100 věcí, které mi v roce 2022 (u)dělaly radost

Můj blog žije. Ano, více než 2 roky ani čárka. Došly nápady, nebyla chuť ani potřeba. Přitom psaní je má láska. K oživení blogu mě včera inspirovala Michelle Losekoot,  která se zase inspirovala jinde a sepsala sto věcí, které jí v roce 2022 udělaly radost. Její radostný seznam jsem si přečetla a propadla tak trochu depresi...jooo, holka to já bych mohla akorát tak sepsat seznam 100 věcí, které se v roce 2022 nepovedly. Ale pak jsem si řekla, proč to nepojmout jako lekci vděku a uzdravení z tak trochu divného roku 2022. Takže to zkusím: 

1. Moje rodina...nikdo mě nesere, se všema vycházím, všichni jsou zdraví, nikdo nevolí Babiše, ani extremisty...3x hurá 

2. Moje dívčí smečka. S nikým jiným se tak nezasměju a nezapařím jako s nima...Jsou to krávy 😉  

3. Sex ve městě...Celý znovu od začátku...Miluju. 

4. Předplatné časopisu Apetit, ačkoliv jsem z něj za celý rok uvařila/upekla asi tak 6 receptů a samozřejmě si ho předplatila na rok další. 

5. Seriál Devadesátky. Úplně mi bylo líto, že je konec.  

6. Návrat k pečující kosmetice Mary Kay. Prostě mi sedí a už nebudu pátrat jinde.

7. Suchý únor. Vím...všichni v tom jedou, všichni se  tím chlubí. A abstinenti protáčí oči v sloup. Tak já vám něco řeknu teda: je jednoduchý nechlastat, když vám to nechutná. Tak! 

8. Dokonalý recept na zelňačku se sušenýma švestkama a uzeným od Pavlíny Lubojatzky z její Ulala kuchařky. Opakovaný úspěch. 

9. Moje masérka Maruška a její služby. Bez tebe bych byla mrtvá. 

10. Jóga. Chodím pravidelně a je to skvělý. A ráda bych pokročila a posunula se. 

11. Jednotná Evropa...patří do mého radostného seznamu. A my patříme do Evropy. A do NATO. A buďme za to rádi. 

12. Žítkovské bohyně od Kateřiny Tučkové. Krása. Závidím všem, kdo je ještě nečetli a chystají se.

13. Konec karantén, omezení, restrikcí...covide, zhasni a vypadni.  

14. Bílá Voda u Chodova. Překrásné místo pod Krušnými horami. Procházky, běh, koupání, odpočinek. 

15. Sádlové housky od Ivy Trhoňové. Další evergreen v naší kuchyni. 

16. Můj úspěch na trhu práce. V padesáti letech, na maloměstě...Myslela jsem, že mě nikdo chtít nebude a ejhle, opak byl pravdou.  

17. Komorní sraz naší české partičky z VŠB TU v Ostravě. 26 let po....Dokonalý to bylo. Ostrava byla, je a bude vždycky moje černá láska. 

18. Gastromapa Lukáše Hejlíka. Můj věrný průvodce na cestách, bez něj ani ránu.

19. Ladislav Zibura u nás v Chebu. Miluju jeho humor a zážitky. 

20. Ikonické rtěnky MAC. Pardon, přízemní radost, já vím.  

21. Oblečení české značky Pura Vida. Pokud milujete barvy, musíte ho mít. Já mám celkem 3 kousky a hodlám svoji sbírku rozšiřovat. 

22. Knížka od Filipa Titlbacha Byli jsme tu vždycky. Měla by být povinnou četbou a měli by si jí přečíst úplně všichni. 

23. Moje první vlastnoruční macramé dekorace. Snad to letos trochu víc rozjedu. 

24. Opět a znovu muzikál Jesus Christ Superstar. Nikdy se neomrzí. Václav Noid Bárta se taky nikdy neomrzí. 

25. Sia restaurant v Praze. Mohla bych každý den. 

26. Dokonalá dokumentární dramatizace Agent na Audiotéce. 

27. Pokračování Top Gunu Maverick. Konečně jsme se dočkali. A bylo to skvělý.

28. Moje kosmetička Mirka. Její ošetření je pro mě jako dovolená. Jedu na Seychely k Mirce. 

29. Botanik Bistro v Chebu. Držím jim palce. Mládí vpřed.  

30. Pivo v chebské restauraci Hvězda. Nejlepší široko daleko.

31. Labutí jezero v divadle JKT v Plzni. Ani jsem v té druhé řadě nedýchala. 

32. Konečně hotová pergola na zahradě, náš letní byt. Snídáme, večeříme, o víkendech obědváme, čteme, degustujeme. ŽIJEME TAM. 

33. Oranžové šaty z Manga. 

34. Definitivní výhra nad zelenou vodou v bazénu. Výhra se jmenuje ionizátor. 

35. Rozlučka v posledním zaměstnání. Moc mě potěšilo, jak se se mnou všichni rozloučili. Bylo to dojemný a smutně-krásný. Stejská se mi. 

36. Parfém od Sarah Jessicy Parker Lovely. Hodně moc muziky za hodně málo peněz. 

37. Nová práce, profese, zvládnutí jednotlivých činností, zapracování se. Šlo to dobře. Až mě to překvapilo.

38. Šaty od české značky Buga. Opět hodlám pokračovat v rozšiřování sbírky. Cítím velkou potřebu podporovat českou tvorbu. Kdy jindy, než teď. 

39. Nový vůz. Nastal čas vyměnit velké, staré a drahé auto za malé, nové a levné. Už mám svoje indiánský jméno: Ta s roztomilým autem.  

40. Moje kadeřnice Jíťa. Další profesionál v mém životě. Je se mnou už.....asi...nevím, 20 let. 

41. Městské slavnosti v Aši. A nejvíc mě bavil Kapitán Demo a cimbálovka. No a co? 

42. Pokračování Peaky Blinders. Pro mě asi nejlepší seriál všech dob.

43. Chvilky strávené na kole. Pravda, moc jich letos nebylo, ale každý metr se počítá. 

44. Rozhodnutí se opět nechat ostříhat na krátko. Delší vlas byl blbej nápad. 

45. Nordic walking a v uších airpods. Nejlepší kombo.

46. Moje pedikérka Olinka. Další moje lázně. 

47. Nové latexové matrace. Nezbytnost pro kvalitní spánek. Jsou pořádně tvrdé a mně to maximálně vyhovuje.

48. Apple Watch. Já vím, že se to dneska moc nenosí, ale mě to fakt motivuje a pomáhá být aktivní. Ono sedět 8 hodin v práci není pro tělo žádná hitparáda.

49. Nová dubová podlaha v celém bytě. Krev, pot a slzy. Víc k tomu nemám. 

50. Refresh bytu jako takového. Krev, pot a slzy. Znova. Na dlouhý lokte to bylo a stále je. Ale nakonec to je a bude krásný.

51. Dovolená v Apulii. S holkama. Bože můj. Chci zas. 

52. Koulí podcast. Chci Boží Lucii za kamarádku a dát si s ní víno. 

53. Pokračování seriálu Případy 1. oddělení. Miluju Pepu Korejse. 

54. Campari Spritz....hořkej jak život. 

55. Podcast Příběh, který se opravdu stal. 

56. Dupetky, s mořskou solí a ty se sezamem taky teda. 

57. Crémant z Lidlu.

58. Podcast Prohnilí od Jaroslava Kmenty. Hotový Palermo, ta naše Česká republika. Děsivý dost. 

59. Saunování. Není lepší relax a posílení imunity. 

60. Film Elvis. Elvis je dokonalý hrdina pro režiséra Baze Luhrmanna. Tak trochu divadlo, cirkus, varieté. A ten soundtrack! 

61. Lístky na koncert Jirky Korna.

62. Holčičí dopoledne s mojí Kačkou. Šminky, focení, kecání. Moc fajn to bylo.

63. Rozhovor s Danou Škorpilovou v Podcastu Na vlně zdraví. Pokud je vám plus 40, mohlo by vás to oslovit. Mě to rozložilo na molekuly. V tom správným slova smyslu. Dana je moje kamarádka, ale to je úplně jedno. Je totiž absolutně opravdová a upřímná. Vlastně je úplně jedno, kolik vám je let. Prostě si to poslechněte. 

64. Letošní kouzelný podzim. Opět jsem se nemohla nabažit těch barev a vůní. 

65. Návštěvy knihkupectví s mojí Kačkou. Očucháme knížky, nakoupíme, jdeme na kávu a zákusek a je nám strašně moc fajn. 

66. Jógový víkend v Bedřichově. Skoro v zenu jsem byla a vrátila se dom s vyladěnýma čakrama. 

67. Ještě víc Ulala kuchařka od Pavlíny Lubojatzky. Zatím vyzkoušeny asi jen 3 recepty, ale opět dokonalost. 

68. Seriál z produkce české televize Pět let. Doporučuji velmi. 

69. Parfém Chloé Nomade Naturelle. Jiná, originální, nezaměnitelná, 100% přírodní... a to je pro mě nepochopitelné, protože je prostě perfektní.

70. Knížka od Dolly Alderton Jsi tam? Báječná feel-good literatura. 

71. Státní svátek 17. listopadu. Slavím a dojímám se každý rok. Miluju ten den. 

72. Pokračování seriálu Koruna. Baví mě to moc. 

73. Víkend v Mělníku s mojí nej. Začínající předvánoční atmosféra. Svařák. Bydlení u zámku. Trhy. Výborné jídlo a pití. Co víc si přát.

 

74. Prezidentská kampaň. Cejtím v kostech čerstvej vítr a už jen to zjištění, že je pro mě více kandidátů přijatelných je uspokojivý. 

75. Petralovelyhair a její videa. Úplně u toho vypnu, uklidňuje mě to. A pak si koupím další kosmetiku, kterou nutně potřebuju. 

76. Robotický vysavač na podlahu. Jak jsem bez tebe mohla žít? 

77. Naše fenka Minnie. Láska. Mazel. Parťák. Každodenní terapie. Největší radost mi dělá její zdraví. Měla na mále. Zvládla to, je to bojovnice. 

78. Film House of Gucci. Lady Gaga je moje nová Madonna. A opět skvělá hudba...a vůbec, dobrý to bylo. 

79. Moje pracovní skupina na WhatsAppu z minulé práce. Nevyhodili mě. Jsem v obraze. Směju se. Občas mě dají z recese do rozvrhu na supla.

80. Výlet na adventní trhy do Bayreuthu. S kým jiným než s holkama. Ochutnaly jsme všechny druhy svařáků, horkých nápojů, bratwurstů a langošů, vyfotily se na saních a bylo nám dobře.

81. Nová kniha Viktorie Hanišové Neděle odpoledne. Bolela, ale užila jsem si to.

82. Adventní trhy u nás v Chebu. Kýč jak bič, ale Christmas is all around me.... 

83. Druhá řada Bílého Lotosu z produkce HBO. Nutně potřebuji řadu třetí. 

84. Vánoční skřítek. První dekorace do našeho vytuněného bytu. Přitom taková blbost. 

85. Linecký a perníčky.

86. Řeznictví Krašat. Ty klobásy, tyrolský bok, uzená panenka...mám pokračovat? 

87. Pohádka Krakonošovo tajemství. Líbila se mi. Protože David Švehlík. 

88. Pelíšky. Miluju. Na Vánoce musí bejt.

89. Můj muž. Ví, co se mi líbí, co mám ráda, co potřebuju  a co mi udělá radost. Přinesl mi nedávno chlebíčky. Přinese jen tak kytku. Objedná mi masáž. Fyzioterapii. Opěrku na motorku. Výlet do vily Tugendhat. Adventní kalendář. Je to výhra. 

90. Štědrovečerní stůl. Je nás stejný počet jako vloni. A to je nejvíc. 

91. Moje dcera. V pubertě. Je to možné? Je! Je to klišé? Je! Ale je to pravda. Děkuji každý den za to, jaká je. 

92. Nová knížka od Petry Soukupové Nikdo není sám. Aktuální. Opravdový. Dobrý.

93. Návrat k podcastu Opravdové zločiny. Panebože...byť je to dost morbidní, tak já se často fakt směju nahlas. 

94. Nejštědřejší adventní koncerty České televize. Vybralo se rekordních 20 miliónů korun. Přispěla jsem, jako každý rok.

95. Nový živý plot na zahradě z jilmu sibiřského.

96. Aplikace Audiolibrix. Půl roku mě obšťastňovala, stejně jako roky předtím. Věřím, že se k ní brzy vrátím. Moje nastavení teď audioknihám nepřeje. Chybí mi to. Nejde to. Ale to pude! 

97. Každá noc, kdy jsem v kuse spala déle než 7 hodin. 

98. Otužování ranní ledovou sprchou. 90% mých dnů. Už 1,5 roku. Omlouvá jen nemoc. 

99. Moji bývalí studenti. Když se ke mně hlásí. Když mi napíšou. Když mi poděkují. Když se jim daří. Je to hezký, milý, dojímá mě to....opět..pokolikátý už? 😄

100. Tenhle seznam 100 věcí, které mi udělaly radost, protože ještě včera to byla naprostá utopie. 

Tohle je fakt terapie, protože ještě ráno jsem si psala s holkama, jak ten rok byl hroznej. Poslední dva roky byly hrozný. A pak sednete a napíšete tenhle seznam. Nebylo to úplně jednoduchý. U některých bodů mě vždycky napadla nejdřív ta odvrácená stránka. Mohla bych možná napsat i stejně dlouhej seznam věcí, co se nepovedly, co mě štvaly. Proč? Proč se škrábat v ráně? Jasně, půlka věcí, možná víc, jsou kraviny. Ale život je mozaika maličkostí. A tisíc dílků puzzle tvoří obraz. Často je to 50/50. Nikdy to není 100%, ani 90/10. Je skvělý, když to je 60/40 ve prospěch dobra, někdy se strany otočí a prim hraje ta  temná stránka. Ale to je realita. To je ŽIVOT. A jednou jsi dole, jednou nahoře. Přeji vám všem, ať najdete taky 100 blbostí, pro který stojí za to žít. Zkuste si je napsat, je to zázračný. 

 

Jak jsem jela doma na výkon

Po dlouhé době jsem nabyla dojmu, že mám co říct/napsat do toho malého fitness šuplíku, který zde, ve virtuálním prostoru, mám. Bude to taková uživatelská recenze jednoho zajímavého fitness programu.

Po nejdříve nucené, ale pak i dobrovolné zdravotní pauze, kdy jsem téměř šest měsíců necvičila a mojí jedinou pohybovou aktivitou byla svižná chůze a kompenzační cvičení, jsem opět rozjela svoje skupinové lekce. Od Vánoc jsem se na ně začala připravovat domácím cvičením, protože jsem byla vlastně téměř na nule. Fyzička ještě ušla, rychlá chůze je takový minimální základ, ale síla byla pryč. A když říkám pryč, tak zkrátka nebyla. Udělat pět dámských kliků byla nepřekonatelná meta. Dvacetisekundový plank? Sci-fi. Takže jsem se na konci roku vrhla na "home exercise". Zaplatila jsem si měsíční členství ve virtuální tělocvičně Zuzky Light ZGYM (už jsem o programu psala dříve ZDE), kde jsem se zaměřila převážně na bodyweight lekce (cvičení s váhou těla) pro začátečníky. Občas jsem si sestavila trénink sama, občas jsem zašla na jógu, taky mi do toho přišla lehká viróza, takže pár dní pauza. Uplynul měsíc a začaly mi skupinové lekce. Ne, zázrak se nekonal. Nezhubla jsem pět kilo, ani jsem nedosáhla žádné vrcholové výkonnostní formy, ale už jsem se z nuly posunula do lehce plusového skóre.

Skupinovky se krásně rozjely, a já byla neskonale šťastná a vděčná za tak velký zájem. Nečekala jsem to, cvičí se všude možně, konkurence je veliká. A "moje" holky se mi do jedné vrátily a ještě nové přibyly. Sen. Až na to funění a namožené svaly po každé hodině. Ještě to nebylo ono. Dvě hodiny týdně jsem doplňovala hodinou power jógy a procházkami. Však ono to nějak půjde.

No a všichni víme, co nastalo. Příroda (nebo možná někdo jiný) nám všem dala stopku. Stopka se dotkla i fitnesscenter, takže i mých nově rozjetých lekcí pro veřejnost. Nenaděláš nic, jak se říká. Amatérsky jsem natočila dvě domácí lekce, aby si holky doma zacvičily, nicméně odezva byla slabá. Prostě se jim nechtělo. A já to chápu. Domácí cvičení je pořád pro hodně lidí "opruz". Tento opruz se stává ještě větším opruzem při plném stavu domácnosti, home office, učení se s dětmi, vaření apod. Je to brutálně o disciplíně. O motivaci asi v období korona pandemie nemá smysl psát. Tu má v těchto těžkých časech málokdo . Kde motivace selhává, nastupuje disciplína. Tohle si doporučuji někam napsat. Někam, kde to rychle najdete. Kde to najdete rychleji než úplně shnijete :-)

No a jelikož i já jsem nastoupila od 11. března do režimu "home office, což znamená sedět u PC doslova půl dne, tak jsem si dala závazek, že opravdu budu každý pracovní den cvičit. Zkrátka, že to sezení vykompenzuji intenzivnějším pohybem. První dva týdny jsem vlastní tréninky střídala s různými tréninky z Youtube a popravdě musím říct, že mě to moc nebavilo. Nemůžu ani říct, že by ty tréninky byly špatné, ale bylo to jen takové bincání. Nemělo to moc systém, úplně jsem nad tím nechtěla přemýšlet, protože jsem měla plnou hlavu jiných starostí.

A pak jsem jednoho dne narazila na nové cvičící video od Lucky Minářové, kterou už delší dobu sleduji a bylo rozhodnuto. V tom videu Lucka nejen cvičí, ale dělá "promo" svému novému programu JNV Home neboli Jedu na výkon Home. Pokud Lucku sledujete víte, že JEDU NA VÝKON je takové její motto, které přetavila nejen v podnikatelskou platformu, ale i v takové řekněme životní poslání, jehož základní myšlenkou je, že trénujeme především pro zdraví a posouvání našich sportovních cílů,  ať jsou jakékoliv, nikoliv jen pro krásu. Musím říct, že ta myšlenka mnou rezonuje už od úplného začátku a Lucka je její skvělou nositelkou. Nadšena jejím tréninkem jsem si zakoupila měsíční členství JNV Home, které stojí 500 Kč. Členství můžete kdykoliv zrušit a to jedním kliknutím, žádné složitosti a nepříjemnosti.

Na úplném začátku 

Koncept programu

Po registraci a platbě si do telefonu stáhnete aplikaci SugarWOD, ke které dostanete přístupový kód. Zadáte a cvičíte. Tak jednoduché to je. Každý týden máte k dispozici pět unikátních tréninků o délce 30-40 minut, obvykle ve skladbě: leg day/lower body, upper body, gymnastic/core drills, venkovní trénink (kombinace běhů, sprintů a full body cviků) a full body (často v podobě live streamů). Dva dny se odpočívá. Je samozřejmě na vás, jak si tréninky rozložíte. Jednotlivé workouty jsou uložené a kdykoliv se k nim můžete vrátit, případně využít toho, že nový trénink je k dispozici den předem. Režim si můžete přizpůsobit. Já to udělala asi třikrát. Celkově mi přijde celý systém perfektní. Je vyvážený, má hlavu a patu a směřuje k nějakému cíli.

Pro zvýšení motivace je u některých cviků či souborů cviků možnost záznamu výsledků, kdy se jednak můžete porovnat s ostatními (nedoporučuji, protože s kým se máme porovnávat? No?)  a rovněž je to prostor pro vaše zlepšení. Za čas si můžete cviky udělat znovu a změřit progres. K programu je na FB vytvořena uzavřená skupina pouze pro registrované členy, kde můžete sdílet svoje úspěchy, ale i neúspěchy, ptát se na vše možné i nemožné atd. 

Pro koho je program určený?

Z mého pohledu letité instruktorky skupinových lekcí a cvičky všeho možného jsem přesvědčena, že je program vhodný pro středně pokročilé uživatele. Musíte mít zkušenosti. Musíte umět správně technicky dřep, plank, klik atd. Také musíte znát možnosti a limity svého těla. Nebudu se lámat do pistolek a do kliku ve stojce, když vím, že to je úplně mimo fyziologické možnosti mého těla. Tak jasně, že jsem to zkusila, ale sama jsem si pro sebe vytvořila takovou formu cviku, kterou zvládnu, při které se posunu a hlavně, při které si neublížím. A taky nebudu mít výčitky z toho, že ostatní to zvládají. Na to už jsem velká holka. Když jsme u toho věku....já a Iva jsme byly suverénně nejstaršími členkami party. Myslím, že všem jsme mohly dělat v klidu mámu 😀

Co budete potřebovat?

• velký obývák 😁
• podložku
• židli 
• gumičky na cvičení 
• švihadlo 
• batoh, do kterého se vám vejde hodně knížek 😉
• petky naplněné vodou 
• případně činky, KTBs, ale nejsou nezbytně nutné 

Moje dojmy a subjektivní hodnocení 

Na rovinu musím konstatovat, že program je poměrně náročný. Chápat to lze různě. Rozhodně máte pocit, že opravdu trénujete. Je to makačka, bude vás to bolet, bude z vás lejt. Pokud znáte Lucku, nepřekvapí vás to. Lucka se totiž primárně věnuje crossfitu a tohle zkrátka je takový domácí crosssfit.  Na druhou stranu byl pro mě trénink jednou náročný tak, že jsem nebyla schopna odcvičit ani jednu jeho část. Byl to zrovna trénink horní části těla a nemyslím si o sobě, že bych byla v této oblasti začátečník s malou silou. Ten den jsem si musela poskládat cvičení sama, z úplně jiných cviků, protože nešlo ani modifikovat. Několik dalších tréninků, respektive cviků  jsem si musela pozměnit pro potřeby svého těla.  Co když to ale nedokážete? Co když nemáte ty zkušenosti? Ano, buď se na to vykašlete, protože vás to úplně otráví a nebo se taky můžete zranit. Ani jedno nechcete. A jsme zase u toho, pro koho je program určený. Chce to zkušenosti. Tečka. Protože opravdu nelze sestavit univerzální tréninkový program ku spokojenosti všech. 

Budete potřebovat pořádnej batoh 😉

Nicméně program jsem odcvičila celý, nevynechala jsem jeden jediný den. Přizpůsobila jsem běžecké tréninky okolnostem, možnostem a náladě, gymnastické tréninky jsem lehce upravila a jinak vše odcvičila, tak jak bylo zadáno. Nikdy nenastal den, kdy bych si řekla: kašlu na to. Moc mě to celé bavilo, protože jsem už po týdnu cítila progres a změnu. No dobře, v závěru mi některé tréninky už přišly podobné, ale to se stane u každého tréninkového plánu, protože nelze do nekonečna vymýšlet originální kombinace nových cviků. 

Věcí, která by nejednoho z potenciálních uživatelů mohla odradit je angličtina, přesněji tréninky psané v angličtině a pár různých, exoticky znějících zkratek. Netřeba se bát. V angličtině rozhodně nevynikám a vše jsem zvládla. Ke každému cviku je v aplikaci proklik na instruktážní video na YT a zkratky vysvětluje Lucka též v samostatném videu. Konečně teda vím, co je EMOM, AMRAP, WOD atd. Navíc cviky se dost často opakují, takže netřeba neustále hledat co je air squat, burpees (a že jich bylo), sit up, jumping jack atd. 

Sit ups mě bavily 

Pro okořenění celého programu slouží sobotní livestreamy neboli živé přenosy cvičení. A to zrovna není nic pro mě 😡 Já si raději vše odcvičím, když já chci a můžu, nemusím pořád kontrolovat připojení a další věci, které mě rozptylují (mě totiž, jako správného Blížence,  rozptyluje naprosto všechno 😉). Ta technická stránka věci mně na tom vadí nejvíc. Jednu sobotu se mi to hezky hodilo, tak jsem si řekla, že se připojím...no nepřipojila. Teda připojila, ale neustále se to sekalo a to mě totálně nas...o, protože když cvičím, tak cvičím a nechci řešit to, že něco nejde. Toť moje zkušenost s živým streamem. Samozřejmě vím, že většina lidí to miluje a užívá si ten pocit virtuální sounáležitosti, já nikoliv, pro mě je to spíš samá překážka. 

Suma sumárum

Za sebe říkám ANO. Mnohokrát jsem se hecla, oprášila jsem švihadlo, začala zase trochu běhat, poprvé od střední školy jsem sprintovala 😁, dělám stojky 😝, zvedla se mi síla i kondice (miluju burpees, ale jako vážně), získala jsem opravdu hodně inspirace do svých skupinových lekcí (doporučuji všem trenérům, protože je fakt obohacující se občas podívat k sousedovi, každý z nás totiž žije ve své bublině a je fajn z ní občas vykouknout ven), několikrát jsem vystoupila ze svojí komfortní zóny (ne, tak to fakt dělat nebudu ....šla a udělala😉), posílila jsem vůli a disciplínu (protože jsme jenom lidi a i když se mi většinou chtělo, občas se lenora ozvala a já jí vždycky dokázala odpálkovat). Nabízí se otázka: Co dál? Budu v programu pokračovat? Aktuálně ne, ale vůbec nevylučuji, že se za nějaký čas zase přidám. Momentálně opět přichází na řadu skupinovky (3x hurá) a hlavně kolo, má láska 💓a taky brusle a pinčes a další boží letní sportovní aktivity. 

Dělám stojky 😂

Přes veškeré benefity a pozitiva programu JNV Home bych však závěrem chtěla sdělit jednu obecnou pravdu. Není nad trénink vedený "živým" trenérem. Techniku se obvykle jinak než s trenérem, potažmo fyzioterapeutem, nenaučíte. I takový zdánlivě jednoduchý cvik jako je dřep, má svá úskalí, která vám vysvětlí a ukáže jen "učitel-trenér". Tohle mějte vždycky na paměti. Svá domácí cvičení proto vybírejte vždy s rozmyslem a s ohledem na své zkušenosti. Věnujte tomu čas, hledejte si recenze a ukázky a nedělejte si z toho "Fortunu". Nebudete litovat. Na internetu je totiž tolik různých programů a on-line trenérů všelijakých kvalit, že se vyplatí investovat kousek svého života do zodpovědného výběru. Vaše tělo a peněženka vám poděkuje. 

Co vy a domácí cvičení? Jaký program či kanál máte rádi? Co vám vyhovuje? A co naopak ne? 

Pište, těším se, jako vždy, na vaše komentáře. 

JS

Teorie ideální váhy, která se vám možná nebude líbit

Nikdy jsem nebyla hubená či drobná. Ani jako dítě. Byla jsem malá a měla jsem krátký nohy, pořádný špalíky, žádný hubený tyčky, byla jsem taková celá bytelná. S pubertou jsem začala být holka "krev a mlíko" ač tohle přirovnání vlastně vůbec nemám ráda, protože si ho každý vykládá dost po svém. Měla jsem největší prsa ve třídě, což mě pěkně štvalo a ve 13 letech jsem už byla hotová ženská. Břicho, zadek, stehna. A překvapivě pořád krátký nohy 😁

Do kolonky "obézní dítě/puberťák" jsem ale zdaleka nepatřila. Nevím, jak bych to popsala, taková chytrá horákyně, ani tlustá, ani hubená. Měla jsem kamarádky hubenější než já (těch bylo pochopitelně víc), ale taky kulatější než já. A od mala jsem poslouchala: ty nikdy hubená nebudeš, protože u nás nikdo hubenej neni. Po kom bys asi tak byla, prosim tě? Prostě máš ty naše geny a hotovo!

6. třída...žádný tintítko jsem nikdy nebyla, ale tlusťoch taky ne!

Ale na geny se svádí leccos. A nadváha či obezita je dost často na prvním místě. Jenže co když nejste obézní? Co když jste úplně zdraví, výkonní, akorát nespadáte do fitness sixpack šuplíku? Jíte zdravě racionálně, přiměřeně sportujete, přiměřeně relaxujete, ale přesto jste větší, mohutnější, špekatější než Věrka, která nic nedělá a je jak lunt? To přece není možný......Ale je! A je na čase se s tím smířit.

Tak jako máme geneticky dánu tělesnou výšku či délku končetin, tak máme geneticky daný interval ideální tělesné hmotnosti. Řekněme plus mínus 5 kilo. A pro mnohé z nás to bude nemilý fakt, že to číslo je o dost větší než naše vysněná váha. Z této mystifikace vzniká spousta frustrací, úzkostí, depresí a taky poruch příjmu potravy. Jsou to všechno výdobytky dnešní doby. Naše babičky opravdu neřešily, zda mají žílu na bicepsu nebo vyrýsované břicho. Myslím, že své tělo braly naprosto neutrálně. Ani pozitivně, ani negativně.

BODY NEUTRALITY. Jediný správný vztah ke svému tělu, je vztah neutrální. To mi nikdo nevymluví. Nemám totiž ráda ani BODY POSITIVITY. Proč? Protože to zas zavání sebeláskou a "mám se ráda taková jaká jsem"(alibismus jako prase), z čehož mám kopřivku. A už jsem o tom TADY jednou psala 😉

Jak tuto ideální tělesnou hmotnost zjistit či poznat? Jak ji přijmout a jak se s ní popasovat? Správné odpovědi mají hodnotu výhry ve sportce.

Já svoji ideální hmotnost znám. Měřím 167 cm a značka ideál je rozmezí 69-75 kilo. No to je strašný přece. Ta je tlustá. Prý ideální hmotnost. Ano, je to tak! Jsem prostě bytelná, opakovaně mám změřený velký podíl svalové hmoty v různých "váhových" obdobích. Jak jsem na to číslo přišla? Úplně jednoduše: pozorováním. Většinu svého dospělého, přiměřeně aktivního života jsem vážila kolem 70 kilo, strop je pro mě 75 kilo. Když jsem otěhotněla, vážila jsem 71 kilo. Nikdo by o mně tou dobou neřekl, že jsem tlustá či mám nadváhu. Od 20 let, se dvěma přestávkami, pravidelně sportuji, už dlouho jím lépe než 90% české populace a váha v daném rozmezí je pro mě dlouhodobě udržitelná, bez extrémů a omezení. Taky už jsem si zkusila svoje maximum a to 85 kilo a to doufám, že se nebude nikdy opakovat. To bylo v době, kdy jsem zcela přestala sportovat, pohyb jako takový nula a vůbec jsem tomu nepřizpůsobila stravu.

Rozlučka se svobodou, cca 70 kilo

Na vrcholu mé lektorské kariéry, zhruba před 10 lety. Standardních 70 kilo :-) 

69 versus 85....vpravo už nikdy! 

Ale no tak! Mohla bys bejt přece štíhlejší, Jituš! No to určitě mohla. Taky jsem byla. Opakovaně jsem to zkoušela a podařilo se mi to. Ale VŽDYCKY jsem se za určitou dobu vrátila zpátky ke "své" váze a to přesto, že jsem dále sportovala a jedla pořád dobře. Jen jsem jedla víc a přestala jsem dřít 5x-6x týdně. Jednoduše jsem jen přestala žít v extrému a striktní disciplíně, protože to fakt nechceš. Chceš přece normálně žít, se vším všudy.
No ale Věrka měří taky 167 cm a váží 55 kilo. A je v pohodě, dokonce vlastně ani moc necvičí, jen chodí s pejskem a dětma ven a miluje dorty. A je krásně štíhlá, není ani hubená. Jojo, já Věrku znám, už jako dítě byla drobounká, samá ruka samá noha. Je taková vlastně celý život.

A je to v pořádku. Geny. Rozumíme?

Všechny ženy váží 70 kilo. Každý jsme originál a netřeba se s nikým porovnávat.

A ještě jeden, můj oblíbený příklad. Moje maminka váží celý život stejně. Je kulatá. Podle těch stupidních tabulek má nadváhu, ne-li obezitu. Říkáme jí motorová myš, nezastaví se celý den, jí úplně normálně, nepřejídá se, nepřemýšlí nad jídlem, v létě jí dává nějaké suroviny zahrádka, každý den vaří klasická jídla, občas vyzkouší něco nového. Je jí 71 let a je úplně zdravá. Pan doktor jí pokaždé říká: "Paní Králová, ne aby vás napadlo hubnout, to byste mi mohla onemocnět." Je v tom veliká pravda. Žije život bez výkyvů, pořád stejně. Stejně jí, stejně spí, stejně se hýbe.  Kéž bychom to my dokázali.

Tělesná hmotnost je zkrátka ZNAK, tělesný atribut, který má každý z nás nadělen do vínku. Na rozdíl od tělesné výšky s ním ale můžeme manipulovat, můžeme jej ovlivňovat. A já si říkám, co nám to ten bůh, nebo kdo vlastně, nadělil?  Nebylo by jednodušší, kdybychom s ní manipulovat nemohly (my ženy především)? Lidstvo by mělo o jeden globální problém méně. Ale dost fantazírování.

Vždyť kdo dnes vlastně ví nebo aspoň tuší, jaká je jeho ideální váha? Svět na straně jedné bojuje doslova s pandemií obezity, na straně druhé nás média a sociální sítě masírují fotkami vysekaných těl ve smyslu "kdo nemá sixpack, je horší člověk." Kde je nějaká úcta a respekt k vlastnímu tělu, ke svému základu, ke svým genům? Nevidím ji.

Zkuste se vrátit ke své podstatě, k tomu jaké jste byly, když jste o fitness, dietách, kalorických tabulkách, posilování a běhání neměly ani páru. Když jste byly zdravý, vysmátý, normální holky. A z druhé strany. Když jste nebyly obézní, nezajídaly jste rozchody, stres, necpaly se od rána do večera prefabrikátama a po svých nevyšly ani do prvního patra. Když jste byly zdravý, vysmátý, normální holky. Když jste to byly VY, nezdecimované dietami, přejídáním, leností, vyčerpávajícími tréninky. Tam někde bude ten váš bod zn. Ideál.

Aktuálně jsem ve svém ideálním bodě. 71 kilo. Plus 4 kila od ukončení soutěže Do Formy. To byl ten extrém, byť se mi samozřejmě vizuálně velmi líbil. Pocitově to bylo horší. Byla mi nepřetržitá zima, občas jsem večer vyluxovala špajzku a ledničku, pořád jsem myslela na jídlo, měla jsem výčitky svědomí, když jsem nešla cvičit, byla jsem často extrémně unavená, na EKG mi opakovaně naměřili 50 klidovou TF až se pan doktor velmi podivoval. Bylo to hezké, ale pro mé tělo nepřirozené. V té dané konkrétní situaci- tedy ve věku 46 let, při plném pracovním, podnikatelském a rodinném nasazení. Možná kdyby mi bylo pětadvacet, na pohodu práce, single život...asi by to bylo fajn zpestření a ta negativa toho celého procesu by nebyla tak razantní. Vždycky je totiž potřeba vše vnímat v soukolí životních podmínek. Nicméně interval ideální váhy se tím nemění, proto je to interval, nějaké rozmezí od-do.

66 kilo, 17% tělesného tuku. Hezké, ale za cenu velkého diskomfortu.

A dnes! 71 kilo a pohoda! 

Jak svoji ideální váhu přijmout, pokud je vyšší než je váš vysněný ideál? Prostě to přijmout. Jako fakt. Jako to, že mám krátký nohy. Budu je mít někdy dlouhý jak tejden? Těžko! Vše souvisí se sebepřijetím, s BODY NEUTRALITY. Tělo je schránka na orgány. Naším úkolem je udržovat ji co nejdéle funkční. Nelikvidovat ji obezitou, kouřením, přejídáním, dietami, tvrdými tréninky. Způsobů, jak ji ničit je spoustu. To nechceme. Chceme pravý opak. Takže se soustřeďme na funkčnost a zdraví, nikoliv na vizuál a krásu. Za sebe mohu říci, že ke svému tělu jsem měla vždycky úplně stejný vztah, respektive jsem sebe samu vnímala úplně stejně bez ohledu na váhu. Váha neurčovala moji sebehodnotu. Samozřejmě, že pokud jsem měla těch 85 kilo, byla jsem na sebe naštvaná, že jsem to nechala tak daleko dojít, vnímala jsem to jako "system error". Neměla jsem ale díky tomu nižší sebevědomí, chovala jsem se k sobě i svému okolí pořád stejně. Pořád jsem byla společenská, optimistická se sklonem k exhibicionismu 😆S úbytkem kil se moje sebevědomí určitě zvýšilo, ale spíš v tom slova smyslu, že jsem to dokázala, že jsem překonala překážky, svoje pohodlí, že jsem vyhrála bitvu. Prostě životní etapa. To sebepřijetí je základ. Je to cesta, často velmi dlouhá a klikatá.

Přestat vnímat svoji lidskou hodnotu přes tělesný vzhled je velmi těžký úkol, obzvlášť v dnešní době. Pokud to máte stejně jako já, pojďme si společně pogratulovat. Pokud jste stále na cestě, držím palce, ať jste brzy v cíli.

Co vy a vaše ideální váha? Znáte ji? Popasovali jste se?

Pište, moc ráda si všechno přečtu!

Vaše

JS

Proč nikdy nebudu fitness koučem?

S myšlenkou stát se fitness koučem jsem si pohrávala už celkem dlouho a to velmi intenzivně. Nebylo to jen tak. Tedy, že bych se ráno vzbudila a řekla si: ode dneška budu fitness kouč. Bylo to postupně na základě reakcí a dotazů, které mi chodily do soukromých zpráv na sociálních sítích, ale taky na základě práce s lidmi, zejména v mém kurzu skupinového cvičení. Vždy jsem ochotně a ráda radila v podstatě každému, kdo se na mě obrátil. Bavilo mě to a dávalo pocit užitečnosti. Občas jsem nad dotazy kroutila hlavou, to se přiznávám. Taky jsem už vlastně takový minikoučink párkrát dělala, zadarmo. Strávila jsem nad konceptem hromady času, opravdu promýšlela každou větu, postup a radu. Jaké jsem měla výsledky? A čí to vlastně byly výsledky? Moje? Nebo "charitativních" klientek? 

Výsledky nebyly žádné. Všechny to vzdaly. Přestaly komunikovat. Vymlouvaly se: nemám čas, mám problémy, jedu na dovolenou atd. Byly to jednotlivci, pravda. Bylo to zadarmo, pravda. Byly to asi i špatné rady a postupy. Tohle se odehrálo zhruba před dvěma lety a od té doby jsem zdolala  další kus té nekonečné cesty sebepoznávání v oblasti zdravého a udržitelného "fitnesslifestylu". Zkusila jsem nutriční restart Whole30, z low carb stravování jsem přešla na intuici, podpořenou občasným počítáním v tabulkách, vysekla jsem formu v transformační soutěži časopisu MF, objevovala, zkoušela, vařila, trénovala, četla 😉

Na jaře se na mě opět obrátilo pár žen, které chtěly spolupracovat, chtěly abych jim pomohla na cestě k vysněné postavě, k tomu aby se cítily dobře ve svém těle. Předběžně jsem na to kývla a začala pracovat na projektu "Fitness koučink". Vždycky jsem si vyškrábla nějaký čas, abych s tím pohnula dopředu. Provedla jsem zásadní "upgrade" starého projektu, přemýšlela, nemohla spát, dělala jsem si poznámky k okamžitým nápadům, rozšiřovala, rozepisovala, větvila. Byla jsem rozhodnutá  zhruba v polovině července celou akci spustit, respektive začít "ostrou" spolupráci, zatím se dvěma klientkami. 

Ale všichni víme, jak to je....Kdy se Bůh nejvíc pobaví? Když člověk začne plánovat😀

Díky náhlé změně zdravotního stavu a vůbec změně běžného životního tempa jsem měla opravdu hodně času přemýšlet. Spoustu věcí přehodnotit. Podívat se na ně z jiné perspektivy. 

Podle názvu článku je asi zřejmé,  k čemu jsem došla. 

Zkrátka a dobře fitness koučem nikdy nebudu. Tedy tím klasickým koučem, který je několikrát v týdnu v kontaktu se svými klienty, radí, počítá, píše, hodnotí, analyzuje a dává úkoly.....a kasíruje za to peníze.

Proč? 

• protože ani já jsem nikdy žádného kouče nepotřebovala. On ho totiž nikdo nepotřebuje. KAŽDÝ zvládne být pánem svého těla. Úplně KAŽDÝ. Neboli když mám své PROČ, najdu způsob JAK. Obzvlášť v dnešní době. 
• protože je to celoživotní cesta sebepoznání a právě ta cesta je nesmírně přínosná, zábavná a obohacující.
• protože je potřeba dělat chyby, je potřeba překážek, které musíme překonávat. Sami, bez cizí pomoci. Jen tehdy zjistíme, co je pro nás dobré, co nám vyhovuje a co škodí. Metoda "pokus-omyl" je jediná, samozřejmě poměrně dlouhá, ale spolehlivá cesta k úspěchu. 
• protože je to "jenom" jídlo. Věc přirozená. Dělá se z toho poslední dobou děsná věda. Vládne informační chaos a to v každé oblasti lidského bytí. Přitom opravdu stačí mít elementární vědomosti, používat selský rozum a naslouchat vlastnímu tělu.
• protože každý by měl mít odpovědnost sám za sebe. Za svoje zdraví a za to, jak vypadá a nesnažit se tu odpovědnost přenést na někoho jiného. Lehce se pak řekne: "Měl jsem špatného kouče" místo: " Nezvládl jsem to, protože......" Zkrátka to,  jak budeme na naší cestě úspěšní, ovlivníme pouze a jen my. Je to na každém z nás. 
• protože nechci řešit, jestli si Boženka může dát k snídani kaši a jestli nepřibere deset kilo, když si dá večer ty prokletý těstoviny 😀.

Nevím, zda jsou moje důvody pro vás pochopitelné a zcela upřímně je mi to vlastně jedno😉 Mně to prostě přijdou úplně vyhozený peníze. Platit někomu za to, že mě "naučí" jíst. Není to děsivé, když si to přečtete? NAUČIT JÍST. 

Na druhou stranu mám téměř hotovou "kuchařku", jak na to. Jak být sám sobě koučem, jak  se zorientovat v přemíře informací, udělat si na vše svůj názor a najít svoji cestu. A je mi líto, si to nechat všechno pro sebe, mít to zkrátka v pomyslném šuplíku.

A teď nastává ta hodina HÁ. Okamžik, kdy učiním veřejný slib. Ráda bych svoje know-how vydala jako e-book. Ufffff. Neslibuji žádné konkrétní datum, protože ho nevím. Obsah mám téměř hotový, ale absolutně si nevím rady s formou. Nikdy jsem žádný e-book netvořila, nemám ani své webové stránky. Počítám s tím, že se obrátím na profesionály, protože tyhle grafické/marketingové/počítačové/internetové záležitosti jdou zcela mimo mě. Nicméně pokud máte v tomto směru nějaké rady a doporučení, budu vám za ně nesmírně vděčná. 

A jak vidíte boom fitness koučinku vy? Připadá vám užitečný? Nebo jsou to podle vás vyhozené peníze? Máte nějakou zkušenost s e-booky? 

Pište, moc ráda si jako vždy počtu. 

Vaše 

JS

Jsem žena....(ne)musím podávat výkony

Takové, řekla bych, až symbolické foto pár hodin "před"  

První třetina léta je ze námi...a můj poslední článek je z února 😖Je klišé tvrdit, že není čas a energie. Vím to. Ale je to krutá pravda. A můžu si za to sama.

Moje psaní se zbrzdilo během jara k bodu nula. Náhle totiž bylo v hlavě prázdno, ačkoliv jsem zažívala šrumec. Asi právě proto. Nebyla jsem schopná ani dokončit report ze soutěže "Do formy", přestože fotek, tipů, receptů a dojmů bylo mraky.

Takže stručně: soutěž jsem zdárně ke své spokojenosti dokončila, dokonce jsem se probojovala do finále💪 a dokonce si mě, k mé velké radosti a polechtání ega, všiml redaktor časopisu Muscle and Fitness Honza Kavalír (ještě jednou díky) a udělal se mnou rozhovor, který si můžete přečíst ZDE. Sociální sítě jsem však neopomíjela a občas něco nasdílela.

Taky jsem si založila Instagram, který jsem zhruba před dvěma lety opustila. A vůbec nevím, jestli jsem s tím opětovným založením udělala dobře. To už je to jen reklamní plocha nebo co? Těšila jsem se na inspirativní posty a fotky a ono je to jen samé "stories"? A to jsou tak rychlé klipy, že absolutně nestíhám pojmout ten obsah. Sleduji velmi málo účtů, několikrát jsem už promazávala a vlastně mě úplně nejvíc baví cestovatelské účty a účty obyčejných lidí, kteří mají svůj malý okruh sledovatelů, stejně jako já. Asi jsem už stará a asi nejsem cílovka.

S jarem už začala jít moje psychická/učitelská kondice do kopru. Čtvrtletí, rodičáky, maturity, praxe, konec pololetí...vrchol školního roku, kdy jsem kývla na nadúvazek byl smrtelnej. Do toho všechno okolo: moje kurzy pro ženy, povinnosti kolem rodiny, organizace a zařizování dovolené, předem dlouho plánované kulturní akce (které jsou sice úplně boží, ale stojí mě vždycky strašně moc sil) atd. Jenže ještě si přece musím jít zaběhat a uvařit si zdravé jídlo na druhý den do práce, připravit oslavu narozenin a asi deset dalších věcí.  Ježiš, ta si stěžuje.....Nestěžuju, jen píšu, jak jsem neschopná kouzelného slovíčka NE a jak je můj mozek chorobně naprogramovaný na výkon. Jedu na výkon. Heslo, které vládne světu. Na výkon přece jedou stroje....a vrcholoví sportovci, kterým výkon limituje kariéru....a muži, kteří jsou na výkon/boj stavěni hormonálně a tělesně.

Pro ženu je posedlost výkonem a neschopnost říkat NE smrtícím koktejlem. Proč? Protože na to není uzpůsobena jako muž. Muž, ač tvrdě pracuje mnoho hodin denně, dokáže si v pohodě jít zahrát s kumpánama fotbálek, vyzvednout dítě na kroužku, dát si pivo, vypnout, tvrdě spát. Má testosteron, adrenalin a taky "black box". Přepne do režimu "černá skříňka", vypne, na nic nemyslí, odpojí se. Žena toho není schopná. Ze své podstaty na to není nastavená. Nemá žádnou černou skříňku, má neustále propojené dráty, které jiskří. A to se pak lehce stane to, že když jste na dovolené a dovolíte mozku chvilkový "black box", protože prostě "mám vše hotovo a čumim do moře", tak mozek a tělo vypne.

Konec.

Mohl být. Není. Žiju. Čeká mě mašinérie lékařských vyšetření, možná se mi život otočí vzhůru nohama ve všech směrech....a já teď tady sedím a brečím do klávesnice. Brečím, protože jsem vděčná za to, co se mi stalo. Za to, že jsem dostala šanci na změnu. Nejde to hned a nejde to lusknutím prstu. Přes noc nezměníte něco, co v sobě máte zakořeněné, něco na co jste dlouhodobě nastavené, něco v čem vás okolí podporuje (tobě to tak sluší, ty toho tolik stíháš, ty jsi šikovná, chtěla bych být jako ty), to v čem jste vyrůstaly. Nejde to. Bude to hodně dlouhá a dost trnitá cesta. Ale je, se základními obrysy, přede mnou.

Asi to teď vyznívá děsně pateticky, ale on ten život prostě patetickej je. Smích a slzy. Radost a smutek. Nadšení a bolest. Nahoru a dolu.

Je to zase nějaký celý víc osobní, než jsem měla v plánu. Teď mi to jinak nejde. A co jsem tím vším vlastně chtěla říct?  Ženský, nesnažme se změnit to, pro co a jak jsme byly stvořené. Příroda má svůj řád. Jsou muži a ženy. Samci a samičky. Tak to má být a tak je to správně. Každý má svou biologickou podstatu a z ní vyplývající schopnosti a role.  Nejsme přece žádné superhrdinky, nejsme Xeny, nejsme bojovnice, nejsme primárně ty, které loví potravu, nemusíme být dokonalé a nemusíme zvládat všechno, co po nás okolí chce. Jsme křehké a zranitelné víc, než si myslíme. Jsme slabší pokolení. Strážkyně rodinného krbu. Říká se to tak, ne? Nesnažme se změnit naši předurčenost. Nelze to.

Ženy ženám 💗 Moje TOPky 😃

A chlapi, dovolte svým ženám, být víc ženami. Se všemi jejich nedokonalostmi, slabostmi, emocemi a neschopnostmi. Budou vás za to milovat ještě víc.

Opatrujte se a ve zdraví přežijte čas dovolených.

Vaše

JS

První třetina "Do formy" 1:0

Jak jsem slíbila, tak činím. Příprava na jakoukoliv soutěž je vždycky výživným blogerským materiálem. O mé motivaci účastnit se čistě estetické soutěže časopisu Muscle and Fitness jsem psala ZDE. Uplynulo pár týdnů, ubylo pár kil i centimetrů a tady je takový souhrn toho, co mi funguje, co se mi osvědčilo, co jím, co cvičím, co mě motivuje, zkrátka všeho, co s tím souvisí.

Začnu tím nejdůležitějším a tím je jídelníček.

Správně kvalitativně, ale i kvantitativně sestavený jídelníček tvoří 80% úspěchu. OK 75%. Vyberte si číslo, jaké chcete, ale jídlo je základ všeho. Špatně poskládanou stravu zkrátka nepřecvičíte. Pokud mě sledujete na mých FB stránkách víte, že se dlouhodobě stravuji čistě, vyváženě, zdravě. Takže v čem byl problém? V množství, v pití vína, dojídání po ostatních členech rodiny, zobání zbytečností k vínu. Jsem s tím až trapná, píšu to snad v každém svém fitness článku. 

Co zůstalo stejné? 

Skladba jídelníčku. Jím stejná jídla jako před soutěží. Tedy jídla z velké části odpovídající paleo/low carb. Ale taky si občas dám "normální" nedělní oběd s rodinou, vafle k snídani nebo malý dezert na oslavě. Zachovávám tedy režim "normálního" člověka. Dávám záměrně do uvozovek. Zkrátka nejedu žádný extrém, žádnou kulturistickou přípravu. Tohle nechci. Není to moje cesta.

Co se změnilo?

• nepiji alkohol. Ale jelikož miluju víno, tak si ho dám jednou týdně. Maximálně 2 skleničky. Moc se na něj vždycky těším. Pivo jsem neměla více než 6 týdnů.
• mírně jsem snížila sacharidy a omezila klasické pečivo, které jsem ale ani dříve moc nejedla. Teď ho vlastně nejím vůbec. Když už pečivo, tak jedině Eiweissbrot, tedy bílkovinový chléb z německé Aldi (ekvivalent českého večerního chlebíku od Penamu, ale mnohem chutnější).
• zmenšila jsem porce, tedy obecně množství jídla. Nedojídám po nikom. Nikdy nic. Kecám, občas trochu zeleniny po dceři. To je cajk. Nedojídám se ořechy a sýrem po večeři. Opravdu si rozmýšlím, kolik si toho nandám na talíř.

Kalorie, makra 

Standardně nevážím a nepočítám. Neskutečně mě to obtěžuje. Nicméně jsem se na 5 dní vybičovala, abych měla zpětnou vazbu. Toto jsou moje průměrné hodnoty:

Kcal: 1 909 (1776-2094)

Bílkoviny: 117 g (97-160) 

Sacharidy: 102 g (69-149)

Tuky: 107 g (87-137)

Zatím mi to takto sedí, uvidíme, jak to půjde dál. Sami vidíte, že to fakt není žádná hladovka. To není nic pro mě. Sázím na svou lety vycvičenou, ale i vědomostmi zatíženou intuici.

Pro redukci tuku je naprosto nezbytný kalorický deficit. Tedy přijmout méně kalorií než jich vydat. To se mi v průměru též daří. Podle mých chytrých hodinek mám průměrný denní výdej cca 2200 kcal, z čehož je přibližně 1600 kcal bazální metabolismus. Opět jsou to průměrné hodnoty. Některé dny jsem měla deficit až 700 kcal a to už je opravdu hodně. Je to dlouhodobě neudržitelné a tělu se to brzy přestane líbit. Udává se, že optimální deficit je 10-15 % denního příjmu, což mi vychází. Některé dny jsem totiž v deficitu nebyla vůbec. Možná se ptáte, jestli mě trápí hlad. Samozřejmě, že občas hlad mám.  Pokud jste v deficitu, je to normální. Je to jen někdy a není to nic strašného. Když mám hlad, tak se najím, a když mě hlad přepadne v deset večer, uvařím si čaj a jdu spát. 

O víkendu si vždy plánuji, co budu jíst následující týden. Neplánuji si komplet menu, ale jen oběd, Ten si totiž musím uvařit předem a nakrabičkovat do práce. Snídaně a večeře se odehrávají doma a jsou to vlastně pořád ta stejná jídla, co točíme týden co týden s rodinou. Každopádně plánování jídla je dost zásadní bod úspěchu. Kdo je připraven, není zaskočen.

Kdybych měla vybrat 15 potravin, které mám VŽDY v lednici, spíži, či mrazáku, tak by to byly:

- vajíčka

- ghee

- vysokoprocentní šunka

- parmezán

- ovesné vločky

- cottage

- kuřecí maso

- mražené zelené fazolky

- olivový olej

- obecně zelenina

- bílý jogurt

- kešu

- banány

- mražené lesní plody

- slanina

Z tohoto seznamu vždy vyčaruji komplet menu, které obvykle vypadá takto:

Snídaně: 5x v týdnu vajíčka v různých podobách. Obvykle se šunkou, parmezánem, avokádem, hromadou zeleniny. 2x v týdnu "sladká" snídaně - ovesná kaše, mugcake, vafle, nejčastěji s ovocem a trochou ořechového másla.

Moje snídaně jsou vcelku nudné, ale krásně barevné

Oběd: maso/sýr/vejce + zelenina v nějaké tepelné úpravě, dýňové karí s kuřecím masem, hovězí vývar se zeleninou, maso+houby+dýně, maso+zelí+smetana apod. Hodně se inspiruji Voňavou kuchařkou Lucie Grusové. Čas od času si zajdu do vietnamské restaurace, protože ta jejich jídla je moje velká láska. Obvykle si dám nějakou jejich variantu polévky Pho.

V týdnu mám na oběd cca 10 minut...je to děsný

Svačina: bílý jogurt+tvaroh+ovoce, jogurt se 100% ovocným pyré,  cottage+zelenina, uzený tvaroh+zelenina, kefír, šunka+sýr+zelenina apod.

Svačinky probíhají jen v týdnu

Večeře: zeleninový salát na různé způsoby+maso/sýr/vajíčka, tortilla+maso+zelenina. Občas si po večeři dám malou zavřenou hrstičku mandlí nebo kešu, nebo si je hodím do salátu. 

Společné večeře doma jsou rituálem pro všechny

O víkendu skoro vždy vynechávám svačinu, a to z toho důvodu, že vstávám později a celé stravování se mi posouvá: snídáme později, obědváme později, ale dříve večeříme. Tři jídla mi bohatě stačí.

Suplementace

Klasická fitness žádná. Ani obligátní protein.  Každý den si dávám pouze Performance Magnesium a Multivitamín Nexgen od Reflex Nutrition. Ráda bych bez suplementace dojela až do konce.

Tréninky

Trénuji 4-5x v týdnu podle časových možností. Dvakrát v týdnu mám skupinovou lekci s holkama. Je to vlastně moje jediné kardio, pokud to ještě lze považovat za tento druh tréninku. Někdy totiž zvedáme už pěkný nálože. Nejčastěji je to intervalový trénink, tabata či kruhový trénink. Lekce je pokaždé jiná. Od začátku září jsme snad neodcvičily nachlup stejnou hodinu.

Přidala jsem silové tréninky. Každý týden minimálně dva. Cvičím jen v domácí posilovně, tedy jen volné váhy, žádné stroje. Základ tvořil v prvních 4 týdnech starý protokol od Adama Česlíka La Femme, který už bohužel není k mání. Podrobněji jsem se mu věnovala ZDE. Odcvičila jsem celou první fázi, v posledních dnech už si sestavuji tréninky sama, ale třeba 50 % použiji z protokolu. Nemám ráda stereotyp. A hlavně moje tělo miluje pestrost a variabilitu. Je to základ progresu. Lidský organismus se velmi rychle adaptuje na tělesnou zátěž, a aby se neustále zlepšovalo, je potřeba ho provokovat a dávat mu nové podněty. Ještě jedna důležitá věc. I když cvičím silový trénink, snažím se jej vždy odcvičit co nejrychleji. Pauzy mám jen opravdu nezbytně nutné, pár sekund. Žádné minutové pauzy, ty moje trvají maximálně 20-30 vteřin. Někdy jdu ze série do série či ze cviku do cviku bez přestávky, řídím se čistě vlastními pocity. Když nemůžu, odpočinu si. Docílím tím toho, že moje tepovka nikdy extrémně neklesne a drží se v nějaké řekněme aerobní hladině po celou dobu tréninku. Celý proces se tím zeefektivní. A taky tam netrávím půl dne že jo😉. Každý trénink trvá kolem jedné hodiny včetně zahřátí a protažení.

Zjistila jsem, že si budu muset dovybavit domácí posilovnu, poněvadž se současnou výbavičkou mi zanedlouho dojdou náboje na zvyšování zátěže. Mám v plánu si pořídit jednoruční šestihranné činky o váze 10 kg na cvik zvaný row-plank a nejen na něj samozřejmě, dále nějaké další kotouče na nakládací činky a ještě šestihranné pětikilovky.

LISS kardio, tedy aerobní cvičení o nízké intenzitě, neprovozuji žádné. A běhat budu až s jarním slunkem a s novými botami 😀. Opravdu poctivě zařazuji po každém tréninku strečink v minimální délce 10 minut, nikdy ne kratší.

Mám ráda čísla a statistiky. Takže za pět týdnů odtrénováno:

13 silových tréninků

8 intervalových/kruhových tréninků

2x jsem si dala velmi svižnou procházku delší než 60 minut.

Moje domácí posilovna 

Myslím, že to roste pěkně 

Motivace 

Motor úspěchu v jakékoliv oblasti lidského života a řekla bych faktor nejdůležitější. Když máte své PROČ, vždycky přijdete na to JAK a žádná překážka není dost velká na to, aby vás zastavila.

Napíšu to jednoduše. Baví mě to. Není to pro mě trest, ani bůhvíjaký diskomfort. Jak jsem v minulém článku psala, trochu bojuji s časem. Tudíž se jevilo jako nejtěžší všechno skloubit dohromady tak, aby doma nepindali, abych stihla veškeré své rodinné, ale i pracovní povinnosti. Překvapivě to bylo lehčí, než jsem si myslela. Časový prostor, kdy mohu jít cvičit, se mi smrsknul do dvou, maximálně tří přesných termínů a jindy ani ťuk. Tím pádem je to vlastně dost jednoduchý. Když bych vynechala, už to v daném týdnu nemohu nahradit. Mám smůlu. Za celých pět týdnů se mi to nestalo (vyjma týdne s virózou, o tom až za chvíli) a jsem na to pyšná. Ani jednou jsem si neřekla: nejdu, nechce se mi. A jakože se mi párkrát nechtělo, protože jsem toho měla za ten den/týden dost. V momentě nazutí bot všechny tyhle pocity zmizely a endorfiny při a po tréninku vykonaly svoji práci dokonale.

Kromě toho, že mě celá cesta baví, mi v motivaci pomáhá:

• Deník, který si od začátku vedu. Píšu si, co jsem cvičila, svoje pocity, zhodnocení týdne apod. a taky se chválím. Dávám si jedničky, často s hvězdičkou.

  

  Moje čmáranice. Jsem deníkový typ :-)

• Focení. Fotka je ten nejlepší motivační nástroj. Tak jednou za 2 týdny si udělám koláž, abych viděla pokrok. 
• Měření. Měřím se 1x za měsíc a míry si zapíšu do deníku.
• Vážení. Vážím se jednou týdně a přemýšlím, že se na to vykašlu. Váha mi totiž lítá plus mínus kilo neustále. Mám chytrou váhu spárovanou s aplikací. Je to fajn, ale fotky jsou mnohem lepší. 
• Podpora okolí. Moje holky z kurzu jsou tak skvělé. Pořád mě chválí a já chválím je. Ženy ženám. 
• Sociální sítě. Moje Fit FB stránka mě fakt baví. Ta zpětná vazba, kterou mám, je tak motivující. Jsem opravdu šťastná, že určitou skupinu lidí moje příspěvky oslovují a inspirují. A že už vás je. Díky díky.  Musím též zmínit FB skupinu Do formy, která je určena přímo soutěžícím. Sešla se tam super parta lidí, kteří se vzájemně podporují. Moc se mi líbí ty různé cesty, různé osudy. Držím všem palce a jsem zvědavá, jak to všechno dopadne. 
• In body. Po téměř roce jsem se nechala přeměřit. Nečekala jsem nic povzbuzujícího. Nejsem slepá a mám doma zrcadlo. Nicméně čekala jsem to horší.  Můj cíl je dostat se na výsledky, které jsem měla před dvěma lety. Přesněji snížit tělesný tuk z 22% na 17% a zachovat, případně navýšit svalovou hmotu. Váha jako taková je mi fuk. 

  

  Chci zpět na čísla vlevo

Ještě jedna věc k motivaci. Často čtu "když mě nikdo doma nepodporuje, nikdo mě nechápe, proto selhávám." Blbost. Podpora je fajn, ne že ne. Ale jde to i bez ní. Jen to jen a jen o vás. Jste na to sami, jako na všechno v životě. Jak to máme my doma? Vlastně nijak. Jedu si to svoje. Každý den na otázku "dáš si víno?" odpovídám ne. Jednou týdně ano, za odměnu. Občas proběhne vtípek na můj účet. Nikdo mi klacky pod nohy nehází, to vůbec ne. Ale taky nikdo netleská, nejásá, nikdo se mi nepřizpůsobuje. Přizpůsobuji se já. 

Pokroky za 5 týdnů

Úbytek váhy: - 2,5 kg přibližně. Jak už jsem psala, váha mi lítá nahoru dolu o kilo až kilo a půl. Vlastně hmotnost je asi to poslední, o co mi jde.

Hrudník: - 3 cm

Pas: - 4 cm

Boky: - 3 cm

Stehna: zatím příliš neměřitelné. Ten půlcentimetr ani nevím, jestli jsem správně změřila.

Oblečení: kalhoty velikosti 38 jsou mi zase krásně. Byla jsem v nich jako jitrnice. Prsa mi nelezou z podprsenky. V klidu si obléknu upnutý svetřík bez špeku na zádech. 

S tím, co vidím v zrcadle jsem fakt spokojená. 

Vlevo začátek února, vpravo začátek ledna. 

Celkově se cítím moc fajn. Tím, že jsem odbourala dennodenní popíjení vína jsem daleko méně unavená, ačkoliv mám větší výdej energie. Lépe spím. Nejsem opuchlá. Padají mi prstýnky. Mám lepší pleť. Ustoupil mi ekzém (souhra více okolností - konečně nosím poctivě rukavice a mažu se tím nejlepším a asi nejdražším krémem, co jsem kdy měla, legendárním L´occitane). Jsem méně bolavá. Od léta mě neustále něco bolelo. Záda, kyčle, nohy, ramena. Musím zaklepat, nic mě nebolí. Bolí mě jen svaly po tréninku a to je bolest, kterou mám masochisticky ráda. Žádné patologické bolesti se nekonají. Tento jev nepřičítám ani tak absenci alkoholu, jako nasazení kvalitního magnesia. Začala jsem ho užívat někdy v listopadu. Zhruba půl roku jsem neužívala nic. Byla to chyba. Od léta jsem trpěla na různé bolesti končetin, občasné noční křeče. Od listopadu se to začalo postupně měnit a teď si připadám jako Xena. 

Nemoc

V průběhu pátého týdne na mě skočila viróza. Klasika. Mají to všichni kolem. Nic smrtelného, ale otrávit to dokáže značně, obzvlášť když jste "in Process". Takže rýmička, nosohltan, kašel, škrábání v krku. Chodila jsem normálně do práce a zrušila dva tréninky. Léčba čajem, céčkem, Vincentkou a lišejníkovými pastilkami. Hned jak mi trochu otrnulo, šup do tělocvičny. A za dva dny šup choroba zpět. Učitelka, ale naprosto nepoučitelná. Takže opět jsem si dala 3 dny pauzu, vyšlo to krásně na jeden den pololetních prázdnin a víkend, tudíž jsem se poctivě kurýrovala. On ten týden bez tréninku nehraje roli a fakt je lepší nic neuspěchat. Tělo mi okamžitě odpovědělo na to, co jsem mu provedla. Stejně ničeho nedocílíte. Tělo má minimální výkonnost, velmi špatně regeneruje. Nemá to smysl. A nejhorší je, že tohle vím už dávno, a stejně jsem myslela, že mi něco uteče. 

Tohle by bylo z první třetiny přípravy vše. Vše je, jak má být. Jsem tam, kde jsem, a tak je to správně. Neporovnávám se s nikým. Jdu si svou cestou a svým tempem. Ani jednou jsem nezabloudila, nesešla z cesty, nezapochybovala o sobě ani o smyslu svého novoročního dobrodružství. Žádná krize se nekonala. Moc se těším na pokračování. 

Jak to jde vám? Potkaly vás nějaké nečekané překážky? Jdete Do formy soutěžně jako já? Nebo jen tak, na pohodu nesoutěžně? 

Moc se těším se na vaše komentáře.

Vaše JS