Cestománie #3 - Motodiary 2018: Z Itálie do Itálie

Ano, ano ...vím. Dala jsem si na čas. Možná jste si mysleli, že jsem to v italské Gordoně zabalila a jela domů vlakem 😃. Nestalo se tak. Pro připomenutí: předchozí díly mé cestovatelské ságy najdete ZDE a TADY. 

Den čtvrtý - Gordona (Itálie) - Valle di Cadore (Itálie)

Ve středu ráno jsme se probudili do kýčovitého italského rána kolem osmé hodiny. Slunko, azuro, zeleno, teplo. Posnídali jsme dost tragickou, chudou snídani, kterou nám paní domácí nachystala, ale když je hlad a nemáš jinou možnost, ještě poděkuješ. I za tousťák, taveňák a hnusný kafe.  Slunné ráno mě naladilo na optimistickou notu. Prolomíme dalším dnem tu dvoudenní deštivou smůlu? No to jsme ještě nevěděli. Předpověď byla vcelku příznivá, ale v horách a ve dvou stopách nikdy nevíš.

Ráno v Gordoně...pohled z terasy, kde jsme posnídali

Rozloučili jsme se s paní domu a lehce po 9. hodině jsme vyrazili směr Splügen Pass neboli Passo dello Spluga. Projížděli jsme  zchátralými, opuštěnými italskými vesničkami, nikde ani noha, maximálně jsme potkali obligátní práce na silnici a semafory. Zanedlouho jsme začali šplhat po úzkém sevřeném žebříku vzhůru, kdy další jeho příčky jsme často měli přímo nad hlavou. Hoši se řádně zapotili. Při následné zastávce konstatovali, že to byl zatím nejtěžší výstup vzhůru. Vyjeli jsme na náhorní plošinu a před námi se otevřela pohádková scenérie Lago di Montespluga. Překrásné horské jezero. Azurová obloha. Slunce. Pauza byla nutností. Chlapci si potřebovali vyklepat zápěstí a já potřebovala fotit.  Pokochali jsme se a jeli dál. Projeli jsme naprosto kouzelnou vesničkou Montespluga, která leží přímo v rohu jezera a ve které se zastavil čas, absolutně. Do reality nás vrátila až nabíjecí stanice na elektrokola. Vítejte zpět v jednadvacátém století. Chvilku jsme mírně a pohodlně stoupali a dorazili na vrchol průsmyku.

Ve špičce jezera se nachází tradiční italská vesnička Montespluga

Jezero je vlastně přehradou, zde je pohled na hráz

Tuhle krásu můžeš fotit donekonečna

Náš Jenda 

 

Nálada byla výborná 

Splužský průsmyk (oficiální český název) se nachází přímo na hranici se Švýcarskem. Stojíte tedy na vrcholu a doslova jednou nohou jste v Itálii a druhou ve Švýcarsku. Pohled na každou stranu je naprosto odlišný. Posuďte sami.

Švýcarská strana průsmyku

Italská strana průsmyku

Jediná společná fotka z cesty...reciproční focení s německými kolegy :-) 

Ranní zmuchlaný obličej z helmy :-) 

Povinné focení a hurá zase do Švýcarska. Klesání z průsmyku bylo impozantní a to nejen kvůli nádhernému horskému masivu před námi, ale také kvůli serpentinám, které při pohledu shora vypadaly tak dokonale symetricky, že budily dojem uměleckého díla. Sjezd tomu nakonec odpovídal. Stroje zatáčely v tak pravidelném intervalu, že i metronom by mohl závidět. Byl to zážitek.

Serpentiny jako podle šablony. Vypůjčeno z Google galerie 

Švýcarská strana Splügen Passu  z komplexní perspektivy. Opět z Google galerie. 

Dalším cílem bylo horské sedlo Albula Pass. Jeli jsme opět směr Thusis, v podstatě se kus cesty shodoval z jedním úsekem předešlého dne, projeli jsme městečky Tiefencastel a Bergün a už jsme to opět točili zatáčkami nahoru. Tentokrát výstup vzhůru nebyl tak náročný, cestou jsme křižovali železniční trať, která je světovým unikátem:  vede totiž až na nejvýše položenou železniční stanici v Evropě, na Jungfraujoch. 

Dorazili jsme na vrchol Albula Passu kolem poledne, takže jsme za raketu poobědvali v místním Hospitz  (Hospitz rovná se ve Švýcarsku restaurace a já už konečně vím, kde se vzal český název hospoda😃). Tato oblast je opravdovým rájem motorkářů. Potkali jsme jich tu opravdu hodně a musím říct, že Albulský průsmyk rozhodně patří k těm, co stojí za to. Z terasy restaurace  máte výhled na náhorní plošinu a horský masiv zároveň. Ten však vypadá zase úplně jinak. Není to ostrá šedá skála s pocukrovanými vrcholy. Tenhle kopec se svým vzhledem blížil více sopce. Za neustávajícího bučení všudypřítomných krav jsme si ta neobvyklá panoramata moc užívali.

Zase trochu jiné kopce

Hospitz někdy též Hospizio neboli hospoda 

Měli jsme namířeno směr Ofen Pass, tedy do středu Švýcarského národního parku. Už když jsme vyjížděli z Albuly,  v dálce jsem viděla nepěkné husté mraky. Pořád jsme se kolem nich točili a dešti se klikaticemi vyhýbali.  Nicméně ve městě Zernez už nebylo úniku. Naštěstí to byl lehký a krátký deštík, ani nepromoky jsme nestačili vytáhnout. A to už jsme minuli ceduli Švýcarský národní park. Ani nevím proč, ale očekávala jsem něco, co mi vezme dech. Dech mi však zůstal. Šumava. Úsek, kterým jsme projížděli byla taková výše položená Šumava. Kopečky, les, sem tam nějaká voda.   

Skoro bez povšimnutí jsme minuli Ofen Pass (Passo del Fuorn), kde jsme na poslední chvíli zastavili a vyfotili se u cedule. Je to takový naprosto nenápadný průsmyk bez serpentin. Zase Šumava 😉.

Vcelku nenápadné horské sedlo

Za kopcem už se mi počasí přestávalo líbit

Počasí v tuto dobu už mě optimismem příliš nenaplňovalo, mraky kam se podíváš, ale alespoň bylo teplo. Kousek od Ofen Passu se nachází další průsmyk, a to poměrně neznámý Umbrail Pass. Bylo to skutečně doslova přes dvě vesnice a začali jsme opět stoupat velmi sevřenými serpentinami vzhůru. Opět žebřík nad hlavou...a černé mraky všude. Dojeli jsme na vrchol. Ten byl nehostinný. Nikde nic. Pustina. Nicméně před námi ve vzdálenosti zhruba 1-1,5 km byly viditelné jakési budovy, věže a byl patrný dopravní šrumec. Vůbec jsem netušila, o co jde. Netušil ani Jenda. Jen můj muž věděl naprosto přesně, kde jsme a co nás čeká. Připravil si pro nás adrenalinové překvápko. 

Vlevo za námi silnice stoupá ke Stelviu

Hraniční přechod do Itálie na vrcholu Umbrail Passu

Umbrail Pass je další z průsmyků, jež se nachází přímo na státní hranici s Itálií.  A nejen to. Leží v těsné blízkosti legendární mekky motorkářů, kterou je Passo dello Stelvio. Údajně nejobtížnější, nejdelší průsmyk. V ten moment mě však daleko více než slovutné serpentiny zvedal adrenalin sílící vítr a děsivé mraky. Vyfotili jsme se tedy u cedule a rychle se přesunuli do centra dění, na úplný vrchol.  Katastrofa. Turecká tržnice. Bordel. Odpadky. Všude stánky se suvenýry, kýči a předraženým občerstvením. Stovky motorek. S nostalgií jsem vzpomínala na liduprázdné a klidné švýcarské průsmyky.  Moje obavy z počasí se už definitivně naplnily. Vítr se měnil ve vichřici, všude začaly lítat ty hnusný kýče a my se začali rychle soukat do nepromoků. Kluci si ještě rychle běželi koupit nálepku do kufru a vyrazili jsme vstříc blizzardu. 

Autor překvápka

Tohle jako musíš :-)  

Už jsme byli v mracích a začalo mi býti ouzko 

Malý kousek dlouhého a strmého žebříku

Pro srovnání: část Stelvia za hezkého počasí. Google galerie

Drsná krajina na Stelviu ve výšce téměř 2 800 m n.m.

Možná se ptáte, proč jsme se někde neschovali a nepočkali, až to přejde. Jednoduchá odpověď: jste ve výšce skoro 2800 m n. m., všude jen stánky, možná dvě kryté restaurace a stovky lidí, motorek, kol a aut. Zkrátka není kde se schovat a jediná možná cesta, je cesta dolů, protože dole už to není tak hrozný jako přímo v tom bouřícím mraku nahoře. Peklo začalo. Déšť, možná i sníh, kroupy, hromy, blesky. Vyrazili jsme. Měla jsem strach. Ten mě přešel v momentě, kdy nás minul cyklista na galuskách v cyklistickém letním dresíku. Jsme na tom vlastně dobře. Teď to samozřejmě hodně zlehčuji. Měla jsem fakt strach a asi i paniku. Tyhle všechny pocity jsem však měla hluboko uvnitř. Na průchod negativních emocí není v těchto chvílích zkrátka místo. Ničemu to nepomůže, nic to nezlepší, situaci to nezmění a už vůbec se vám neuleví.  Nemáte zkrátka na výběr. Musíte jet, držet se a zachovat klid. S plynutím času a klesáním samozřejmě bouře ustávala, ale pršelo stále vydatně. 

Přežili jsme a první sluneční paprsky jsme vítali opravdu hlasitě. Stelvio jsme si díky počasí tedy užili spíše z té negativní stránky. Myslím, že hoši složili motorkářský doktorát. Ikonický průsmyk totiž čítá 60 vlásečnicových serpentin a téměř 1900 metrů stoupání, v našem případě tedy klesání, což je v dešti a větru mnohem horší než obráceně. Sjet to mezi blesky, v kýblech vody, s nízkou viditelností a ještě se spolujezdcem, je majstrštyk. Možná mi až teď dochází, že to bylo opravdu na hraně. Když jste „v tom", přepnete do režimu přežít. Hormony vám v těle vytvoří koktejl, díky kterému to bez hysterie a zbytečných, život ohrožujících činů, přežijete. Já si to jinak neumím vysvětlit. Neumím si vysvětlit ten klid, se kterým jsem to dala, přijala. Klidem mě opět naplňovala důvěra v mého muže. V jeho schopnosti, dovednosti, zkušenosti. Věřila jsem mu. Právem a zaslouženě. V těchto situacích, nebo možná až po nich, vám dochází, že tam, kde jste a s kým jste, jste naprosto správně. Že vše je, jak má být. Tyhle zážitky vytváří pouto, které lze jen obtížně přetrhat.

Z osobní noty zpět k cestování. Bylo zhruba kolem čtvrté hodiny odpoledne a my sjeli pod kopce do tepla. V Meranu jsme udělali pauzu na benzince. Měli jsme toho všichni dost. Dvě kávy a nějaká sladká tyčka "nouzovka" nás zachránila. A jelikož jsme všichni ty emoce pěkně podusili, tak jsme se pořádně, ale opravdu pořádně pohádali…kvůli ztracené gumě z mého nášlapu. Taková klasika. Přežiješ téměř jistou smrt a pak tě rozhodí totální kravina😀 Muselo to zkrátka ven. 

Bylo teplo a nepršelo. Jaká radost. To jsme však ještě netušili, že před sebou máme asi 5 hodin dlouhé a náročné cesty. Nečekali nás už žádné klasické, velké průsmyky, ale rovnou velká část italských Dolomit. Byla to veliká krása, kterou jsme si bohužel už moc neužili. Neužili v tom slova smyslu, že jsme byli k smrti unavení a nemohli jsme příliš odpočívat. Tlačil nás čas. Do tmy jsme chtěli být na hotelu. 

Jedna z mála fotek, které jsme pořídili v Dolomitech. Škoda. Byla to nádhera.

Jak jsme z nížiny stoupali opět do kopců, začalo se ochlazovat. Sice bylo slunečno, ale byli jsme už zase vysoko. Projížděli jsme slovutnými středisky Sella Ronda, Cortina d´Ampezzo a dalšími. Splývaly mi v jedno. Dolomitské skály mě však naprosto uchvátily. Už víme, kam se vrátíme a co si se vším všudy užijeme. Z této oblasti nemáme moc fotek. Minimum zastávek a vybitý mobil, taková nešťastná kombinace. Moc mě to mrzí, protože to bylo impozantní. Tak příště. 

Jako na potvoru jsme totálně vyčerpaní, hladoví a zmrzlí v závěru cesty zabloudili a nemohli najít městečko s naším hotelem. Celé údolí se totiž nazývalo Cadore a tudíž všechno bylo Cadore. Navigace byla úplně zmatená a nevěděla si rady. No nakonec jsme to už skoro za tmy našli. 

Bylo kolem deváté hodiny a my jen taktak stihli večeři. Ani jsme se nepřevlékli a mokří a smradlaví jsme šli ukojit ukrutnej hlad. U večeře jsme tento den vyhodnotili jako zatím nejnáročnější. Poučení pro příště: plánovat kratší trasy, méně průsmyků. Trochu jsme si z toho udělali závody, což je škoda. Není prostor všechno vstřebat, pořádně si odpočinout, pokochat se. Bylo to všechno šup, šup, rychle, jedeme. 

Hotel byl moc fajn, jídlo naprosto vynikající. Taková kombinace italské a rakouské kuchyně. Dali jsme si společně předkrm a pak každý svoje jídlo s pořádným kusem masa. Na dezert už nedošlo. Večeře byla sama o sobě hodně vydatná a my už mysleli na teplou sprchu a suchou postel. Usínalo se mi krásně, únava byla silnější než zážitky a já se těšila na další den. Mířili jsme totiž k moři, za dcerkou. 

Myslela jsem si, že tohle bude poslední díl mého motorkářského deníku. No nebude. Bude ještě jeden, ve kterém vás vezmu sebou k moři a na cestu zpět domů.

Máte nějaké adrenalinové zážitky z cest, kdy vám šlo o život? Jak to zvládáte? V klidu nebo s panikou? 

Ráda si počtu, jako vždy 😉.

Vaše JS