Cestománie #1 - Motodiary 2018: Z Čech do srdce švýcarských Alp

Prázdniny se přehouply do své druhé poloviny (neeeee...), řada z Vás má zasloužený relax za sebou a hodně z Vás na něj teprve čeká. I já už cestovatelskou část prázdnin prožila a rozhodla jsem se, že napíšu takový malý cestopis. I kdybych ho měla psát do šuplíku, tak mě to tak moc baví. Budou to krásné vzpomínky, uchování zážitků v čase....pro mě i mou rodinu.

Sérii jsem nazvala Motodiary 2018...kdo mě zná, ví...kdo ne, asi tuší. První červencový den jsme se vydali s mužem na osmidenní motorkářský výlet přes hornatou část Evropy, konkrétně rakouské, švýcarské, italské, slovinské a německé Alpy. Muž byl řidič. Mně byla, je a bude přisouzena role spolujezdce. Na víc se necítím, ale nikdy neříkej nikdy. 

Nebyla to naše první společná motodovolená, vloni jsme měli takovou zahřívací generálku- pouhých asi 2 400 km přes Rakousko, Slovinsko a Itálii, projetí pouze dvou průsmyků, romantika v Benátkách, vyloženě pohoda. Předtím jsme spolu absolvovali pouze víkendovky po republice či u sousedů v Německu.

 Musím podotknout, že můj muž je zkušený jezdec. Vůně benzínu  a jedné stopy mu učarovala už v mládí. Prošel si klasickým vývojem - fichtl, Simson, Jawa, Cagiva, Honda, BMW (asi jsem to pomotala...pardon, jestli to čteš) a jezdí už bezmála čtvrtstoletí a má toho nacestováno opravdu hodně napříč celou Evropou a to ve všech ročních obdobích. Proč to vůbec zmiňuji? Pro mě je to zásadní. Věřím mu. Naprosto a bez výhrad a to je důvod, proč si za něj bez obav vždycky sednu a netrápím se zbytečnými strachy a pochybnostmi. Určitě si řeknete, ale stát se může cokoliv a nikdy nevíš. Jenže to "cokoliv" se Vám může stát když půjdete pěšky do práce, pojedete autem do Chorvatska nebo na místní přehradu, při letu do Turecka atd. atd. Všude číhá nebezpečí, pořád je nějaký (pseudo)důvod mít strach. Na zadku kvůli tomu doma ale nezůstanu. Důvěra v něj je tedy esenciálním předpokladem toho, že se naše společná dobrodružství vůbec uskutečňují.

Po loňských zážitcích jsme se prakticky ještě vloni v létě rozhodli, že další rok pojedeme zase. A tak se stalo. V lednu jsme začali přemýšlet nad směrem. Jedna část cesty ale byla jasná nade vše: Slovinsko. V té době už jsme věděli, že dcera opět pojede hrát se svým týmem evropský turnaj v házené právě tam (stejně jako vloni). Nakonec nad Maďarskem, Rumunskem a Chorvatskem zvítězilo Švýcarsko. Dobrá volba. Ta nejlepší. 

Když padlo konečné rozhodnutí o tom kudy, začala naše cesta nabývat konkrétních rozměrů. Muž vytisknul velkou mapu, spolu jsme hledali zajímavá místa, pomocí špendlíků a popisků jsme místa označovali a plánovali konkrétní etapy. Hezká náplň večera při lahvi dobrého vína. V květnu jsem pomocí rezervačního systému Booking zajistila ubytování v příslušných průjezdných místech, muž mezitím zařizoval technické záležitosti ohledně motorky. Měli jsme to krásně rozdělené. Týden před jsme začali pomalu balit a dolaďovat poslední detaily. Musím říct, že mě to neskutečně bavilo. Úplně jsem se tetelila blahem, žila jsem tím. Věci na 8 dní se nám nakonec krásně vešly do tří motokufrů, které jsme už v sobotu večer "naostro" připravili, abychom se na tu dlouhou cestu pořádně vyspali a v neděli v klidu a na pohodu vyrazili vstříc novým dobrodružstvím.

Vešli jsme se

 Možná Vás napadá otázka, co jsem měla sebou? Takže: spodní prádlo a ponožky na 8 dní, 2 boty na přezutí, 1 kraťasy, 2 tílka, 3  funkční trička na jízdu, 3 trička s krátkým rukávem na nošení mimo cestu, 2 funkční trička s dlouhým rukávem, 1 kalhoty, plavky, 1 malý ručník, 1 minikabelčičku na peněženku a kapesníky, nepromoky, základní hygienu v minibaleních, 1 půllitrovou plastovou lahev na vodu, kterou jsem neustále doplňovala a pár raw, energy a proteinových tyčinek jako nouzovku (všechny padly za vlast a byli jsme fakt rádi, že je máme). Můj muž měl prakticky to samé (kromě bot - ty měl jen jedny, má velikost 48, takže smůla....a kabelčičky...chápete ne). Samozřejmostí je motolékárnička, základní cestovní lékárna pro "strýčka příhodu", mapy ( i přes navigaci přímo  v motorce je praktické mít papírovou klasiku sebou) a nezbytný vercajk pro případ technických problémů, nabíječky na telefony a interkomy, powerbanka.....doklady, eura, franky, karty, pojištění,  kapesníky, vlhčáky...klasika. Nakonec jsem zjistila, že bych se obešla ještě s menším počtem hadříků. Každý řidič motorky vám řekne, že každý gram na motorce navíc je znát.

Ještě bych ráda zmínila našeho parťáka. Byl jím Honza, který je důkazem toho, že věk je jenom číslo. Je v seniorském věku, je mu 68 let a je naprosto neuvěřitelnej. Dává s grácií a pohodou sobě vlastní to, co by nedala řada o 20, 30, 40 let mladších chlapů. Ono ujet přes 3 000 kilometrů v horských průsmycích není sranda ani pro mladší ročníky. Dal to skvěle, vždy s  úsměvem a klidem. Nebyla to samozřejmě jeho první velká cesta, s mým mužem je to taková nerozlučná motodvojka...ale stejně. Má můj velký obdiv a respekt. 

Tak se mi ten úvod zase malinko vymknul..nebudu zdržovat a jdeme na to.

Den první - Cheb - Bludenz (Rakousko)

První den byl ve znamení rychlopřesunu do Mnichova a to po dálnici. Pokud jste trochu políbení motorkou, víte že to je motorkářovo peklo. Na jízdě po dálnici není nic hezkého, nicméně pokud máte před sebou přes 500 km, jste za ní v tento moment rádi. Jelikož jsme vyjížděli první prázdninový víkend, tak to bylo ještě výživnější než obvykle. Navíc dálnice směr Mnichov, Salzburg je ucpaná vlastně permanentně. Přes veškerá nepěkná úskalí a předraženou hnusnou kávu na odpočívadle Pentling, jsme skoro 300 km zvládli relativně v pohodě (čekala jsem to horší) a  zamíříli směr Ga-Pa neboli Garmisch Partenkirchen. Na této trase jsme si už zapnuli interkomy, abychom spolu mohli kecat (na dálnici to nemá smysl, není vůbec nic slyšet). Po menším bloudění a hledání ( i přes trasu v navigaci se tomu občas nedá vyhnout) jsme vyrazili správným směrem a vjeli jsme konečně mezi kopce. Minuli jsme turisticky vytížené, ale krásné Walchensee, v jehož okolí nás čekala zácpa číslo dva a byla úmornější než ta směrem na Mnichov. Byli jsme už víc na jih, bylo víc hodin, tudiž slunce pěkně pralo.  Ono totiž na motorce je obvykle buď vedro, nebo zima. Vedro je horší, neutečeš mu, prostě se nemůžeš svliknout do naha. Když je zima, pořád je šance se přiobléknout. 

Jedemeeee

Na této naší velké cestě jsem zjistila jeden zásadní fakt a to svojí ideální teplotu na cestování. Je to 20-22 stupňů. Je to teplota, kdy mi není ani zima, ani vedro a to i když stojíme na semaforech nebo v zácpě. Pod 20 je mi za chvíli chladno, nad 22 umírám na semaforech a při zastávkách horkem. A co takových 38 stupňů vloni při cestě do Benátek...to byla lahoda, aneb potní lázeň...Zpět k cestě. Z Ga-Pa jsme si to krásně a klidně bublali skrz kopečky až k Silvrettahochalpenstrasse a to byla zasloužená odměna po dlouhých a z poloviny nudných kilometrech. Zaplatili jsme 12 euro a pomalu frčeli do nesmírné krásy....bystřiny, horské říčky, krávy, koně a na vrcholu přehrada Stausee. Tam jsme museli zastavit a užít si tu nádheru. 

Kousek pod Silvrettahochalpenstrasse

Stausee...nejvyšší bod Silvrettahochalpenstrasse

Stausee z jiného úhlu 

Sjezd dolů byl už náročnější: zavřené zatáčky v rychlém sledu v poměrně strmém kopci jsou pro každého řidiče velkou výzvou, chce to už trochu motorkářského umu, odhadu, zkušeností, ale i síly, aby byl zážitek bezpečný a kompletní. Já jako spolujezdec jsem se vezla, držení za madla u kufrů však bylo nezbytné, jinak bych přepadla na řidiče a to nechceš..ty ani řidič. 

Za chvíli jsme dojeli do cíle prvního dne, do rakouského města poblíž švýcarských hranic, do Bludenze. Hotýlek Einhorn (Jednorožec, to byl vtip dne) typu Bad and Breakfest  byl příjemný, naprosto splnil svůj účel. Dali jsme si uvítací pivo a moc dobrou pizzu za neskutečnou cenu 5 euro (subdodavatelská služba pro hotel za bezva ceny) a šli jsme brzy spát. Měli jsme za sebou 560 km a bylo to znát.

Den druhý - Bludenz - Gluringen (Švýcarsko)

Už večer jsme se domluvili, že vyrazíme pokud možno včas. Včas je široký pojem. Tento den to bylo zhruba kolem 10 hodiny (původní plán byla devátá hodina ranní). Měli jsme před sebou přibližně 300 km a 3 švýcarské průsmyky tedy passy a jako bonus průjezd dalších tří průsmyků  po ubytování v hotelu. Takový malý výlet. Celkově  docela nálož. Po klasické bufetové snídani jsme zabalili a vyjeli směr Vaduz. Lichnštejnsko jsme prosvištěli zhruba za 10 minut. Doteď si lámu hlavu nad smyslem této pidi země.

 Ve Švýcarsku nás uvítalo jezero Wallensee. Byla to neskutečná krása a hlavně žádný turistický ruch. Prakticky jsme jeli po celé jeho délce a plánovali si, že si dáme ranní kávu na terásce s výhledem na jezero. Kavárnu jsme však hledali marně. Vítejte ve Švýcarsku!  První znak Švýcarska: nečekejte davy turistů, těch je citelně méně než v sousedním Rakousku a Itálii. Tomu samozřejmě odpovídá vybavenost. Není tragická, to rozhodně ne, jen musíte hledat. Není to jako v Itálii, kde ulice lemují kavárny, bistra a restaurace a  vy nevíte, kterou si vybrat. V prvním větším městě jsme se občerstvili kávou a studenou vodou a zamířili mezi kopečky. Ráz krajiny se začal měnit, objevily se první tradiční dřevěné švýcarské domky zasazené do bystřin pod skaliskami. Lidová švýcarská architektura je něco mezi srubem, roubenkou, salaší a budkou baby Jagy z pohádky Mrazík a budí rozhodně respekt.

Některé domky jako by vypadly z pohádky Mrazík (zdroj: Google)

Ulrichen, Munster, Gluringen...vesničky, kde se původní architektura dochovala ve velké míře (zdroj: Google)

Prvním passem, který jsme ten den projeli byl Klausen Pass. Krátká zastávka, foto a koupě suvenýru v podobě nálepky se stala vlastně rituálem v témeř každém průsmyku. Sjeli jsme kousek níž k místní restauraci. Minulý den jsme oběd odbyli párkem v rohlíku na benzínce a řekli jsme si, že stejnou chybu už neuděláme. Dali jsme si tradiční horskou hustou Gulaschsuppe za krásných 9 franků (1 CHF je přibližně 22,50 Kč). Jedla jsem už ve svém životě lepší gulášovku, nicméně hlad byl velký a v jiná možnost nebyla. Druhý znak Švýcarska: je tu draho, ale s tím se počítá.

Skaliska na Klausen Passu

Kaplička na Klausen Passu

Salaš/budka/seník na Klausen Passu

Foto proti slunci je vždycky  chic 

 

 

 

Parkoviště pod restaurací, kde jsme poobědvali Die Gulaschsuppe za bratru 200 Kč..."s tým treba rátať"

První průsmyk jsme zdárně sjeli dolů a pomalu se blížili k druhému. Krajina byla překrásná: vodopády, bystřiny, horské říčky, skaliska, salaše, sruby a všudypřítomné krávy. Ta zvířata byla tak krásná. Většinou světlého zabarvení, majestátní, čistá a každé mělo obrovský zvonec. A byly sakra slyšet. Jak se blížil druhý průsmyk začalo se zatahovat a hory se začaly nořit do temných mraků. Blížil se déšť, to bylo jasné jak facka. Přišel přesně v nejvyšším bodě Susten Passu, kde jsme poprvé narazili na sníh. Vytáhli jsme mé oblíbené gumáče, neboli nepromoky a jeli jsme dál, tedy dolů. Ze slabého deště byla nakonec pořádná bouřka, což se podle černých mraků dalo čekat. Z deště ne a ne vyjet, citelně se ochladilo, teplota klesla minimálně o 10 stupňů a mě začala být zima. Navíc jsem cítila mokro v botách. A to je pro  mě konec. Za stálého deště jsme dojeli do města Innertkirchen blížíc se poslednímu průsmyku, vyhlášenému Grimsel Passu a cílovému bodu (pro mě hlavně suchu a teplu), vesnici Gluringen. 

Susten Pass a blížící se bouřka..a náš první sníh na tripu

Susten Pass...už prší a fouká

Jenže víte, kdy nejvíc rozesmějete boha? Když začnete plánovat. Při výjezdu z města nás čekal zátaras se zákazem vjezdu. Kolem stálo pár aut a motorek a nikdo nevěděl, co se děje. Musím říct, že mě chvíli zachvátila panika. Měla jsem úplně mokré nohy a byla mi zima, stále pršelo. V podstatě jsme měli dvě možnosti: objet celé pohoří, což by znamenalo dalších cca 260 km v horách, nebo čekat, co se bude dít. Všichni čekali, ne tak čeští hoši. Ti se vydali na průzkum, co se vlastně děje a jaká je šance, že se stav změní. 

Zaparkovali motorky a vydali se za zátaras. Za 15 minut byli zpět s tím, že je tam sesuv půdy a že jediná silnice na Grimsel, potažmo do dalších vesnic a měst je neprůjezdná. Jenže nejsme v Čechách. Švýcaři jsou zřejmě na tyto situace zvyklí, takže bagry a podobná technika jezdila tam a zpět takovou rychlostí, že mi to přišlo jak zrychlený film. Představila jsem si situaci u nás, tipovala bych to minimálně na týdenní uzavírku silnice, které by předcházelo výběrové řízení.  Během cca 30 minut byla silnice v jednom směru průjezdná a doprava byla řízena kyvadlově. Hurá. Byla jsem šťastná jak blecha. Představa, že za cca 60 km budu mít nohy v suchu a teple byla přímo opojná. Pomalu jsme za ustávajícího deště, ale s klesajicí teplotou stoupali klikaticemi vzhůru k proslulému Grimsel Passu. Zima mi byla příšerná a to Vám celý zážitek srazí o level níž. Nicméně jsem celou dobu vnímala měnící se ráz krajiny, ubývalo zeleně, přibývalo žlutozelenošedých skal a obrovských kamenů. V momentě kdy jsme vyjeli ke Grimsel See jsem měla pocit, že jsem se ocitla ve filmové scenérii. James Bond, pokračování Marťana, možná seriál Návštěvníci. Jezero posazené mezi obří netradičně zbarvené skály a kameny. Na špici poloostrova je vybudován hotel a nástupní stanice lanovek, které vedou přes jezero. I přes špatné počasí a můj teplotní diskomfort to bylo impozantní. Vlastně mi přišlo to špatné počasí dokonce příhodné...temné mraky, občas protknuté slunečním paprskem, v dálce hřmění a blesky....taková pekelná atmosféra. 

Fotka nezachytí realitu...Grimsel See. Tuhle fotku jsem si půjčila z Google databáze, protože se mi úplně nepodařilo vlastní fotkou zachytit tu atmosféru. 

A tohle už je moje fotka...z nejvyššího bodu průsmyku...jen pár metrů od Toten See

 

Ještě jedna...bez přiblížení

Pokračovali jsme kousek výš, tedy k nejvyššímu bodu průsmyku, kde se nachází Toten See, tedy Mrtvé jezero. Déšť sice ustal, nicméně o to byla v nejvyšším bodu větší zima. Navíc se objevil sníh, který je zřejmě v těchto místech celoročně. V ten moment mi velmi pomohla Honzova slivovice..nejdřív jsem se cukala, nakonec jsem podlehla a  skutečně mi za pár minut bylo tepleji. Spáchali jsme klasický rituál, tedy foto...suvenýry se nekonaly, protože bylo všude zavřeno a frčeli jsme k bodu dojezdu a to k vesnici Gluringen. Musím říct, že když jsem viděla ty černé mraky, do kterých jsme měli namířeno, nebylo mi úplně do skoku. Uklidňovala mě však myšlenka na brzké sucho a teplo v hotelu, tedy to, že i když bude pršet a bouřit, bude to jen na chvíli. Cesta z Grimselu byla překrásná, celou dobu jsme se dívali na Furkastrasse...tedy "žebřík", který vedl z druhého průsmyku Furka s tím, že v údolí se cesty z Grimselu a Furky spojují. Jednoduše nádhera. Vodopády a horské říčky jsou všudypřítomné. A všudypřítomný byl i malý turistický ruch a klid, částečně způsobený špatným počasím. Nicméně Švýcarsko takové je. Turistů je zde opravdu méně než v jiných alpských zemích.

Toten See bylo ten den opravdu mrtvé, mraky až děsivé..a do toho jsme jeli 

Můj muž je v pohodě za každého počasí...skoro teda

Z jedné strany slunce, z druhé strany černé mraky....jednoduše hory

Cestou do hotelu začalo samozřejmě pršet, ale mně už to bylo jedno. Projížděli jsme tradičními švýcarskými vesničkami Ulrichen a Munster, ve kterých je hojně zachována místní lidová architektura. A zanedlouho jsme zaparkovali u  hotelu Walliser Sonne v Gluringenu.  Je to rodinný hotýlek v tradičním švýcarském horském stylu, s milým až žoviálním personálem. Moje první cesta byla do horké sprchy. Víc jsem ke štěstí nepotřebovala. Vrchol blaženosti. Poté jsem s hrůzou zjistila, že mám úplně ale úplně promočené boty, ponožky šly ždímat. No katastrofa. Jituš si proste nenaipregnovala boty. Blbka. Boty mám sice "waterproof" ale ne Goretex. Tudíž se voděodolná vrstva musí neustále obnovovat. Měla jsem velké pochybnosti, že do rána boty vyschnou. Po rychlé hygieně jsme šli do hotelové restaurace na večeři. Bylo to celkem obyčejné, ale chutné jídlo za nekřesťanský peníz. Ale čert to vem. Díky zádrhelu na trase a počasí jsme samozřejmě nestihli náš bonusový výlet v podobě průjezdu dalších tří passů. Padl tedy návrh, že když klapne počasí vstaneme v 5:30 a ještě před snídaní vyrazíme a passy projedeme. Já měla navíc podmínku suchých bot, protože ráno kolem šesté s mokrými botami ve výšce cca 2000 metrů asi teplo úplně nebude.  Opět se nekonalo žádné ponocování a ve 22 hodin jsme šli do hajan.

Jak to všechno dopadlo a jestli mi uschly boty, se dozvíte v dalším dílu seriálu Cestománie....

Gluringen v 6 hodin ráno....Pojedeme? Nepojedeme?

Co vy a motorky? Máte zkušenosti? Nebo dáváte přednost jiné turistice? (odhaduji, že ano)

Pište, ráda si jako vždy počtu.

Vaše

JS