle jsem naskočila zpátky do toho parádního, endorfiny zaplněného vlaku. Nové prostory, nová příležitost, noví lidé. 

Partička lektorek z Písečné....nová příležitost při mateřské. Bylo to bezva. Rok 2008

Silvestrovská cvičení byla skvělá..šampus nesměl chybět

Jak už jsem se zmiňovala dříve, klasické formy jako aerobik, step aerobik, bodystyling, dance aerobik, bodyball přestávaly být pro klientelu zajímavé, přicházely nové trendy, které zaplňovaly sály, třeba velmi populární zumba, jumping atd. Pokusila jsem se přizpůsobit a vedla jsem hodiny zumby. Jak mě to nebavilo! Měla jsem úplně narváno, měla jsem dokonce pořadník na jednotlivé lekce, a přesto jsem cítila, že to pro mě není dostatečná motivace. Po prvotním záchvatu, který trval možná  rok, začal zájem upadat. Ženský zřejmě vycítily, že to nejde od srdce, přesto skalních 15 pořád nadšeně chodilo. Mimo zumbu jsem ještě cvičila jako kompenzaci bodyball, tedy cvičení s velkým míčem. Zájem byl velmi malý, často jsme se ani nesešli. Přitom je to tak zdravé a funkční cvičení, žádné leháro. Ale zkrátka to zrovna nebyl hit tělocvičen a fitstudií. Bylo pak velkým překvapením pro všechny,  když jsem před prázdninami roku 2012 úplně skončila. Byla jsem zcela na konci svých mentálních sil, cvičitelský burn-out syndrom v plné parádě. V podstatě se mi velmi ulevilo, končila jsem s přesvědčením, že už nikdy nebudu vést žádné hodiny, NIKDY.

Nutno předeslat, že se už v této době začaly objevovat úplně nové trendy typu intervalový trénink, kruhový trénink, HIIT trénink apod. Lidé začínali cvičit v domácím prostředí podle on-line lekcí na YT. A já si ťukala na hlavu. Nové trendy jsem absolutně odmítala. Hodina přece musí mít jasnou strukturu, tedy zahřátí, protažení, hlavní část, zklidnění a strečink, musí se cvičit celkem 60 minut, maximálně na 60 - 65 % maximální tepové frekvence po dobu minimálně 30 minut (jinak to nemá smysl), osoba lektora je nenahraditelná a bez něj to nejde apod. Zkrátka jsem pořád žila v zajetí původních, léty utvrzených klišé, které však s vývojem a pokrokem v celé oblasti fitness, začala mít slabá místa. Pokrok nezastavíš... ani v oblasti fitness. Vlastně si myslím, že právě tato oblast nabrala neskutečně na dynamice. Rozvojem sociálních sítí a médií se trendy, ale i nároky a zároveň vědomosti veřejnosti rozvíjely velmi rychle. A já to nebrala v úvahu, vlastně jsem to bojkotovala, odmítla jsem se přizpůsobit. Pořád jsem se otáčela do minulosti, bylo mi dobře v mých jistých vodách klasiky, kterou jsem tak dobře uměla. Byla jsem úplně zakonzervovaná a nebyla jsem ochotná se přizpůsobit trendům. A dobře mi tak. Téměř tři roky jsem doslova hnila, nikdo mi nebyl dost dobrej, všichni cvičili hůř než já, nezdravě, netechnicky, kecali blbosti. Měla jsem úplně zavřenou hlavu. Já, člověk vždy otevřený novinkám a změnám. Ne v této oblasti. Zpětně to vůbec nechápu.

Zhruba po 3 letech jsem dostala zprávu od jedné mé bývalé klientky, jestli někde necvičím, že jí moje hodiny moc chybí. Začal mi vrtat červík v hlavě a po pár dnech přemýšlení jsem se rozhodla. Zkusím to znova. Jenže jsem to vzala za špatný konec. Období klidu, kdy jsem necvičila, jsem totiž rozhodně nevěnovala studiu a zkoušení nových směrů, bylo tomu přesně naopak. Všichni byli pitomci. Takže jsem začala 2x v týdnu vést hodiny stepu a to pěkně postaru. Hodiny měly spíše posilovací charakter, občas se vloudil nějaký ten taneční prvek. Pořád to ale byla ta léty prověřená klasika. Po prvotním nadšení začal zájem upadat, dostala jsem se opět do stresu s nájmem, protože jsem opakovaně zvolila formu individuálního vstupného plus vstupu na permanentku (což je v dnešní době prostě smrt). Takže jedna chyba za druhou. První měsíc jsem měla navíc zdravotní problém, totálně jsem si odvařila nohy (divný, po skoro tříletém nicnedělání a nabrání 10 kil). Takže rehabilitace a tejpy mě zachránily před totálním odpadnutím. Celý tento pokus o návrat skončil po 4 měsících s mým prohlášením, že už opravdu NIKDY. 

Jenže za necelé dva měsíce poté se mi rozsvítilo a začala ta moje velká transformace. Vzala jsem to zodpovědně a s nadšením, a pokud mě sledujete, výsledky znáte. Tentokrát jsem opravdu každý den sledovala nové trendy, byla to objevná dobrodružství, všechno jsem na sobě testovala. Nejen různé stravovací styly, nové potraviny, ale i naprosto nové formy cvičení. Žila jsem tím, moc mě to bavilo.

Ale nic netrvá věčně. Pořád miluju svůj aktivní životní styl, pořád mám ráda různé formy pohybu (pořád dělám všechno možné, však víte), nicméně to počáteční nadšení a motivace  se zkrátka velmi pomalu vytratily. Nevytratily se zcela, ale už to nebylo ono. Dost často jsem se ke cvičení musela přemlouvat, někdy jsem se přemluvila a bylo to fajn, ale často taky ne. Ten oheň zkrátka nevydržel hořet tak mocným plamenem jako na začátku cesty. Něco tomu chybělo, nebylo to ono.

Tím, že jsem aktivní na Facebooku, kde mám své "fit" stránky a pořád se pohybuji hodně i mezi reálnými lidmi, čas od času mi samozřejmě přistál dotaz, zda to svoje know-how nechci předávat dál. Jestli nemám v plánu být osobní trenér, nebo zase vést hodiny pro veřejnost, případně psát jídelníčky. NE, NE, ROZHODNĚ NE. První dvě NE se rozplynuly v MOŽNÁ, třetí NE je NE s třemi vykřičníky. 

Za moje definitivní rozhodnutí opět se vrátit "před lidi" může taková poměrně nevinná letní konverzace s mojí virtuální kamarádkou Pavlínou (vidíš, co jsi způsobila?), která má podobný nezvratný osud jako já (učitelka, cvičitelka), navíc jsme si věkově a tak nějak celkově blízké. Pája ale nebyla tak zabedněná jako já kdysi, měla otevřenou mysl a dokázala se přizpůsobit době. Nevyhořela, nacházela a stále nachází nové cesty a možnosti, aby k tomu nedošlo. Trošku jsem se poptávala, jak to dělá a už ani nevím jak se konverzace přesně stočila, ale každopádně výsledkem byla věta: "Tak to zkus a uvidíš, to zvládneš." Vím, že jsem pak seděla a naprosto hluboce jsem přemýšlela, proč jsem tenkrát skončila, proč jsem vyhořela, proč jsem nedokázala pokračovat jako ona. Poskládala jsem si to jako puzzle a došla k tomu, co píšu výše. Uvědomila jsem si tolik věcí, příčinu a následek. Do tohoto momentu jsem nad tím totiž nikdy nepřemýšlela. Stalo se, mělo to tak být a hotovo. A stejně byli všichni tenkrát pitomý. A v tu chvíli přišla absolutní sebereflexe, prozření.  Po takové době. Brečela jsem. Takový koktejl emocí. Lítosti a smutku z toho, že jsem neprokoukla dřív (já jsem taková kráva!) , radosti, že jsem to celé rozlouskla (tak proto!) a taky už jsem cítila velké očekávání (komu zavolám, kde teda budu cvičit?). Měla jsem jasno. Byl to totálně nový impuls a začala jsem jednat. Udělala jsem si menší průzkum trhu, ale v podstatě jsem měla signály, že o cvičení se mnou nějaký zájem bude. Prostory jsem našla okamžitě. V duchu hesla "štěstí přeje připraveným" jsem se hladce domluvila s majiteli perfektně vybaveného fitka Sportcentrum Cheb, ve kterém jsem kdysi působila. S majitelkou Janou Stöckelovou navíc máme moc fajn vztah, ona je prostě super ženská. Navíc je ikonou české, ale i světové kulturistiky. Zaběhla jsem na živnostenský úřad a obnovila si živnost. Poučena z předchozích nezdarů jsem zvolila formu časově ohraničeného, předem zaplaceného kurzu, který bude probíhat 2x v týdnu. Už mi nic nestálo v cestě a vyjela jsem s promo, a to pouze na Facebooku. Během dvou dnů byl kurz plný. Byla  a stále jsem v šoku. Absolutně jsem to nečekala. Při takové konkurenci, která i u nás na maloměstě, za ten čas mojí pasivity, vyrostla. S lítostí jsem některé ženy musela odmítnout. Kvantita na úkor kvality je špatná cesta. To jsem jim nemohla udělat. Byla jsem opravdu moc překvapená. Tolik lidí nezapomnělo, tolik lidí mi pořád věří. 90 % holek jsou totiž moje bývalé klientky. Co když je zklamu? Co když se jim to nebude líbit? Co když už to nezvládnu? Odpovědnost, vděk, strach, očekávání, radost, nadšení....Tohle všechno se ve mně mlelo najednou.

A v polovině září to vypuklo. Už na začátku měsíce  jsem se začala připravovat, nakoupila jsem ještě nějaké drobné vybavení, pořešila hudbu, založila jsem si sešit na rozpisy lekcí. Příprava musí být. Kdo je připraven, není překvapen. 

První hodina byla taková testovací. Cvičily jsme takový fullbody interval, bez pomůcek, základní cviky. Pocity po? Zvláštní. Prostě první hodina. Bylo to moc nebo málo? Bylo to vhodné pro všechny? Nicméně známé, upocené, ale usmívající se tváře mi dávaly signály, že vše je, jak má být.

A žily a cvičily šťastně až do smrti.... Jsem šťastná, že jsem se vrátila. Mám naprosto skvělou zpětnou vazbu a na každou lekci se tak moc těším. Je to pro mě absolutní odpočinek. Vypnutí hlavy. Jsem tam jen se "svými ženami". Snažím se, aby bylo cvičení pestré. Nejčastěji cvičíme intervalový trénink zvaný tabata, a to v různých podobách, střídáme to s kruhovým, více silovým tréninkem, využíváme různá náčiní a pomůcky (tašky, jak říkáme kettelbellům,  a gumy vedou), proběhly už i dvě "retro" hodiny ve formě klasického bodystylingu a stepu. Jsme zhruba v polovině kurzu a už jsme domluvené na pokračování po Novém roce. Jsem nadšená, že ženy jsou nadšené. 

A jedna aktuální....mám jen jednu jedinou. Nefotíme, makáme :-) 

Našla jsem ten nový impuls, motivaci, která se pomalu vytrácela. Zjistila jsem, že zkrátka potřebuji lidi, aby mi určitý druh pohybu přinášel tu největší radost. Na kolo totiž jdu s chutí a nejraději sama. To je úplně něco jiného. Určitý druh meditace. Stejně tak běh. Ne tak posilování, hopsání atd. Když máš něco hluboce pod kůží, nezmizí to, je to tam stále,  jen to třeba chvíli odpočívá a nabírá síly na další cestu. 

Pájo, moc Ti děkuju za nakopnutí a povzbuzení. Tohle bylo to nejlepší rozhodnutí za posledních pár let. 

Jani, Tobě děkuju za příležitost. Jsem fakt moc ráda, že jsem právě u Vás.

A třetí, největší díky patří všem "mým holkám". Za důvěru. Moc to pro mě znamená. Fakt jsem měla strach. Rozplynul se velmi brzy. Už vím, že to bude v pohodě. Jste zkrátka báječné. 

Tak nakonec se z toho vyklubal dost osobní článek, ač to vlastně nebylo tak úplně v plánu. Snad jste tu vlnu emocí přežili.

A příště budeme zase cestovat. 

Vaše

JS

P.S. Nikdy nenechte Váš plamen vyhasnout. Nikdy nevíte, kdy budete mít sirky, papír a dřevo na jeho znovuzapálení. Jestli vůbec. Přikládejte, aspoň malá polínka.