Den čtvrtý - Gordona (Itálie) - Valle di Cadore (Itálie)
Ve středu ráno jsme se probudili do kýčovitého italského rána
kolem osmé hodiny. Slunko, azuro, zeleno, teplo. Posnídali jsme dost tragickou,
chudou snídani, kterou nám paní domácí nachystala, ale když je hlad a nemáš
jinou možnost, ještě poděkuješ. I za tousťák, taveňák a hnusný kafe.
Slunné ráno mě naladilo na optimistickou notu. Prolomíme dalším dnem tu
dvoudenní deštivou smůlu? No to jsme ještě nevěděli. Předpověď byla vcelku
příznivá, ale v horách a ve dvou stopách nikdy nevíš.
Ráno v Gordoně...pohled z terasy, kde jsme posnídali |
Rozloučili jsme se s paní domu a lehce po 9. hodině jsme
vyrazili směr Splügen Pass neboli Passo dello Spluga. Projížděli jsme
zchátralými, opuštěnými italskými vesničkami, nikde ani noha, maximálně jsme
potkali obligátní práce na silnici a semafory. Zanedlouho jsme začali šplhat po
úzkém sevřeném žebříku vzhůru, kdy další jeho příčky jsme často měli přímo nad
hlavou. Hoši se řádně zapotili. Při následné zastávce konstatovali, že to byl
zatím nejtěžší výstup vzhůru. Vyjeli jsme na náhorní plošinu a před námi se
otevřela pohádková scenérie Lago di Montespluga. Překrásné horské jezero.
Azurová obloha. Slunce. Pauza byla nutností. Chlapci si potřebovali vyklepat
zápěstí a já potřebovala fotit. Pokochali jsme se a jeli dál. Projeli
jsme naprosto kouzelnou vesničkou Montespluga, která leží přímo v rohu jezera a
ve které se zastavil čas, absolutně. Do reality nás vrátila až nabíjecí stanice
na elektrokola. Vítejte zpět v jednadvacátém století. Chvilku jsme mírně a
pohodlně stoupali a dorazili na vrchol průsmyku.
Ve špičce jezera se nachází tradiční italská vesnička Montespluga |
Jezero je vlastně přehradou, zde je pohled na hráz |
Tuhle krásu můžeš fotit donekonečna |
Náš Jenda |
Splužský průsmyk (oficiální český název) se nachází přímo na
hranici se Švýcarskem. Stojíte tedy na vrcholu a doslova jednou nohou jste v
Itálii a druhou ve Švýcarsku. Pohled na každou stranu je naprosto odlišný.
Posuďte sami.
Švýcarská strana průsmyku |
Italská strana průsmyku |
Jediná společná fotka z cesty...reciproční focení s německými kolegy :-) |
Povinné focení a hurá zase do Švýcarska. Klesání z průsmyku bylo
impozantní a to nejen kvůli nádhernému horskému masivu před námi, ale také
kvůli serpentinám, které při pohledu shora vypadaly tak dokonale symetricky, že
budily dojem uměleckého díla. Sjezd tomu nakonec odpovídal. Stroje zatáčely v
tak pravidelném intervalu, že i metronom by mohl závidět. Byl to zážitek.
Serpentiny jako podle šablony. Vypůjčeno z Google galerie |
Švýcarská strana Splügen Passu z komplexní perspektivy. Opět z Google galerie. |
Dalším cílem bylo horské sedlo Albula Pass. Jeli jsme opět směr
Thusis, v podstatě se kus cesty shodoval z jedním úsekem předešlého dne,
projeli jsme městečky Tiefencastel a Bergün a už jsme to opět točili zatáčkami
nahoru. Tentokrát výstup vzhůru nebyl tak náročný, cestou jsme křižovali
železniční trať, která je světovým unikátem: vede totiž až na nejvýše
položenou železniční stanici v Evropě, na Jungfraujoch.
Dorazili jsme na vrchol Albula Passu kolem poledne, takže jsme za
raketu poobědvali v místním Hospitz (Hospitz rovná se ve Švýcarsku
restaurace a já už konečně vím, kde se vzal český název hospoda😃). Tato oblast je opravdovým rájem motorkářů.
Potkali jsme jich tu opravdu hodně a musím říct, že Albulský průsmyk rozhodně
patří k těm, co stojí za to. Z terasy restaurace máte výhled na náhorní
plošinu a horský masiv zároveň. Ten však vypadá zase úplně jinak. Není to ostrá
šedá skála s pocukrovanými vrcholy. Tenhle kopec se svým vzhledem blížil více
sopce. Za neustávajícího bučení všudypřítomných krav jsme si ta neobvyklá
panoramata moc užívali.
Zase trochu jiné kopce |
Hospitz někdy též Hospizio neboli hospoda |
Měli jsme namířeno směr Ofen Pass, tedy do středu Švýcarského
národního parku. Už když jsme vyjížděli z Albuly, v dálce jsem viděla
nepěkné husté mraky. Pořád jsme se kolem nich točili a dešti se klikaticemi
vyhýbali. Nicméně ve městě Zernez už nebylo úniku. Naštěstí to byl lehký
a krátký deštík, ani nepromoky jsme nestačili vytáhnout. A to už jsme minuli
ceduli Švýcarský národní park. Ani nevím proč, ale očekávala jsem něco, co mi
vezme dech. Dech mi však zůstal. Šumava. Úsek, kterým jsme projížděli byla
taková výše položená Šumava. Kopečky, les, sem tam nějaká voda.
Skoro bez povšimnutí jsme minuli Ofen Pass (Passo del Fuorn), kde
jsme na poslední chvíli zastavili a vyfotili se u cedule. Je to takový naprosto
nenápadný průsmyk bez serpentin. Zase Šumava 😉.
Vcelku nenápadné horské sedlo |
Za kopcem už se mi počasí přestávalo líbit |
Počasí v tuto dobu už mě optimismem příliš nenaplňovalo, mraky kam
se podíváš, ale alespoň bylo teplo. Kousek od Ofen Passu se nachází další
průsmyk, a to poměrně neznámý Umbrail Pass. Bylo to skutečně doslova přes dvě
vesnice a začali jsme opět stoupat velmi sevřenými serpentinami vzhůru. Opět
žebřík nad hlavou...a černé mraky všude. Dojeli jsme na vrchol. Ten byl
nehostinný. Nikde nic. Pustina. Nicméně před námi ve vzdálenosti zhruba 1-1,5
km byly viditelné jakési budovy, věže a byl patrný dopravní šrumec. Vůbec jsem
netušila, o co jde. Netušil ani Jenda. Jen můj muž věděl naprosto přesně, kde
jsme a co nás čeká. Připravil si pro nás adrenalinové překvápko.
Umbrail Pass je další z průsmyků, jež se nachází přímo na státní hranici s Itálií. A nejen to. Leží v těsné blízkosti legendární mekky motorkářů, kterou je
Passo dello Stelvio. Údajně nejobtížnější, nejdelší průsmyk. V ten moment
mě však daleko více než slovutné serpentiny zvedal adrenalin sílící vítr a
děsivé mraky. Vyfotili jsme se tedy u cedule a rychle se přesunuli do centra
dění, na úplný vrchol. Katastrofa. Turecká tržnice. Bordel. Odpadky.
Všude stánky se suvenýry, kýči a předraženým občerstvením. Stovky motorek. S
nostalgií jsem vzpomínala na liduprázdné a klidné švýcarské průsmyky.
Moje obavy z počasí se už definitivně naplnily. Vítr se měnil ve vichřici,
všude začaly lítat ty hnusný kýče a my se začali rychle soukat do nepromoků.
Kluci si ještě rychle běželi koupit nálepku do kufru a vyrazili jsme vstříc blizzardu.
Autor překvápka |
Tohle jako musíš :-) |
Už jsme byli v mracích a začalo mi býti ouzko |
Malý kousek dlouhého a strmého žebříku |
Pro srovnání: část Stelvia za hezkého počasí. Google galerie |
Drsná krajina na Stelviu ve výšce téměř 2 800 m n.m. |
Možná se ptáte, proč jsme se někde neschovali a nepočkali, až to
přejde. Jednoduchá odpověď: jste ve výšce skoro 2800 m n. m., všude jen stánky,
možná dvě kryté restaurace a stovky lidí, motorek, kol a aut. Zkrátka není kde
se schovat a jediná možná cesta, je cesta dolů, protože dole už to není tak
hrozný jako přímo v tom bouřícím mraku nahoře. Peklo začalo. Déšť, možná i
sníh, kroupy, hromy, blesky. Vyrazili jsme. Měla jsem strach. Ten mě přešel v
momentě, kdy nás minul cyklista na galuskách v cyklistickém letním dresíku.
Jsme na tom vlastně dobře. Teď to samozřejmě hodně zlehčuji. Měla jsem fakt
strach a asi i paniku. Tyhle všechny pocity jsem však měla hluboko uvnitř. Na
průchod negativních emocí není v těchto chvílích zkrátka místo. Ničemu to
nepomůže, nic to nezlepší, situaci to nezmění a už vůbec se vám neuleví. Nemáte
zkrátka na výběr. Musíte jet, držet se a zachovat klid. S plynutím času a
klesáním samozřejmě bouře ustávala, ale pršelo stále vydatně.
Přežili jsme a první sluneční paprsky jsme vítali opravdu hlasitě.
Stelvio jsme si díky počasí tedy užili spíše z té negativní stránky. Myslím, že
hoši složili motorkářský doktorát. Ikonický průsmyk totiž čítá 60
vlásečnicových serpentin a téměř 1900 metrů stoupání, v našem případě tedy
klesání, což je v dešti a větru mnohem horší než obráceně. Sjet to mezi blesky,
v kýblech vody, s nízkou viditelností a ještě se spolujezdcem, je majstrštyk.
Možná mi až teď dochází, že to bylo opravdu na hraně. Když jste „v tom",
přepnete do režimu přežít. Hormony vám v těle vytvoří koktejl, díky kterému to
bez hysterie a zbytečných, život ohrožujících činů, přežijete. Já si to jinak
neumím vysvětlit. Neumím si vysvětlit ten klid, se kterým jsem to dala,
přijala. Klidem mě opět naplňovala důvěra v mého muže. V jeho schopnosti,
dovednosti, zkušenosti. Věřila jsem mu. Právem a zaslouženě. V těchto
situacích, nebo možná až po nich, vám dochází, že tam, kde jste a s kým jste,
jste naprosto správně. Že vše je, jak má být. Tyhle zážitky vytváří pouto,
které lze jen obtížně přetrhat.
Z osobní noty zpět k cestování. Bylo zhruba kolem čtvrté hodiny
odpoledne a my sjeli pod kopce do tepla. V Meranu jsme udělali pauzu na
benzince. Měli jsme toho všichni dost. Dvě kávy a nějaká sladká tyčka
"nouzovka" nás zachránila. A jelikož jsme všichni ty emoce pěkně
podusili, tak jsme se pořádně, ale opravdu pořádně pohádali…kvůli ztracené gumě
z mého nášlapu. Taková klasika. Přežiješ téměř jistou smrt a pak tě rozhodí
totální kravina😀 Muselo to zkrátka ven.
Bylo teplo a nepršelo. Jaká radost. To jsme však ještě netušili,
že před sebou máme asi 5 hodin dlouhé a náročné cesty. Nečekali nás už žádné
klasické, velké průsmyky, ale rovnou velká část italských Dolomit. Byla to
veliká krása, kterou jsme si bohužel už moc neužili. Neužili v tom slova
smyslu, že jsme byli k smrti unavení a nemohli jsme příliš odpočívat. Tlačil
nás čas. Do tmy jsme chtěli být na hotelu.
Jak jsme z nížiny stoupali opět do kopců, začalo se ochlazovat.
Sice bylo slunečno, ale byli jsme už zase vysoko. Projížděli jsme slovutnými
středisky Sella Ronda, Cortina d´Ampezzo a dalšími. Splývaly mi v jedno.
Dolomitské skály mě však naprosto uchvátily. Už víme, kam se vrátíme a co si se
vším všudy užijeme. Z této oblasti nemáme moc fotek. Minimum zastávek a vybitý
mobil, taková nešťastná kombinace. Moc mě to mrzí, protože to bylo impozantní.
Tak příště.
Jako na potvoru jsme totálně vyčerpaní, hladoví a zmrzlí v závěru
cesty zabloudili a nemohli najít městečko s naším hotelem. Celé údolí se totiž
nazývalo Cadore a tudíž všechno bylo Cadore. Navigace byla úplně zmatená a
nevěděla si rady. No nakonec jsme to už skoro za tmy našli.
Bylo kolem deváté hodiny a my jen taktak stihli večeři. Ani jsme
se nepřevlékli a mokří a smradlaví jsme šli ukojit ukrutnej hlad. U večeře jsme
tento den vyhodnotili jako zatím nejnáročnější. Poučení pro příště: plánovat
kratší trasy, méně průsmyků. Trochu jsme si z toho udělali závody, což je
škoda. Není prostor všechno vstřebat, pořádně si odpočinout, pokochat se. Bylo
to všechno šup, šup, rychle, jedeme.
Hotel byl moc fajn, jídlo naprosto vynikající. Taková kombinace
italské a rakouské kuchyně. Dali jsme si společně předkrm a pak každý svoje
jídlo s pořádným kusem masa. Na dezert už nedošlo. Večeře byla sama o sobě hodně
vydatná a my už mysleli na teplou sprchu a suchou postel. Usínalo se mi krásně,
únava byla silnější než zážitky a já se těšila na další den. Mířili jsme totiž
k moři, za dcerkou.
Myslela jsem si, že tohle bude poslední díl mého motorkářského
deníku. No nebude. Bude ještě jeden, ve kterém vás vezmu sebou k moři a na
cestu zpět domů.
Máte nějaké adrenalinové zážitky z cest, kdy vám šlo o život? Jak
to zvládáte? V klidu nebo s panikou?
Ráda si počtu, jako vždy 😉.
Vaše JS
My jsme dětem nakonec jenom půjčili dětská kola a vyrazili jsme s nimi ze Špindlu na Luční boudu a moc jsme si to užili. Měla jsem za to že je na takový výšlap nebudu několik let raději brát, ale opak byl pravdou. Skutečně to bylo jednoduché, my měli elektro.
OdpovědětVymazat