Jsem "normální"? Aneb jak (ne)propadnout fitness šílenství

Tento článek píšu naprosto spontánně a to pod vlivem sálodlouhých diskuzí, příspěvků a článků sdílených na sociálních sítích. Možná vyzní trochu kontroverzně, ale zastřílím si i do vlastních řad, budiž mi tedy odpuštěno.

Ačkoliv už dlouho nemám Instagram, nejsem členkou žádných jiných fitness skupin než jedné, kterou  spolu s dalšími nadšenci spravuji, mám pocit, že svět se propadá do čím dál většího fitness šílenství. I z toho mála, co sleduji.

Nebudu chodit kolem horké kaše. Mám pro Vás takový malý test. Je to samozřejmě nadsázka, berte to s rezervou. A je to čistě účelové. 

Test není určen pro vrcholové sportovce, dále pro bikiny, kulturisty a podobné "kvazi" sportovce.

• myslíš si, že cvičit/trénovat denně, nebo i několikrát denně je normální?

• myslíš si, že usilovat o méně než 15% tělesného tuku, je pro ženu normální?
  
• myslíš si, že fotit se několikrát týdně před zrcadlem a postovat to na Insta a FB do minimáně tří skupin s popisem: makám dál, ještě to není ono, je normální?
  
• myslíš si, že striktně omezovat či vyřazovat některou z živin, případně potravin je normální?
  
• myslíš si, že dát si čas od času zmrzlinu, pizzu...(dosaď si, co chceš) a mít z toho výčitky, je normální?
  
• myslíš si, že počítat kalorie, živiny a vážit si jídlo dlouhodobě, je normální?

Tak schválně. Kolikrát jste odpověděli ANO? Příjde Vám to celé směšné?  Bylo by to k smíchu, kdyby to nebylo spíš k pláči. A kdyby to nebyla realita, se kterou se dnes a denně setkávám.

Jak tedy jednotlivé otázky vidím já? A proč mi to celé příjde nenormální až šílené?

Každodenní bič, tréninky, dvojfáze

Z evolučního hlediska je v podstatě jediným přirozeným pohybem člověka chůze, potažmo běh a fyzická práce, která sloužila primárně k zajištění obživy.....OK, to je historie...Dnes je sport především zábavou (i se všemi negativy komerce), nástrojem k udržení zdraví a štíhlého, estetického vizuálu a tím pádem i prostředkem ke zvýšení sebevědomí. A tohle je špatně. Pokud cvičíte, trénujete každý den, několikrát denně jen a jen kvůli figůře, je to zlé. Pokud máte problém necvičit v době nemoci, nebo v situacích, kdy to zkrátka není možné a máte z toho výčitky, je to na Chocholouška. Ještě v nedávných dobách se fakt daleko více cvičilo pro zábavu, ženský prostě chodily do fitka nebo na aerobik 2x až 3x týdně a bylo. Plnilo to přesně ten svůj účel - zpotily se, protáhly se a pokecaly si. Dnes denně čtu: ráno jsem uběhla 8 km, pak jsem si dala ještě ruce a břicho a večer jsem to završila jógou...často nechybí poznámka o příšerném běžeckém čase.

Ano, i já někdy cvičím, trénuji dvakrát denně. Má to ale vždy svůj účel. Opět se připravuji na triatlon, takže když je čas,  ráno jdu plavat a večer jdu na kolo, třeba. Ale pak následují taky dny, kdy nedělám lautr nic. Jakože třeba týden, deset dní. Prostě nic. Mysleme na to, že každodenním vyčerpávajícím tréninkem svému tělu opravdu neprospíváme, je to přesně naopak. A tělo není debil. Brzy se ozve.

Buď v klidu a trénuj tak, aby to mělo smysl

Chci mít 15% tělesného tuku.....a proč? 

Asi teď nenapíšu nic nového, ale přestože to všichni ví, tak často usilují o něco naprosto jiného. Tuk dělá ženu ženou. To je realita. Žena potřebuje mít pro reprodukci estrogenu vyšší zastoupení tukové tkáně než muž. Estrogen je pohlavní hormon nezbytný pro zajištění rozmnožování. Bez estrogenu (zjednodušeně bez menstruace) neotěhotníte. Zdravé, ale i estetické procento tělesného tuku u žen je v rozmezí 20-24%. Toto jsou dokonce hodnoty zdatných jedinců. Tedy těch, kteří nějak pravidelně sportují. 15-20% mají ženy-sportovkyně, podotýkám vrcholové sportovkyně (dobře, jak které). Hranice je 15%. Někde se udává 12%. Proč to proboha někdo chce? Já to nechápu. Není to zdravý, není to hezký...vysvětlí mi to někdo?

Já osobně si hýčkám svých 20% tuku a míň nechci. Nepopírám krásu těla se 14-15% tuku. Ale té dřiny a odříkání. To nechceš. Chceš přece normálně žít.

Co byste si vybrali vy? Já 17-18% a ani 20-21% nevypadá zle...a aaaano krásných 14-15%, to už je ale sakra o tvrdé disciplíně

Dřu, jak kůň...pochvalte mě

Každý den vidím fotky vysportovaných, vypracovaných těl na FB s komentářem: "makám dál, pořád to není podle mých představ." A já se vždycky v duchu ptám: "Tak proč to sem sakra dáváš, když to není podle tvých představ?" Jasně, už to chápu. Přišla sis pro pochvalu,  pro vnější stimul. Potřebuješ potvrdit, že jsi dobrá, krásná, štíhlá, vymakaná. Neumíš se pochválit a ocenit sama. Jsi jako feťák a několikrát do měsíce si chodíš pro svoji dávku sebevědomí. Kvalita člověka se ale přece  neodvíjí od toho, kolik uděláš denně kliků, za kolik uběhneš deset kilometrů a jakou oblékáš velikost. 

Já nevím jak vy, ale já když vylezu s fotkou ven, tak jsem sakra spokojená.

Keto, paleo, low carb, low fat, whole.....

Dnešní doba je plná různých stravovacích stylů, při kterých se omezují či zcela vyřazují některé potraviny nebo živiny. Vždycky se najde nějaký strašák, který může za zdravotní problémy a obezitu celého světa. Jeden den je to tuk, druhý den jsou to sacharidy, za měsíc mléko, za půl roku soja. Čert aby se v tom vyznal a babo raď. Přátelé něco Vám řeknu, po programu Whole30 jsem byla tak rozežraná, že ačkoliv jsem v něm z 80% pokračovala, tedy jedla jsem "clean and healthy", tak jsem za 6 týdnů po skončení měla 4 kila navíc. Jak to? Vždyť jsem při programu zhubla. Samozřejmě, protože to bylo na 100%. Jenže po skončení jsem i těch 20% "neclean" konzumovala ve celkém, tak jak jsem byla zvyklá. Takže? Zásadní je množství. Nic se nemá přehánět a jíst se má vše...říká chronická zastánkyně low carb stravování. Je to tak. Nevynechávejte žádné živiny, můžete je lehce snížit či zvýšit tak, jak si Vaše tělo žádá a co Vám sedí. Každá živina má pro lidské tělo opodstatnění. I ty sacharidy. Momentálně se stravuji naprosto vyváženě. Jím vše. Možná o něco méně sacharidů než je zcela běžné, kolem 100-120g denně v průměru za týden. Jeden den méně, druhý den více. Učím se (ano, čtete správně) jíst přiměřeně, protože to jsem se v programu Whole30 prostě odnaučila. No já to vlastně ani předtím moc neuměla. Takže se vracím do doby před 2 lety, kdy jsem se zkrátka více hlídala, více jsem se soustředila na celkové množství jídla. Teď na rovinu. Do programu Whole30 už nikdy nepůjdu, i přes jeho nesporné benefity, mi nepřinesl nic zásadně pozitivního. Myslím vzhledem k období po programu. Totálně mě to rozhodilo. Trávení jsem měla extrémně citlivé na "newhole" potraviny, ještě nedávno jsem myslela, že jsem do smrti odsouzená jíst podle zásad Whole30. A to nechceš. Chceš žít. Zvyk obřích porcí jsem si, já jedlík na druhou, samozřejmě přenesla i do období "po". Takže momentálně jsem ve fázi mírné redukce, vážení porcí a počítání kalorií. Uffff. Nesnáším to. Ale je to jen na pár dní, než se srovnám. Co z toho všeho vyplývá? Kašlete na trendy, najděte si svoji cestu, jezte tak, aby bylo šťastné Vaše tělo, ale i duše. Se mi to kecá co? Já vím. Je to těžké. Je těžké najít rovnováhu mezi zdravě, s rozumem, štíhle a "na pohodu". Každý má tu hranici jinde. Někomu to jde úplně přirozeně a vlastně nemusí nic moc řešit. Někdo si musí projít trnitou cestou pokusů a omylů, aby třeba skoro v padesáti našel balanc. Jako já.

No asi tak....

Dala jsem si zmrzlinu....a nesnáším se za to  

Jedna moudrá žena mi kdysi řekla, že výčitky do života nepatří. Nemají totiž žádný smysl, je to mučení duše. Výčitky kvůli jídlu jsou úplně absurdní. A  my ženy jsme na ně úplné odbornice. Nebo znáte snad nějakého chlapa, kterého by trápilo svědomí kvůli jídlu? Já ne. Ženy mají jídlo spojené s emocemi, muži jsou racionální, méně to vše řeší a prožívají (jistě jsou výjimky). Kdy se výčitky z jídla dostavují? Když si myslíme, že jsme selhali. Snědli jsme toho buď moc (můj případ) nebo něco, co úplně nezapadá do šuplíku "fitnesss/diet/clean food." Výčitky nám obvykle naprosto zkazí zážitek z jídla. A já bohužel nevěřím prohlášením, které často čtu na sociálních sítích: "dnes jsem si dala cheat-day a bez výčitek." Už jen samotná věta křičí do světa..."celý jsem to podělala." Jak z toho ven? No jednoduše. Nehladovět, jíst vyváženě, chutně, nevyřazovat striktně žádné živiny, nemučit se dietníma hnusama. A užívat si...Paretovo pravidlo platí i zde...80% zdravé, čisté stravy, 20% té ostatní. A jeden malý trik, který praktikuju. Položím si otázku: Stojí Ti tohle opravdu za to? Bude to ten skvělý gurmánský zážitek, kterého se nemůžeš dočkat? A pomůže mi vždy tato představa. Dejme tomu, že mám chuť na zmrzlinu. Příjdu do cukrárny a zmrzlina právě došla. Co cítím? Zklamání nebo úlevu? Pokud je to zklamání, mám na to opravdovou chuť, pokud úlevu, byl to jen emoční záchvěv, myšlenka z nudy, ze stresu atd. Asi to nelze aplikovat ve všech případech, ale funguje to. Už několikrát jsem vrátila pytlík s ořechama zpátky do skříňky. Jídlo je nejen zdroj obživy, ale i požitku. A ta radost se často vytrácí. I já měla tu a tam výčitky, většinou když jsem si dala neplánovaně víno, nebo toho snědla víc než je zdrávo. Ale zmrzlinu, vánočku, vánoční cukroví, borůvkové koláče od maminky, kachnu se zelím a knedlíkem, svíčkovou, obložený chlebíček (moje neřest)...tohle jsem si nikdy nevyčítala. Frekvence těchto dobrot v mém životě je tak nízká, že nad tím fakt můžu z vesela mávnout rukou a užívat si je.

Kdo to chce? Já ne...

Kuchyňská váha a kalorické tabulky...moje "BFF" 

Aplikace na zapisování kalorií a živin spolu s kuchyňskou váhou jsou bezva pomocníci k dosahování konkrétních cílů. Chci zhubnout, chci přibrat, chci vyrýsovat břicho, chci nabrat svaly, chci být méně unavená po tréninku atd. V těchto případech je váha spolu  s aplikací na počítání naprosto zásadním nástrojem. Samozřejmě těchto cílů lze dosáhnout i bez těchto vychytávek. S nimi to jde ale lépe, efektivněji, hned vidíme chyby, máme vše pod kontrolou. Jenže...vážení a počítání se velmi snadno a rychle může stát velmi nepříjemnou obscesí. Může se stát, že tomu tak propadnete, že Vás to naprosto vyčlení ze společnosti. Bez váhy a kalkulačky nejste schopni se v podstatě najíst. Přestanete chodit do restaurací, na výlety, dovolená se stane noční můrou, omezí to i některé Vaše pracovní aktivity...Všechno špatně. Z nejpřirozenější věci na světě se stane obrovský problém. Je to návykové, uznávám. Osobně jsem vydržela vážit a počítat celé 4 dny (teď aktuálně). Pak jsem si to zakázala, vysloveně. Protože sice je to otravný, ale dává Vám to neskutečný pocit moci a kontroly v určité sféře Vašeho života. V té, která Vám může zajistit tělo, které jste si vysnili. Ty pocity jsou omamné, skutečně. Ale důsledky jsou často zničující. Z dlouhodobého hlediska je vážení a počítání jídla sebedestruktivní a často se o této posedlosti píše a hovoří jako o nové formě poruchy příjmu potravy. "Léčba" této závislosti je velmi individuální, někdo je schopen s tím seknout okamžitě a zcela (podle mě nejlepší ale zároveň nejbolestivější řešení), někdo postupně ubírá "dávky". Tady je asi každá rada drahá a mě napadá snad jediné....ani s tím snad nezačínat. Směřovat k cílům pomaleji, metodou pokusu a omylu, ale s menšími riziky. To už je ale na každém z nás.

Dobrý sluha, ale zlý pán

Doufám, že jste v testu dopadli dobře. Co je dobře, nechám na Vás. 

Je mi jasné, že jsem možná píchla do vosího hnízda a počítám s reakcemi typu "co je normální pro jednoho, není normální pro druhého" apod. Samozřejmě. Tohle je jen pohled obyčejný ženský, co má leccos v oblasti fitness za sebou, má rodinu, chodí do práce a hlavně miluje život se vším, co k němu patří.

Jak vidíte "normu" vy?  Co Vám příjde v pohodě a co už je moc? Týká se Vás některá část? 

Pište, moc ráda si jako vždy počtu.

Vaše 

JS